Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

Dobrý den, mám zájem o studium U3V...

Politika zobrazit diskusi

Dobrý den.chtěli bychom se s manželem...

Politika zobrazit diskusi

mám zájem o vámi nabízené předplatné...

Boj s nemocí – povídka

Publikováno: 5.06.08
Počet zobrazení: 3610

Autorka: Irena Fuchsová
Když nás vrchní zkasíroval a odešel od stolu, začaly jsme se pomalu balit.
„Tak zase příští středu.“
Jana nás jako vždycky upozornila na naše pravidelné schůzky nad kávou a spokojeně se po nás podívala.
Scházely jsme se už rok. Jana šla do důchodu před rokem, stejně jako já. A Vendula s Alenou, se kterými jsme pracovaly skoro třicet let, odešly do důchodu rok před námi.

„Kdy už bysme měly chodit na kafíčko než teď, když jsme rentiérky?“
Alena, která ve svých šedesáti letech vypadala nádherně, se spokojeně usmála. Aby ne. Chodila cvičit a plavat a jen trochu vysvitlo sluníčko, vyrážela s manželem na kole kolem města.
„Příště si sedneme ven.“
Navrhla Vendula, a tvářila se neméně spokojeně. V důchodu se dala na fotografování a rozhodla se, že bude dokumentovat změny v našem městě. A protože měla na pochůzky po městě čas, její archiv se rozrůstal a dokonce se stala pravidelnou dopisovatelkou Kolínských novin, kde o každé zásadní změně informovala fotografií i krátkým povídáním.
A Jana? Ta pomáhala dceři, která si u nich ve vile zřídila domácí školku. Ke svým dvěma dětem si přibrala šest dalších a nemohla si svoji živnost vynachválit.
Jenom já mlčela.
„Mlčení je souhlas?“ Zeptala se Jana a drcla do mě loktem.
„Já nepřijdu. Můj drahý Ota mi už včera hlásil, že se objednal ve středu odpoledne k paní doktorce.“
„Už zas?“ Vyjekla Alena a hned si dala ruku před pusu. „Promiň, Ivo, promiň. Já to tak nemyslela.“
Usmála jsem se.
„Já vím. Nic se neděje. Mě to taky otravuje. Ale co mám dělat? Říkám si, celý život mu nic nebylo, třeba se mu všechno začalo ozývat až teď, když je v důchodu.“
„A našli mu něco?“ Zvědavě se zeptala Vendula.
„Ne. Ale paní doktorka ho v tom podporuje a pořád ho posílá na nějaké vyšetření. Chodili spolu do školy, znají se odmalička a tak si notují. Pozvala ho na středu, protože to prý na něho bude mít čas. To zase bude ztracená hodina…“
„Podle mě je zdravý jako řípa.“ Prohlásila rezolutně Jana a zvedla se od stolku. „Je to hypochondr. Potřeboval by nějakého koníčka.“
Když jsme vyšly před kavárnu, ještě chvíli jsme Otu probíraly.
„Měla bys mu vymyslet nějakou činnost.“ Navrhla Vendula a já mávla rukou.
„Myslela jsem, že si koupíme psa. A budeme s ním chodit ven. A že budeme víc na chalupě. Je to tam překrásné a se vším pohodlím, vždyť víte.“
Všechny přikývly, protože naši chalupu znaly. Pokrčila jsem rameny.
„Ale on nechce. Prý kdyby se mu tam něco stalo, tak je nemocnice daleko. Prý bych ho tam nestačila včas odvézt.“
„Tak se sejdeme ve čtvrtek, co říkáte, holky?“ Navrhla Jana a všechny jsme souhlasily. „A ty nám zavolej třeba o půlnoci, když ti ten tvůj skoro nebožtík poleze na nervy!“
Zasmály jsme se a já od nich nakonec odcházela přece jenom s lepší náladou.

Doma byly všude zatažené žaluzie. Šla jsem k oknu, že je vytáhnu, ale z pokoje se ozval Ota.
„Ivo, nech to zatažené. Píchá mě v hlavě a světlo mi vadí.“
Nakoukla jsem tam. Seděl v ušáku a oči měl zavřené.
„Kdes byla?“ Zeptal se těžce, jako když má smrt na jazyku.
„Na kafi s holkama.“ Odpověděla jsem s úsměvem a otevřela rádio. Zaúpěl.
„Áááá! Ne tak nahlas, prosím tě! Ztiš to!“
Poslušně jsem otočila knoflíkem a vzdychla si. Ach jo. Půjdu si luštit křížovku. Nebo že bych se šla podívat k dceři na malou Janičku?
Rozešla jsem se ke dveřím.
„Ty ještě někam jdeš, Ivo? Nechoď nikam! Nenechávej mě samotného. Nějak se mi
začalo třást srdce.“
Tak jsem se k němu vrátila, přinesla mu kapky, potom chtěl udělat čaj a nakonec jsme koukali na film, během kterého jsem mu musela měřit teplotu a tep, jestli se jeho stav nehorší.
K večeru se mu udělalo lépe a dostal hlad.
A takhle je to každý den, vzdychla jsem si, když v kuchyni zavoněla osmažená cibulka. Ještě že mám jednou týdně ty moje tři holky, vzdychla jsem si podruhé, když jsme si sedli k večeři. Ota si pochutnával, dokonce si dvakrát přidal a mě poprvé napadlo, jestli Jana neměla pravdu, když o něm řekla, že je hypochondr…
Přišla středa a my se vypravili k paní doktorce. Ota si nesl dlouhý seznam svých potíží, včetně záznamů o tom, kdy a kolikrát se mu objevily. Byla jsem smířená s tím, že dřív než za hodinu odtamtud nepůjdeme.
„Tak pojďte dál.“ Pozvala nás sestřička, když na nás přišla řada. V čekárně už nikdo nebyl. Paní doktorka si nás uměla pozvat! Bude na nás mít opravdu čas, pomyslela jsem si trpce, když jsem vcházela do ordinace jako první. Ale ve dveřích jsem se překvapeně zarazila, až do mě Ota vrazil.
U stolu seděl doktor!
Mohlo mu být kolem padesáti a byl to sympaťák, typ Petra Nárožného, kterého mám moc ráda, a když promluvil, řekla jsem si, že má i jeho hlas a vtip.
„Tak co, chlape? Jak to, že nesekáte v lese stromy? Co takový hromotluk dělá u doktora?“
Ota se zarazil. Paní doktorka ho pokaždé opatrně usadila na židli a pak dlouho pročítala seznam jeho neduhů, a tenhle drzoun si dovolí říkat něco o sekání stromů?
„Kde je paní doktorka?“ Zeptal se úsečně a nespokojeně se rozhlédl po ordinaci. Ale doktorka nikde, jak jsem spokojeně zkonstatovala já.
„Odpočívá doma. Zkouší si, jestli se jí bude v důchodu líbit! Možná, že se už nevrátí. A já si řekl, že si před důchodem zkusím zahrát na obvoďáka. Věřil byste, že lidi, který jsem za celej život rozřezal, by zaplnili Václavák? Tady si připadám jak na Havaji! Nikdo není pořádně nemocnej! A jak tak koukám na vás, ani s váma nebudu mít moc práce! Jste zdravý jako řípa!“
Ota se zakabonil.
„Vám se to mluví. Já ve vašich letech byl taky zdravý.“
Pan doktor se s úsměvem podíval do jeho papírů.
„Kamaráde, jste jenom o tři roky starší!“
„Vypadáte na padesát.“ Ozvala jsem se já a pan doktor se na mě se zájmem podíval.
„Děkuju, krásná paní! Pochvala od krásných žen potěší stárnoucího vdovce v každou hodinu. Denní i noční. Nemusím snad zdůrazňovat, že pochvalu od krásné ženy slyším raději v noci, než ve dne! Neuděláme s tím něco? Pokud jste volná a pokud tatínek nebude nic namítat?“
Tázavě se otočil na Otu a ten zalapal po dechu.
Lekla jsem se, aby mu jeho nemocné srdce nevypovědělo službu a přiskočila jsem k němu, abych ho podepřela.
„To… to… to je moje manželka!“ Vypravil ze sebe a těžce si sedl. Pan doktor se na mě podíval a v očích mu šelmovsky blýsklo. A mně to konečně došlo! On si z Oty dělá legraci! Ale proč to dělá?
„Tak to pardon, pardon!“ Omlouval se ten lotr svému na smrt nemocnému vrstevníkovi. „Říkal jsem si, že jste začal hóóódně brzy a vaší dceři je krásných čtyřicet a protože je přesně můj typ, tak jsem si dovolil nevhodně zažertovat. To víte, jsem vdovec a nechci zůstat v polovičce života sám!“
Přisunul si k Otovi židli a ukázal na mě.
„Je na ní vidět, že je starostlivá. A takové ženy jsou nejlepší. Jsou to bohyně! Takové ženy muž musí hýčkat! Předcházet si je! Nosit je na rukou!“
Podíval se kriticky na mého muže a ušklíbl se.
„Ale to vy, jak na vás tak koukám, dělat nemůžete i kdybyste chtěl. A vám se určitě nechce, co?“
Musela jsem se přemáhat, abych nevyprskla smíchy. Ota seděl jako hromádka neštěstí a po očku na mě občas koukl. Tvářila jsem se neutrálně, ale měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Tohle až budu zítra vypravovat holkám…!
Pan doktor se zahloubal do Otových papírů, něco si prozpěvoval, občas se podíval na
mě, občas na Otu a najednou zvážněl. Zaklapl desky a vstal.
„Pane Liška, musím vás požádat, abyste šel do čekárny. Potřebuju si promluvit s vaší manželkou.“
Ota se nezmohl ani na slovo a vyděšeně vycouval ze dveří. Pan doktor se na mě zazubil.
„Tak co? Kdy se mnou půjdete na kafe? Vašeho hypochondra nechte doma a udělejte radost mně.“
„Ale… ale…“
Nevěděla jsem, co mám říct a on se rozesmál.
„Paní Lišková, já to tak nemyslím. Nejsem vdovec, jsem šťastně ženatý už čtyřicet let. Ale znám ženské i chlapy skrz na skrz. Tomu vašemu nic není, ale potřebuje v sobě probudit samce! A to se mi podařilo, uvidíte sama! A kdyby ne, tak spolu zase přijďte, aspoň bude legrace!“
A to už jsme se smáli oba.
„A co mu mám říct?“
„Vás doma neučili, že se má říkat pravda?“ Zamračil se na mě od stolu a já přikývla. „Tak vidíte!“
Zahrozil na mě a já se smíchem vyšla do čekárny. Ota tam čekal celý vyděšený.
„Tak co ti říkal, Ivo?“
Nadechla jsem se. Říkat pravdu je někdy těžké! Ale nutné!
„Že seš hypochondr. A taky mě pozval na kafe.“
Čekala jsem, že se rozčílí, ale rozesmál se.
„Fuj! Ivo, to se mi ulevilo! Já se tak lekl, když mě vyhodil ven a tebe si tam nechal, že mě v tu chvíli všechno přestalo bolet.“ Zarazil se. „A… a cos to říkala o kafi? Já mu dám kafe! Já mu dám dceru!“
Popadl mě, a i když právě do čekárny přišli dva pacienti, na nic se neohlížel a políbil
mě jako zamlada.

A pak jsme vyšli z polikliniky, vedli se za ruce a já věděla, že si konečně začneme užívat důchod se vším všudy…

Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004.
Vše o této autorce a o jejich vydaných knihách, se dozvíte na http://www.kdyz.cz.

Vaše komentáře

Celkem 4 komentáře (0 komentářů čeká na schválení)

07.07.2008 22:39  Irena Fuchsová (fuchsova.irena@centrum.cz)

Danuš, jste moudrá žena! Ne proto, že chválíte moje povídky, ale pro své názory, týkající se důchodu. Pozdravujte svého manžela a přeju vám oběma ještě hóóódně dlouhý, krásný a svobodný život!
http://www.kdyz.cz

07.07.2008 08:29  danuš

Nemohu neodpovědět. Sice se tahle "situace" mne ani mého muže netýká, ale moc pěkně jste to tu napsala. Ano - jsme lidé různí. A když nemáte vyhraněného koníčka a náhle je tu důchod, tak potom se vlastně ukáže, jak si s touto novou a mnohdy i nečekanou situací, dokážete poradit. Manžel byl až workoholik a myslel si, že bude zaměstnaný stále. Náhle musel zůstat doma. Poradil si s tím velice dobře - celou zimu studoval přes internet počítače, začal je opravovat a sestavovat a nikdy se nenudí. Od jara do zimy je na zahradě. Razíme heslo - důchod je nejkrásnější a nejsvobodnější doba našeho života.

05.06.2008 23:06  Irena Fuchsová (fuchsova.irena@centrum.cz)

Máte pravdu! Lenost, pohodlnost, pocit, že už mě nic nečeká, že už nejsem pro nikoho důležitý (á)- to je stejné u mužů i u žen. Ale co se týče Oty, bylo to jinak! Ota z mé povídky se nezřekl své oblíbené restaurace! Víte, jak to bylo? Kamarádi mu prostě řekli, ať zůstane radši doma, že už je nebaví pořád poslouchat, jak je strašně nemocný a že vlastně čeká na smrt... A nevadilo mu, že Iva chodí s kamarádkami, on si to vynahradil, když přišla... On prostě neměl žádné koníčky! Nepřipravil se na důchod! Byl líný vymyslet si program, zaplnit smysluplně volný čas. Vymýšlet si nemoci a fňukat, nechat se obskakovat, vzbuzovat soucit, to mu přišlo nejjednodušší... naštěstí ho pan doktor vyléčil! Děkuju za dopis a přeju vám příjemné dny! Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz

05.06.2008 13:54  mraz

Pěkné, moc pěkné, opravdu. Je to určitě pravdivé. Je nás hodně takových. Všechno má však své "Ale"- proč se my muži tak často chováme. Samozřejmě, jsou za tím špatné vlastnosti: hlavně lenost. To ale není tak úplná příčina. Řekl bych, že Otovi moc vadilo, že Iva chodila na kafe s kamarádkama. On se pravděpodobně zřekl oblíbené restaurace a nescházel se se svými kamarády. Pak snadno propukla hypochondrie.

Zanechte komentář: