Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

Dobrý den, mám zájem o studium U3V...

Politika zobrazit diskusi

Dobrý den.chtěli bychom se s manželem...

Politika zobrazit diskusi

mám zájem o vámi nabízené předplatné...

Náš ženský život v třetím věku

Publikováno: 12.05.08
Počet zobrazení: 4610

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná
Milé ženy, určitě mi dáte za pravdu, že je život krásný, drsný, plný úskalí, vzestupů a pádů. Napsala jsem pro vás takové malé povídání k zamyšlení a možná i k útěše nebo i pro pochopení, že nás nemůže rodina beze zbytku vytěžovat, čekat od nás, že se rozplyneme v samé starosti jen pro ně a na nás nezbude žádná radost a krása, která v nás, jako v bytostech, přebývá. Asi proto, že jsem jedna z vás, která si potřebuje mnoho věcí uvědomit, vám sděluji své myšlenky tak, jak mne napadají v každý den, kdy vstávám a jdu do práce nebo se odpoledne z práce vracím do bytu, z které už děti odešly do svého domova. Není to důvod k zoufání, spíše si uvědomuji, že mi začíná nová cesta mého vlastního života, který si mohu uspořádat podle svého. Není to lehké. Kde začít? Jaké koníčky si mám vybrat?

Každá z nás přijímá řešení, které se zdá být v tu chvíli nejvhodnější k utlumení pocitů osamělosti, nespokojenosti, opuštěnosti a nebo zklamání. Dnes možná víc, než kdy jindy v minulosti, jsou ženy vystaveny problému se zaměstnáním, sebeuplatnění a uspokojení svých specifických potřeb. Hrozící růst nezaměstnanosti u starších žen vede k úzkosti před ztrátou zaměstnání a nebo nucené opuštění profesionální dráhy, na kterou se roky připravovaly, z vůle zaměstnavatele. Odchod dospělých dětí z domácnosti, mnohdy i odchod životního partnera posiluje hlubokou propast v duši. Pocit bezvýchodnosti a marnosti nastupuje jako určující pohled na prožívaný život.
Život je plný záhadných cest a zvratů, ať už k horšímu nebo k lepšímu. V bodě útlumu a smutku by měl člověk přemýšlet, jak si vytvořit most na druhou stranu břehu, kde i za těchto tíživých podmínek najde dostatek sil nejen k překonání smutku a strachu, ale také k postupnému nalezení rovnováhy a harmonie. A pamatujte, že nic jiného nezbývá, než se poohlédnout po další příležitosti a možnosti se znovu postavit čelem k životu a přestat litovat toho, co se stalo. Protože i nepěkné zážitky mohou být poučné a vést k netušeným cestám za sebou samotnou. Od nás, žen, se obecně očekává, že se dokážeme obětovat pro lásku k muži, pro lásku k dětem a pro uchování rodinného krbu. Cítily jsme se dobře, když se nám podařilo zaběhnout rodinný život, v kterém se všechno tak ideálně harmonicky rozvíjelo . Dětem se dařilo, dobře se rozvíjely a manžel chodil včas domů, všechno fungovalo jako na drátku. A štěstí se zdálo tak trvalé ! A pak nastala pozvolná krize. Zprvu nenápadná, zdála se překonatelná, ale bály jsme se si uvědomit, že se něco děje, bály jsme se o tom mluvit a nebo to nějak v sobě rozebírat, protože jsme se cítily ohrožené, ale domnívaly jsme se, že je to jen dočasné, že to samo přejde.
Život sám vytvořil novou realitu. Je to právě ta doba, kdy musíme znovu nalézat samy sebe, tentokrát ve věku, kterému se obecně říká seniorský. Ale tato doba, ať se nám zdá jakkoliv těžká, má jednu výhodu. Můžeme se o sobě rozhodovat, můžeme si vybrat. Buď budeme stále aktivní v mezích svých možností a nebo upadneme do pasivity a vzpomínání. Já jsem pro to první! Jsme přeci stále přímými účastníky našich osobních životů a musíme se do něho vložit, ne ho nechat kolem sebe plynout a čekat na zázrak. Rozumně a jasně ! NeboťË‡ tou určující bytostí, která vládne naším životem, jsme právě my samy, každá z nás. A pak lze zázrak očekávat. Události v životě jsou kapitoly poutavého románu, které si píšeme samy, den za dnem. Jedna končí, druhá začíná. Věřím tomu, že i ten třetí rozměr, kterému říkáme osud, nějak dokáže příznivě nebo nepříznivě zasáhnout, ale důležité je pochopit, jakými strůjci svého osudu jsme my samy. Podléháme snad navyklým stereotypům pohledu na ženu jako na to slabší a vždy obětované pohlaví a nebo jsme lidmi, kteří ví, co chtějí a nebo mohou mít, když najdou dost vůle obrátit stránku a psát další kapitolu vlastní rukou a s vlastními myšlenkami, pocity a závěry?

Cesta za sebou samotnou je trnitá, protože v nás přežívá pocit závislé bytosti. Tato cesta předpokládá hodně obětí – zbavení se pout předsudků a představ, které vycházejí z tradic nahlížení na ženský život, jak ze strany společnosti, tak ze strany mužů a dětí. Není doba, kdy lze spoléhat na to, že lze žít v plné závislosti na poutech, které se vytvořily během dosavadního života.
Pokud ta pouta povolí, na konci té cesty bychom měly nalézt samy sebe, připravené k další zajímavé a dobré cestě.

Jednou mi přítel řekl, že každý den je vzácný. Měl pravdu. I ten den je vzácný, který se zdá být šedý a smutný. Naučila jsem se si vytvářet intenzivní vzpomínky, které jsem nechala přebolet. Všechno zlé, jak jsem pochopila pravdivost pořekadla, je k něčemu dobré. Vždy jsem to já, která sama k sobě hovoří a určuje sílu směřování vnitřní harmonie a klidu. A ta je důležitou životní silou a další cestou k vnitřní spokojenosti a k úspěchu ve zdolávání překážek.

Mějte se dobře.

Vaše komentáře

Celkem 9 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

23.02.2015 12:55  Peter (proxima.p@centrum.cz)

Vážená paní doktorko. Moc mne obohatil váš článek. A děkuji za něj!Jsem důchodce čekatel a žiji na "chudém" Valašsku.Pořád mám kolem sebe starší lidi. Jsou starší tělesně, ale duševno mají ještě mladé(většina).Každý vzívá jak bylo lépe dříve i když byli komunisté potvory.Bylo lépe a nezávidí mladý.Naopak to že si teď užívají ti mladí je pěkné , ale nemyslí na stáří tak jako jejich dědové a pradědové, kdy byla samo sebou mezigenerační solidarita denní chleba. A proto se mají poměrně dnešní důchodci dobře. Nemyslím tím to co v médiích a reklamách presentuje, že smyslem "užívání" po AMERICKU. mít se líp , aby mi ostatní záviděli, že si mohu dovolit žít jak Petrole King z Texasu. Miloval jsem Václava Havla dokud se dalo z bohatého Československa žít nad poměry ( východního bloku).Teď tu vysávají obě republiky mladí i staří z Klondaiku( jak se to zpívá ve Vyčítalově písničce).Vím vzorem západní i východní civilizace je mít v důchodu aspoň dvě auta a garáže a dvě dovolenky a dva ... !Tak celý svět čeká ta situace co je nyní v Řecku. A to si pište , že to příjde. Protože již zanikl hlas náměstka Ježíše Krista o světě moderního vykořisťovní a zlatého telete(konzumu).Bůh s námi je!A kdo je proti nám a Bohu? To se dovíme co skoro!!!
http://www.centrum.cz

19.05.2008 00:53  Mariana

Článek je napsaný z životních zkušeností. Většina z nás si mylně myslí, že nemůže zohledňovat sebe na úkor partnera. Musím v současné době přiznat, ač tomu dříve tak nebylo, že je to chybný názor. Člověk musí mít rád i sebe, aby byl prospěšný pro druhé. Proto je důležité si splnit přání a věnovat se i svým zálibám. Pokud budeme spokojené a šťastné sami, budou šťastni i lidé kolem nás, tzn. náš partner, dospělé děti i vnoučata. Vše však záleží na naší taktice.

15.05.2008 17:36  Maura ()

Co se týče pomoci dětem, pokud jsou dospělé - ano, jsme stále matky, cítíme s nimi, toužíme po tom, aby byly šťastné, spokojené, aby byly milovány a nestrádaly.Ale i ony, stejně jako my, mají své cesty, své problémy, které nemůžeme, bohužel, z nich sejmout, ale rozhodně je dobré jim kdykioliv nabídnout útočiště a připomínku jejich hnízda, v kterém vyrůstali. Znám jeden příběh, kdy matk tk těžce esla rozvod své dcery, že se vážně roznemohla a v jejím věku to znechalo vážné následky, dcera se podruhé a šťastně vdala, ale její maminka stále strádá. Některé problémy vznikají nezávisle na nás, je bolestné vědět, že nemůžeme pomoci tak, aby se vytratily. le také je nutné vědět, že utrpení, kterému podlehneme v našem věku za druhého, je často nenapravitelné a zbytečné. Asi je nutné hledat cesty, které pomohou všem, aby se tíživé záležitosti zase narovnaly bez těžkých následků.
http://www.povidky.pise.cz

13.05.2008 19:02  janhou

Článeky jsem si přečetla se zájmem a i s lítostí. Jak bych byla ráda, kdyby mi doma seděl manžel a svým způsobem mě " omezoval". Bohužel zemřel mi a já teď se snažím vypátrat v mysli, jestli si uvědomil, jak moc jsem ho milovala i jak jsem ho měla ráda. Je pravda, že nyní si vlastně dělám co chci a jak to chci, ale stále mi chybí. Je spousta věcí, které jsem mu chtěla říc´t, ale bohužel. Když zemřel, myslela jsem, že život skončil. Mám sice děti a vnoučata, mám dokonce i maminku, ale co je to platné. Vždycky jsme chodily do divadla spolu, na dovolenou ,na chatu, no prostě všude. Tak jsem to začala řešit. Vybírala jsem si divadelní představení, na která bych chtěla jít jen já sama, ne co si myslím, že by chtěl vidět i on. Na dovolenou jedu kam já chci a i můžu a snažím se stále na něco, byť malého těšit. Jen na tu chatu nemohu sama jezdit. Všude ho vidím. A tak jsem se rozhodla, že ji prodám. A pojedu životem dál a budu si dávat malé, maličké těšící cílečky.

13.05.2008 17:28  krejčovička

díky za rozumný článek umístěný na špatném místě - já bych ho dala na titulní stranu novin - já vím, ono to nejde, problémy starších žen - přechodových bab jak nás kdysi urazil jeden redaktor /fxdoležel/ nikoho moc neberou. a přitom je důležité , abychom si uvědomily, že ted, když nám skončily starosti m u s í m e přestat být závislé - pak budeme i štastnější, je potřeba, aby jsme si to naše sobectví vydupaly. oni se děti ani manžel nezblázní, když budeme dělat co nás baví a po čem jsme leta toužily. je nás moc, ale bylo by nás ještě víc, kdyby jsme se nedaly. a štastné, plné zájmu a koníčků - to za to stojí . hodně odvahy!

13.05.2008 12:50  Claudia

Váš příspěvek předpokládá postarší paní, které máte poradit. Můj příspěvek k danému čánku je o tom, že my, co máme doma manžela, nemůžeme dělat jen to, co baví nás. Máme řadu povinností - dospělé děti, kterým chceme pomáhat, vnoučata, kterým chceme udělat krásné dětství. Nebojte, kdy kam chci jít , si rozhodnu sama. I když muž v křesle louská křížovky. Na kulturu chodím s přítelkami už řadu let. I mezi postaršími ženami jsou vysokoškolačky. Po spoustě let zaměstnání a soběstačnosti přece jen české ženy nějaké postavení v rodině mají.

13.05.2008 10:40  Maura ()

Děkuji oběma dámám za zajímavé příspěvky. A nyní ke Claudii : je dobře, že jste napsala svou poznámku, protože jste otevřela velmi závažný problém, kterým trpí hodně žen, jak kolem sebe slyším. Muži totiž v určitém věku začínají lpět na domácnosti, na neustálou přítomnost manželky a stává se, že ji "uvězní" do svého vlastního prostoru. Myslím si, milá Claudie, že jste láskyplná a obětavá žena, jedna z těch vzácných žen. Ale přesto, měla byste se si s manželem pohovořit, že potřebujete občas ženskou společnost svých kamarádek, udělat si své odpoledne, protože máte své vlastní potřeby, jak využít čas. Vím, že je to těžké, ale pokud vás manžel miluje, tak to pochopí. Já to také poslouchám : "Kam jdeš, kde jsi byla, kdy přijdeš." Klidně na to odpovím po pravdě a dám si do kabelky mobil, aby měl pocit, že mi může v době mé nepřítomnosti zavolat. Můj dospělý syn se mně také ptá:"Mami, kde jsi byla? Kam jdeš, kdy přijdeš?" Včera jsem se bavila se svou přítelkyní, starší dámou a ona mi vyprávěla, jak chodí s manželem na výlety (je to její nenápadná iniciativa, že ho dostala od věčného vysedávání u počítače), na koncerty a do divadla chodím s ní, protože to chlapy nebaví. Je třeba hledat možnosti, aby jste oba zachvíli nezakysli na jednom místě, odkud nebude hnutí. Je krásné, když se manželé dožijí vysokého věku a jsou spolu, i když to nese s sebou problémy. A já vám přeji, abyste je neměla. Děkuji Vám za Váš příspěvek k mému článku. Vaše Maura
http://www.povidky.pise.cz

13.05.2008 09:45  Claudia

Paní doktorko, mluvíte mi z duše, mohly bychom si užít krásných dnů podle svých představ. JENŽE: řada z nás má manžely též staršího věku, kteří už poněkud - jak to říci diplomaticky - rezignovali, sedí doma jako pecky, na žádné námi vymyšlené akce nechtějí - se stovkou výmluv, a naopak na naše cesty za kulturou či kamarádkami hledí s nejvyšší nedůvěrou, kam že to jdeme. Oni jsou schopni žárlit i na naši lásku k vnoučatům. Rady typu "jděte, kam Vy chcete, je to Váš život..." přijmout nemohu, v našem věku nemám potřebu dělat doma dusno, ale přece jen musím své chuti někam vyrazit hodně korigovat. A určitě nějsem sama.

12.05.2008 20:50  goska

Tento článek mi mluví přímo z duše. Je totiž jenom na nás, jak prožijeme své všední i sváteční dny. Je pravda, že mnozí z nás žijí sami a někdy se cítí zbyteční a nepotřební, ale můžeme s tím vždycky něco udělat. Musíme ale jednat a nečekat, až to za nás udělá někdo jiný. I ten nejšedivější den je krásný, protože jsme tady, žijeme, dýcháme a milujeme. A v tom je ta největší krása. Vážím si každého dne, který je mi na tomto světě dopřán. A vám přeji, abyste tento svět vnímali s veškerou jeho krásou i složitostí.

Zanechte komentář: