Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Představujeme knihu…

Publikováno: 10.07.08
Počet zobrazení: 2757


      Novela ˝Žoržína˝ pohledem autorky
˝Žoržína˝ je autentický příběh děvčete, jednoho z mnoha, které rodiče v 68. r. vyvezli za hranice. Hrdinka sama říká, že ji ˝unesli˝, a právě z tohoto pohledu vyplývá i řada dalších, mnohdy tragikomických situací.

Pravdivé jsou i příběhy ostatních. Také jejich osudy vypovídají o této době víc, než můžeme najít v učebnici.
Jako motto své práce jsem zvolila báseň výtvarníka a básníka Karla Trinkewitze, ˝Krajino dětství, chtěl bych se k tobě vrátit˝. Báseň byla napsaná v exilu a mne osobně provázela řadu let.
Pravda Žoržíny je jiná než pravda dospělých. Podobně také exil jejíma očima vypadá jinak, než jsme si navykli o něm slyšet a číst. A právě tak nový je i dívčin pohled zpátky na domov.
Naivita a prostořekost, snad i krutost, ˝nahota˝ dětského úsudku, a především nadsázka a humor, odkrývají rozpory a deformace společnosti na obou stranách výrazněji, než by to mohl udělat dospělý hrdina. V příběhu nechávám nahlédnout do bolestného věku hledání a dospívání, ztráty jistot a předčasné dospělosti. Je to ˝mládí bez vlajek, ale ne bez bolesti˝, jak ve své recenzi napsal spisovatel Jaroslav Vejvoda. Odtud i podtitul novely – Ztracené dětství.

˝Žoržína˝ vyšla poprvé před lety ve Švýcarsku a po sametové revoluci uvedla její výňatky i rozhlasová stanice Praha. Nyní vychází v obnoveném vydání v nakl. Eroika.
O úspěch této drobné novely se za hranicemi vlasti stejnou měrou zasloužila jak samotná 13letá hrdinka, tak její osud i způsob vyprávění, a máme-li věřit recenzím, i psychologická opravdovost a nevšední, poetické vidění a chápání citů.

Byla bych ráda, kdyby ˝Žoržína˝ a její zápas o vlastní identitu nebyly přijaty jen jako další příběh z exilu, ale jako drama mladého člověka. Jsem přesvědčena, že tak jako ˝Žoržína˝ oslovila před lety všechny, kteří se octli za hranicemi bez možnosti návratu, tak osloví i dnes čtenáře doma.

UKÁZKA Z NOVELY

Sedím v první lavici vedle Annemarie, proč ne v poslední, bylo by na mě míň vidět. Vrána k vráně, Annemarie je Talijánka. Z okna jsou vidět hory, hory a hory kolem dokola, je to hezký takhle na podívání, ale jde z nich zima, a to je teprve podzim. Lidi jsou tu taky mražený, usmívaj se jak hvězda Polárka, svítí, ale nehřeje, všechno jen na oko a na pohled, a oni taky, ne a ne roztát. Je to nějaká nemoc asi z těch hor a z těch vejšek.
Padá a tlačí se to za mnou, k oknu a skrz, nemá to konce, a když si pomyslím, že jsme tu na doživotí, cejtím, jak se kolem mě ten půlkruh uzavírá jako věnec… ten smuteční. Kapky deště, kterej se leje za oknem, dopadaj dutě, jako by někoho zahrabávali. Ten někdo, to jsem já, moje vzpomínky a moje město, zvony z něj odletěly do Říma, říká maminka, která už není taková jako bejvávala. Když se jí ptám, proč je taková, taková divná, pomáhá mi tatínek, krčí jen ramenama a vzdychá.
Popadá mě hrozná chuť zmizet navždycky někam mezi ty hory, zavřít oči a nechat svět světem, ať se třeba staví na hlavu. Asi by mi to nebylo nic platný, poslali by za mnou bernardýny, ty jsou na takový nápady cvičený.
Všichni se smějou, jenom moje nová učitelka, ta ne, ta nikdy. Říká, že mi chce pomoct, ale to se taky musím trochu snažit, za oknem a v luftě to nenajdu. Čeká na odpověď a poklepává tužkou do notýsku Něco mi to strašně připomíná. Jeden výstřel a druhý, to dědeček už zase zahání brokovnicí špačky
Hlas mi vypověděl službu, proč právě teď. Všichni se smějou, debílci si myslej, že hledám slova!
Přece musíš něco vydržet, co to jsi za poseru, napsal mi dědeček a pak si šel nejspíš ubalit fajfku. Musíme něco vydržet, nejsme přece žádný poserové! opakuje teď tatínek po něm. Uvidíš, že deset patnáct let a vyvěsíme si do okna červenou vlajku s bílým křížem… To uteče jako nic. Pak už si na nás nikdo nedovolí Ani bolševici? Ani bolševici!
Patřit pod švýcarskou vlajku s bílým křížem je tatínkovo nejzbožnější, nejtajnější přání. Deset let, to už bude ze mě babka.
Kde to zase bloumáš? Holka, ty celá hoříš Učitelka klepe do notýsku, špačci s pokřikem vzlétli. Vracím se z veliký dálky. Jsem celá bolavá a rozpíchaná do krve, každá svoboda něco stojí, cesta je plná trní, bolí to a pálí…
Tak tohle jsou moje návraty. Nikdy při nich nepotkám ani živáčka. Není to divný? Všichni jsou prej zalezlí doma, nikdo nikomu neveří, už ani do hospod se nechodí. Buďte rádi, že jste, kde jste, vzdychla teta Klára a šla dát králíkům. Krajina na Podřipsku je krásná až k breku a rovná jako krajíc chleba.

Zdroj: Autorka článku: O. Janíčková, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: