Poslední diskuse


Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, jmenuji se Martin Chalupa a...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, můžete mi prosím poradit, kde...

Lucie a medvídek ze zdi – díl 1.

Publikováno: 15.12.08
Počet zobrazení: 3469


      Pro Vaše vnučky a vnuky uveřejňujeme vyprávění o malé Lucince, jak poznávala, co jsou to vánoce. Přečtěte Vašim vnoučátkům příběh ve třech pokračováních od autora Stanislava Havelky, který píše knížky pro děti a je autorem mnoha večerníčků (Jája a Pája, pan Krbec ….).

Autor knihy: Stanislav Havelka, ilustrovala Denisa Wagnerová
Vydalo nakladatelství ARSCI, Praha 2000

„Zrcadlo, zrcadlo nejmilejší, pověz mi, kdopak je na světě nejkrásnější?“
Maminka četla Lucince pohádku a četla ji tak krásně, jak jen to maminka umí. Lucinka se choulila do ušáku a myslela na to, jak je dneska zvláštní den. V kalendáři má svátek Lucie. Táta ráno tvrdil, že Lucinka je už dost velká na to, aby mohla být Lucie. Měla by dneska svátek. Svátek po celý den, až do usnutí. Jejdajejky, ale za jakou cenu! „Lucie, noci upije,“ vykřikoval Vilík Kudela, když se s Lucinkou poškorpili. Občas. A Lucinka si představovala vychrtlou ženu, jak zvedá k svým žabím ústům pohár s černou tekutinou, ve které plavou hvězdičky jak leklé rybky. Brrr! Nikdy nebudu Lucií, umiňovala si, nikdy nebudu tou černokněžkou, ani kdybych vyrostla až… až třeba do rekordu!
„Macecha se převlékla za kulhavou kramářku a vydala se do lesa za Sněhurkou. Koukni Sněhurko, jaké mám pro tebe krásné jablíčko! Jako by přímo volalo: Zakousni se! Takovou lahodu jsi ještě ne-o-chut-na-la.“ Maminka se zhluboka nadechla, obličej se jí najednou zkřivil a vstala tak prudce, až Lucinku polekala.
„Promiň, Lucinko. A zůstaň sedět!“ Odpotácela se do předsíně a bylo slyšet, jak vytáčí číslo.
„Už to přišlo, Karle,“ řekla a pak se ozvalo bouchnutí, jako by jí sluchátko vypadlo z ruky. Lucinka se rozeběhla do přesíně. Máma měla zavřené oči, držela se oběma rukama za bříško a ze sluchátka – které se houpalo na šňůře – sípal táta:
„Už jedu, Vendulo, vydrž!“
A přijel vcukuletu. Naložil bez meškání mámu i s kufříkem a Lucinkou a jelo se do nemocnice.
Před nemocnicí musela Lucinka slíbit nanicnesahání a jentišesezení a táta ji zamknul v autě. Nechali ji tam úplně samotnou. Napospas jejím malým strachům a velkým představám. Samotnou jako osiřelý výhonek svlačce, který hledá, čeho se zachytit, o koho se opřít, ke komu se přivinout.
Občas přejela kolem sanitka, lidé pospíchali po ulici sem a tam, s deštníkem i bez deštníku, a pak se nad bránou nemocnice rozsvítila lampa. Byla to lampa prubířka, protože hned nato začaly blikat a žlutě se rozsvěcet jedna po druhé všecky lampy v ulici. A mžilo a mžilo. Vilík Kudela už včera prorokoval, že letos budou vánoce na blátě. Škoda. I když Ježíšek prý naděluje i na blátě. Na druhé straně Vilík taky tvrdil, že Ježíšek žádné dárky nenosí. Tvářil se tajemně, když prohlašoval:
„Dárky kupujou táta s mámou, abys věděla.“
Z nemocniční brány konečně vyšel táta. Sám. Bez mámy a bez kufříku.
„A co máma? Vrátí se?“
„To víš, že se vrátí. Až se jí narodí bráška nebo ségřička.“
Přijeli domů, a jako když proutkem mávne, bylo pozdě, byla tma. Párek k večeři, koupání, večerníček a šlo se spát. Táta byl na všecko sám. A když je táta na všecko sám, nemá čas ani na vyprávení k usínání. Jenom pac a pusu a dobrou noc. Lucinka zase zůstala sama. Jejdajejky, má-li Vilík pravdu, komu by měla říct, že by chtěla nadělit medvěda, nebo aspoň medvídka? S tátou se o tom mluvit nedá a máma, na kterou spoléhala, zůstala v nemocnici. Venku upíjí noci šeredná Lucie. Co když si dá ségřička na čas a máma se vrátí až na jaře?

Ráno byla obloha pořád celá zabubákovaná, ale voda se držela nahoře. Po snídani táta prohlásil, že musí do města. A jelo se. A zastavilo se a Lucinka kouká, kouká, oči jí mohou vypadnout z důlků. Stojí před domem a na tom domě, věřte nebo nevěřte, dva medvědi! Přivázaní řetězy k jednomu pařezu. Táta odešel a Lucinka je zve:
„Pojďte dál, páni méďové, v autě je místa dost.“
Ale medvídci jsou nesmělí. Trčí ve štítu, jako by byli z kamene. Lucinka však nepřestává v lákání a vábení, až si jeden z nich konečně dá říct. Rozhlídne se opatrně nalevo a napravo a křup! – překousne řetěz, jako by byl z čokolády. Pak pomapomalounku sešplhá na chodník.
Ťapy, ťapy, ťapy – kolébá se po chodníku a mručí:
„U všech žihadel a brtí! Musím ti říct důležitou věc, holka opuštěná -“ a ťáp! – celé auto se zhoupne a nakloní, jak medvídek došlápne těžkou nohou na práh otevřených dveří.
„Pozor, medvěde!“ vyjekne Lucinka a co nevidí! V otevřených dveřích auta skloněného tátu. Umísťuje velikánský balík na sedadlo vedle Lucinky a diví se:
„Co to říkáš?“
Oba jsou trochu zmateni. Lucinka se vzpamatuje první.
„Co je v tom balíku, táto?“
„Co by? Žehlicí prkno pro mámu.“
„Tak baculaté,“ diví se Lucinka.
„No -“ mračí se táta, „nějak se jim při tom balení vzpříčila podpěra.“
„Máma má prkno,“ napadá Lucinku.
„Ale až se vrátí z porodnice, to bude nějakých plínek, to bude nějakého žehlení! Jedno prkno by jí v žádném případě nestačilo!“ drmolí táta.
A startuje.
Že by se plíny-pemprsky žehlily, než se vyhodí? – kulí oči Lucinka a jak tak kouká na štít domu, vidí, že medvěd sirota tam cuká řetězem. Nadarmo. Lucinka honem šmátrá ručkou pod sedadlem. Prstíky se jí zaboří do husté medvědí srsti.

Netrvalo dlouho a táta Lucinku jaksepatří překvapil:
„Práskneme do koní a vyrazíme na Moravu: Za babičkou a za dědou.“ Vyrovnal na koberec půlku Lucinčiny skříně, nezapomněl ani na kožíšek. Všecko to převázal zeleným špagátkem, hodil na zadní sedadlo a jeli.
„Méďo, jsi tam? Jak se ti hoví pod mou módní výbavou?“ starala se Lucinka.
Medvídek pod sedadlem byl nevrlý. Bručel jako brundibár, jak rozladěná basa:
„U všech žihadel a brtí, holka nešťastná! Přišel jsem ti sdělit důležitou věc a ty mě zavřeš do plechové klece. Jako zločince. A ta klec je ke všemu ještě pojízdná. Jak já se dostanu zpátky za bráchou. To je ve hvězdách.“
„Kam bys chodil, Méďo,“ chlácholila ho Lucinka, „zůstaneme spolu, ty můj dárečku -“
„Tak pozor, nejsem žádný plyšový méďa! Žádná hračička! Žádný hejpočkej. Jsem domovní znamení. Nápadné a vážené. Vzácné a prastaré. A mám své poselácné poslání. Jsem poslíček, poslík, vlastně posel! Já jsem, dalo by se říct, zvěstovatel, holka osamělá! Já totiž, abys věděla, hodně pamatuju a -“
„To jistě pamatuješ i vánoce na sněhu,“ skočila mu do řeči Lucinka, „škoda, že letos nepadá.“
„Maličkost, “ zabručel medvídek.
A náhle je přepadla tma, zvedl se vítr a fííííí a fúúú, vánice, chumelenice, první sníh byl tu.
A kolik ho bylo! Lepil se na skla auta, takže i Lucince připadalo, že se ocitla v tmavé kleci. Ani se nenadála a táta volal: „Vystupovat! Dveře se otvírají.“
A venku hlaholil děda:
„Přišel k nám bilý kůň, zaleh nám celý dvůr.“

Lucinka se k němu hrabala hlubokým sněhem a smála se: „A co když to není kůň, ale medvěd, dědo? Bílý méďa. Ledňák.“
„Když to říkáte vy, komteso, musí to tak být. Přišel medvěd huňatý a měl kožich po paty.“ a už držel Lucinku v náručí a smáli se a točili se spolu ve sněhu.
A v otevřené brance stála babička a taky se smála:
„S medvědem přišel bílý pes, zalehli pole, les i ves.“
Táta se od babičky a dědy nenechal ani na kafe pozvat. Honemhonem spěchal zpátky do Prahy.
„Vrátím se na Štědrý den. Buď přijedu sám, nebo nás přijede plné auto.“
A mával z okýnka až do zatáčky.
Děda vlekl hlubokým sněhem balík převázaný zeleným špagátkem, babička v brance nastavovala náruč a volala:
„Jak dlouho mě necháte čekat na uvítací polibek, komteso?“
A Lucinka šlapala tak rychle, jak jen to šlo. Kdopak by nespěchal do tepla babiččiny náruče. Jenže!
S maličkým odstupem za Lucinkou se brodil sněhem medvídek se zbytkem řetězu na krku. Lucinka ho po očku sledovala a drmolila, aby přehlušila případné cinkání řetězu:
„Dědo, víš co? Babi, víš co? To byste vážně neuhodli. Budu mít ségru. Bude strááášně moc hezká. a bude starší než já. Aby mě mohla učit věci!
Děda moudře kýval hlavou:
„Moc vám přeju, aby se vám vaše touha vyplnila, komteso. Ale musím přiznat, že mám v tom směru jisté pochybnosti, jakož i ty, babulko, viď?“

Lucinka se probudila do slunného rána. Sníh za oknem stříbrně jiskřil, v kuchyni bylo zatopeno, na lustru zelené větévky s bílými kuličkami, na kredenci sklenice od okurek s rozsochatými větvemi.
„Je nám zle, komteso?“ vítal děda Lucinku do nového dne.
Lucinka si pamatovala, co má odpovědět:
„Naopak, hrabě.“
A děda se smál:
„To bych řek´! Je advent, a když se vylíhne den jako je dnešní, a mě nebolí hlava ani nohy a ani babulku nic nebolí – ó jé, to je nám dobře, komteso!“
A posadili se všichni tři k snídani. Snídali kafe s nadrobeným chlebem.
Chleba s mlékem schystala babička k snídani i králíkům.
Lucinka ukázala k lustru a zeptala se:
„Hrabě, nač jsou ty bílé kuličky?“
„To je přece jmelí, komteso.“
Lucinku odpověď neuspokojila, ale zdálo se jí nevhodné pokračovat, a tak se obrátila na babičku:
„Babi, proč máš ve sklenici od okurek ty suché větve?“
„Jaképak suché větve, to je barborka, aby věděla!“ rozčilila se babička.
Lucinka znala jenom Barborku Kosovou z druhého patra. Zamračila se a zmateně mlčela. Babička lámala poslední zbytky chleba do mléka pro králíky:
„Micka v dolním kotci má mladé. Brzo vylezou z pelíšku a pak je spolu spočítáme, komteso,“ slibovala Lucince.
Když děda s babičkou odešli nakrmit králíky, vykoukl zpod postele medvídek. A hned hup na postel a šup pod peřinu.
A přitom hudroval a brblal:
„Holka opuštěná, nešťastná, vždyť ty nevíš ani, co je barborka! U všech žihadel a brtí! Jak já ti mám vyjevit své poselství, když jsi tak nevědomá? Kdybych se nebál, že se urazíš, řekl bych, že jsi trumpetaTradadadáááá! Nebo ťulpas, ťuvík, ťula, trulant a trumberáček Trumtrumtrumtrumtrum. Nebo tupec, ťululum.
Lucinka nerozuměla. Medvídkův vodopád nadávek ji vyvedl z míry. Řekla:
„Budu jedině Tupesťululum. To je jako Sudkulatýrystupije. To se mi líbí.“
No tohle! To se asi zapotím,“ obrátil medvídek oči v sloup, „tak poslouchej, holka nešťastná.“
„Tujekáratentoryje,“ vpadla mu znovu do řeči Lucinka.
„U všech žihadel a brtí,“ rozčilil se medvídek, „moje řeč není žádná zmatená Honzíkova latina!“ Přitáhl si duchnu až k bradě a zeptal se přísně:
„Co vidíš?“
„Jejdajejky, co bych mohla vidět, méďo? Tebe v peřinách,“ řekla Lucinka popravdě.
„No vidíš, dobře vidíš,“ uklidnil se medvídek. „A tak jako já, si občas hoví v posteli i paní příroda. Tráva, květiny, keře, plevel, stromy, stráně, sady, pole, les. Přikryjí se sněhovou duchnou a dřímají. Pod fialovou oblohou v třeskutém mrazu myslí na housenky, hmyz, motýly, ptačí cvrlikání a letní vůně. Vypadá to jako dřímota, ale je to vlastně i marodění. Jako by se chystaly napít horkého čaje, vypotit se. Vyplavit ze sebe všecky nečistoty a jedy. Očistit se.“
„Ale to mi řekni, méďo, kde se všecky ty nečistoty a jedy na poli a v lese vzaly?“ byla zvědavá Lucinka.
„U všech žihadel a brtí, copak ty nevíš, že nečistoty a jedy vybují tam, kde se něčeho důležitého nedostává?“
„Hm, čehopak se asi nedostává trávě a stromům?“ zeptala se Lucinka.
Medvídek mlčel.
„Ty nevíš, méďo?“
„Přemýšlej sama, nebo si budu myslet, že jsi trumpeta Tradadadááá. Nebo ťulpas, ťuvík, ťula-“
„Zadrž,“ řekla Lucinka. „Sluníčka?“ zkusila to nesměle.
„Vidím, že umíš přemýšlet, když chceš. Nedostává se jim světla, tepla a vody.“
„Ale jdi, ty popleto! Vody je v zimě všude dost a dost,“ smála se Lucinka.
„Jenom si nemysli. Voda se proměnila v led a sníh a takové zmrzlé vody se rostliny nedokáží napít. A tak čekají trpělivě až malátnost ustoupí, sluníčko se zmátoří, sníh a led roztaje, světla, tepla a tekuté vody bude dost – medvídek vyskočil z postele, „jestlipak víš, které hodiny měří nejpřesněji ten čas obratu k lepšímu?“
Lucince nezbylo, než zavrtět hlavou.
„No hodiny – barborky přece,“ vysvětloval medvídek.
„Barborka – tak se říká větvičce třešně nebo višně ulomené na svatou Barboru. Ve vodě a v teple rozkvete. Rozkvete právě v té nejtajemnější noci, aby přírodě i lidem neslyšně, ale přesně odbila čas obratu, kdy sluníčko začne sílit, světlé dny se začnou prodlužovat a tmavé noci zkracovat. To je barborka, u všech žihadel a brtí -“
A Lucinka si najednou vzpomněla:
„Nevíš náhodou taky, co je advent, méďo?“
„Advent? Hm – to je doba, co tikají barborkové hodiny. Taková předsíňka vánoc. Očekávání. Očekávání něčeho důležitého a pěkného. Sváteční nálada, co se tiše vkrádá. Stromečky v ulicích, šňůry barevných žárovek… jako bys hledala konec barevného klubíčka, rozmotáváš, rozmotáváš – a když najdeš konec, vidíš, že je k nerozeznání podoben začátku. A přesto celé to hledání nebylo marné. Naopak, Bylo pěkné, plné omamného tušení. No a to rozmotávání svátečního klubíčka, to je advent.“

“ A vánoce, to je ten konec?“
„Konec i začátek. Tak už to bývá. Každý konec je začátek a naopak. Konec vzdalování sluníčka a začátek jeho přibližování. Sluncenávrat – slunovrat, to jsou vánoce. A teď poslouchej! Přišel jsem ti říct -“ ale neřekl už nic, poněvadž na záspi se ozvaly kroky. Medvídek koukal zmizet. Chtěl zpátky pod postel, ale Lucinka mínila: „Na půdě budeš bezpečnější. Tam chodí děda zřídkakdy a babička vůbec ne. Vyhlídni si pelíšek, ale nehnípej, špicuj uši! Jak písknu – pííííísk! – bude to znamení, že je čistý vzduch. Hned přiběhneš za mnou!“
„Holka nešťastná,“ lamentoval medvídek, „já přece nejsem žádný slouha! Žádný hejpočkej! Už jsem ti řek´, že jsem důležitý poselák. přišel jsem ti vyřídit něco za-tra-ce-ně -“ Přitom však poslušně stoupal po schodech, jak mu Lucinka nakazovala.

Konec prvního dílu.

Text knihy přepsala a obrázky upravila Olga Janíčková.

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: