Výpisky z knih slavné Češky

Spisovatelka Eva Kantůrková se narodila 11. května 1930 v Praze v rodině spisovatelky a novináře. Ještě před vysokoškolskými studiemi působila jako redaktorka, poté vystudovala na Filosofické fakultě University Karlovy filozofii a historii, krátce pracovala na ČVUT a v Československém ústředí knižní kultury. Od 1967 spisovatelka z povolání. Roku 1981 byla jako disidentka deset měsíců internována, 1985 se stala mluvčí Charty 77. Po roce 1989 byla dva roky poslankyní České národní rady, od roku 1998 několik let vedla odbor literatury a knihoven na MK ČR. V letech 1994-1996 a opět od podzimu 2004 předsedkyně Obce spisovatelů. Žije v Praze.

Pro rozsáhlé literární dílo Evy Kantůrkové je charakteristická až překypující žánrová různorodost a soustavné variování rozmanitých tematických a stylistických typů vyprávění. Před rokem 1989 Kantůrková vytvořila i svou pravděpodobně nejznámější (a později zfilmovanou) dokumentární prózu Přítelkyně z domu smutku, opírající se o její vlastní zážitky z nedobrovolného pobytu v ruzyňské věznici.
Právě zmíněného dokumentaristického pohledu na svět a na jeho reálné aktéry, vynalézavě uplatněného v Přítelkyních z domu smutku, autorka použila rovněž ve svých polistopadových memoáristických prózách: Památník, Záznamy paměti, napsaných především se snahou postihnout ovzduší minulých let, nejednou ovšem s nadmíru polemickou (leč i chápavou) subjektivní dikcí.

Památník

1994, memoárový charakter.

Ukázky z knihy:

Od těch dob vím dvě věci. Že člověk dosáhne jen toho, čeho se odváží a že pro dílo jsou jen málo závazné názory literárních kritiků, většinou mužů razantních tvrzení, velikých ambic a úzkých modních obzorů.

*

Není to fatalizmus, jen mám tu zkušenost, že různá údobí života se uskupují ve shlucích událostí a lidí, které a kteří rezonují s tím, co se v člověku právě utváří, říká se tomu souběh okolností, mě se ale zdá že se to přitahují sobě podobné energie; a úspěšnost, oprávněnost, vitalita toho kterého období se taky dá poznat podle síly a soudržnosti těch uskupení.

*

Člověk musí umět nezadat si. Rozpoznat s kým, vědět kdy, vědět jak. Umění nezadat si je prazáklad noblesy.

*******

Záznamy paměti

1997, Záznamy paměti jsou samostatným pokračováním autorčina Památníku.

Ukázky z knihy:

Mnohokrát mi bylo událostmi, které se mě bezprostředně dotýkaly, naznačeno, že nechá-li se různým vlivům a cizím vůlím průběh, jaký jim náleží, maně se odkryje osudovost situací a člověk si pak může zpětně uvědomit, že sice prošel životním zlomem, ale sobě příznivějším, než kdyby se křečovitě snažil z chodu věcí se vymknout. A že si nejvíc škodí, když přehluší svůj vnitřní hlas, instinkt, to tiché zvíře v člověku, které nevyužíváním znejistí, zeslabí se a může i odumřít.

Zdroj: výpisky pí O. Janíčková, informace Internet, knihkupectví Kosmas