Poslední diskuse


Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, jmenuji se Martin Chalupa a...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, můžete mi prosím poradit, kde...

Lucie a medvídek ze zdi – díl 2.

Publikováno: 22.12.08
Počet zobrazení: 3345


      Pokračujeme ve vyprávění pro Vaše vnučky a vnuky o malé Lucince, jak poznávala, co jsou to vánoce. První díl si můžete přečíst zde.

Autor knihy: Stanislav Havelka, ilustrovala Denisa Wagnerová
Vydalo nakladatelství ARSCI, Praha 2000

„Tyhle sáňky jsou vlastně prasáňky, komteso. Ty pro mě vyrobil táta za protektorátu,“ neodpustil si děda své každoroční poučení, když na dvorku předával Lucince špagátek od saní, kterým Lucinka říkala stroj.
Sáně měly sanice pobité plechem, přes léto zcela zčervenalým. Lucinka měla sáňky docela ráda a jako každý rok, si na mžik oka představila svého prapředka, jak za protektorátu s ostatními pralidmi loví mamuty a jeskynní prasáňky. Táhla ze všech sil a co chvíli se ohlédla na zahnědlou stopu sanic za sebou. Stopa bledla, jak se rez otíral, a když zbledla docela, Lucinka pískla – píííísk! – a na stroji seděl v tu ránu medvídek. Houpal nohama a liboval si:
„Konečně sami. Konečně ti budu moci vyřídit v klidu své poselácké poselství, holka opuštěná, nešťastná.“
„Ještěs mi ani nevysvětlil, co je to jmelí,“ vpadla mu do řeči Lucinka.
Medvídek na saních samým rozčilením nadskočil: „Jmelí je zvláštní, tajemná rostlina. Zůstává zelená přes celou zimu. Neshazuje listí, jako ostatní listnáče. Nedokáže zakořenit, brát živiny ze země, ale dokáže se přisát třeba na topol nebo jeřabinku tak dokonale, jako by bylo topolovou či jeřabinkovou větévkou. Žije z jejich mízy. Podivná bylina. Lidé ji mají odedávna za posvátnou. Tvůj pra- pra- mockrát prapraděd, stínal jmelí ze stromů posvátným zlatým srpem. Ten připomínal tvarem měsíc a zlatem slunce – největší tělesa, která viděli lidé na nebi. A tvá pra- pra- mockrát prabába chytala trsy jmelí do posvátného bílého závoje. Pak jím léčili všecky nemoci. A jmelí uzdravovalo a přinášelo lidem štěstí. Víra v ten všelék dotekla tenounkým pramínkem až do dneška. Proto přivázala babička k lustru snítku jmelí. Ona ví, že když se dva lidé pod jmelím na Nový rok políbí, po celý rok je štěstí neopustí.“
Na Petrůvce, jak se říkalo kopečku, kde se sáňkovalo, byl sníh uježděný, místy vydřený až na sivé zbytky trav, ale nebylo tam ani živáčka. Jen oni dva.
„Nasedat! Jedeme!“ volala Lucinka a rozvážně se usazovala v zadní části stroje, aby se mohla pohodlně opřít o žebřinkové opěradýlko. Medvídek se uhnízdil vpředu a už jeli. Díky těm vydřeným místům beze sněhu byla to jízda notně cukavá.
Ale dojeli bez nehody.

Lucince se moc nechtělo táhnout sáňky vzhůru do kopce, když odměnou je místo vábného sněholetu jen přerušovaná cukulatura. Zůstala sedět a přemýšlela, jak tu odpočinkovou chvilku prodloužit.
„Uděláme počtářskou přestávku,“ řekla konečně, „dokážeš spočítat, méďo, kolikrát pra?“
Medvídka ta otázka zaskočila. Nepochopil ji. Lucinka to na něm poznala. Hned napověděla:
„Moje babička přece! V posvátném závoji. Říkals, že byla mockrát pra.“
Medvídek pochopil. A zamyslel se tak silně, že mu na čele naskákaly vrásky jak brázdy. Seskočil ze saní a s ručkama za zády vykročil zpátky do kopce. Lucince nezbylo, než ho následovat. Nic na té počtářské přestávce nevydělala. Táhla sáňky jak soumar. Medvídek se otočil a řekl:
„Hned to spočítám. Jenom prosím tě mlč!“
„Já si zamknu pusu,“ slíbila Lucinka.
A medvídek počítal. Dlouho počítal. Lucinka se usadila do saní a medvídek stále nebyl hotov. Až Lucince začalo zábst do nohou. Došla jí trpělivost, a tak zase odemkla:
„Držte si klobouky, jedeme z kopce,“ zakřičela a mohutně se odrazila. Sáňky se zvolna rozjely a cukavě sjížděly z kopce.
Medvídek se za nimi rozběhl a pod kopcem udýchaně sděloval:
„Snad se nemýlím. Byla to tvá prapra – celkem devětadevadesátkrát pra – prababička.
„Hm. Devětadevatenáckrát? Spočítals to přesně?“ zapochybovala Lucinka.
Medvídek na ni pohlédl úkosem:
Devětadevatenáctkrát? Možná jsem se přeslechl. Poslyš, holka nešťastná, do kolika umíš napočítat?“
„Myslíš od jedničky?“ zeptala se Lucinka. Když medvídek přisvědčil, řekla důležitě: „Do nekonečna.“
„Tak počítej!“
A Lucinka začala:
„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest…, ale mně se špatně mluví, když táhnu stroj do kopečka. Nemůžu dýchat. Mohla bych počítat jenom v duši?“
Medvídek přikývl.
A Lucinka táhla za sebou na provázku sáňky cikcak a rty se jí neslyšně pohybovaly. Netrvalo dlouho, zastavila se a pronesla důležitě:
„Šestadvacet, třicet, nekonečno!“
Medvídek na ni pohlédl a usmál se. Byl viditelně spokojen.
„Teď jsi mi mnohé objasnila,“ řekl a Lucinka byla pyšná, jak méďovi vytřela zrak.
„Budu si muset znovu promyslet, jak ti mám sdělit své poselácké poselství, holka nešťastná,“ šklebil se medvídek a capkal po ušlapaném sněhu hodný kus cesty před Lucinkou.
„Hlavně abys cestou nezabloudil, méďo,“ posmívala se Lucinka, „už se stmívá.“
A opravdu. Na bílý sníh začala padat tma tak rychle, jako by se z nebe snášel tmavomodrý závoj, jako by se z nebe řinuly fialové korálky.
A tak honemhonem sjeli Petrůvku ještě jednou. A ani ta cukatura jim nevadila. Vždyť to bylo dneska naposled.

Sníh těžknul a zavadal, špinil se, na prošlapaných chodnících se tměly ostrůvky hlíny a zhnědlých trav. Babička odjela ranním autobusem do Mohelnice a Lucinku při odchodu vůbec nevzbudila. Tím pádem se Lucinky ani nemohla zeptat, co by si přála z města přivézt. Lucince ten nezvyklý babiččin spěch zatížil všecky myšlenky jak závaží. Vyrukovala na dědu s několikrát opakovaným proč a děda jen mával rukou:

„To víte, komteso, babulka nedokáže zcela bezchybně zvládnout krizovou situaci. Na vojně nebyla, neměla příležitost si to nacvičit. Mez námi, komteso – „naklonil se děda k Lucince a šeptal jí do ucha:
„Já mám podezření, že babulka ani neví, co je to cvičák. Věřila bys tomu?“ Lucinku – která mimochodem taky neví, co je cvičák – dědova otázka tak zmátla, že na chvilku zmlkla a děda toho hbitě využil:
„Původně chtěla babulka dělat něco docela jiného. Představte si, chtěla už dneska ráno začít, komteso.“
A Lucinka se nechala nachytat a místo vytrvalého opakování svého proč se zeptala, s čím že to chtěla babička začít. A to byla voda na dědův mlýn.
„Chtěla začít s pečením vánočního cukroví. Poslyšte, komteso, co kdybychom ten maratón načali my dva? Nestálo by za pokus připravit něco prachjednoduchého spojenými silami, co říkáte?“
Lucinka byla pro a hned navrhla medvědí tlapičky.
Děda namítal, že nemá škvarky ani ořechy, ale především, pokud jde o tu jednoduchost – protáhl dolní ret a zavrtěl hlavou.
„Vánoční cukroví, te není ledajaké cukroví,“ dumal, „vánoční cukroví, to jsou vlastně na zem spadlé hvězdy,“ zamyslel se, „anebo vánoční vybledlá sluníčka.“
Lucinka se trochu podivila té sladkosti hvězd a sluníčka a děda honem vysvětloval, že to platí jenom jako. Zvedl ukazovák: „Poněvadž kruh je zřetelně snazší formou než hvězda, klonil bych se k sněhovým pusinkám.“
Lucinka chvíli přemýšlela. a pak ji zasvrběl jazýček. Představila si, jak se jí v puse nezadržitelně rozpouští bílý obláček pusinky.
„Našleháme sníh s cukrem, nakydáme na plech kydánky a dáme je péct do trouby. To zvládnem. A babulka bude mít radost.“
Lucinka se chtěla vydat na dvorek pro sníh, ale děda ji překvapil sdělením, že potřebný sníh se našlehá z vaječných bílků.
„K obědu bude žloutková smaženice,“ oznámil děda, když pečlivě oddělil bílek od žloutku nejmíň z osmi vajíček. Bílky slité ve veliké míse začal soustředěně šlehat. Vidličkou. Zpočátku krotil netrpělivou Lucinku, ale potom se i jemu samotnému zdálo to šlehání nekonečné, ruka ho brněla, a tak začal opatrně přosypávat do mísy cukr, aby řídký sníh zhoustnul. Cukr však nepomáhal. a tak dědu napadlo přidat mouku. A mouka pomohla. Najednou měl v míse místo sněhu těsto. Co mu zbylo? Rychle těsto rozředil dalšími bílky. A pak byl znovu nucen přidat mouku …
Lucinka pouze kulila oči. Nakonec ani nebyla schopna spočítat, kolikrát tu operaci děda zopakoval. A to – jak víte – umí počítat až do nekonečna. Děda zkrátka přidával bílky a přidával mouku, dokud mu mísa stačila.
„Dědo, to je jako hrnečku vař!“ jásala Lucinka.
„Spíš jako troubo peč!“ mračil se děda. A bůhví, jak to myslel.
„Nedá se nic dělat,“ prohlásil nakonec, „upečeme několik lahodných velikánských pusin.“ A lil řídké těsto přes celý plech.
Posadil Lucinku před troubu a přikázal:¨“Hlídej! Až to z trouby zavoní, budou pusiny hotové.“ A šel poklidit králíky. Bylo poledne.
Předvánoční poledne bývá blizoučko tmě. Když se děda vrátil, začínalo se už zase fialově stmívat. Lucinka hlásila:
„Hrabě, už to moc dlouho voní. Myslím, že to pomalu začíná nevonět.“
A měla pravdu. Naštěstí suroviny bylo mnoho a mnoho. A tak pekli a pekli, děda vytahoval z trouby tu více, tu méně zhnědlé lívance, rovnal je na stůl do vysokého sloupu a mručel přitom, že „na vzhled nic moc, ale ta chuť!“ a pilně ochutnávající Lucinka mu dávala zapravdu.
K přípravě slibovaného oběda – smaženice ze žloutků – vůbec nedošlo. Nedostávalo se jim sil a žaludek se bránil.
Konečně se vrátila babička. Spráskla ruce hned ve dveřích:
„Matičko skákavá! Je to cítit až u autobusové zastávky! Vás dva tak nechat pohromadě samotné!“
Přes Lucinčiny protesty smetla ze stolu celý sloup zahnědlých pusin štandopede do kýblu pro dobytek a na vyhození. Přísnou kontrolou prošlo jen pár těch nejsvětlejších.
Děda hned vyrukoval s výmluvami a zámluvami: „Zmetek, zmetek, to se lehko řekne, ale bere někdo ohled na to, jak řídké bílky snášejí naše slepice? Měli jsme dobré úmysly, chtěli jsme jen radost a sledujete, komteso, jak jsme pořídili? – A jakpak jsi pořídila ty, babulko?“
A rozčilená babička vyhrkla: „Člověče drahá, koně nikde nedostaneš.“
Děda uhodil pěstí jedné ruky do dlaně druhé, až to hlasitě plesklo: „Hrom do toho! Je to divný svět! Nastaly podivné časy. Člověk už ani koně nekoupí. Kam se poděli všichni koňští handlíři? Kampak zmizeli, to mi řekněte!“
Lucinka hleděla z jednoho na druhého. Jako by mluvili v cizí řeči. Dlouho přemýšlela a pak položila průzkumnickou otázku: „Babi, tys jela do Mohelnice pro koně?“
A děda se hrozitánsky zamračil: „Byl to můj nápad, komteso! A já zde před svědky v předvánočním čase slavnostně slibuju, že vám do jara koně opatřím!“
Babička, která si – nohu opřenou o stoličku – rozvazovala kotníčkovou botu, narovnala záda a překvapeně pronesla: „Do jara? To není řešení.“
„Já vím, babulko,“ uklidňoval ji děda, „musíme vymyslet příslušnou náhražku.“

„Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, ať je víc teplíčko,“ přeříkával děda začátek vlastnoústně upravené písničky. Lucinka se nestačila divit. Hledala pod nohama ve sněhu:
„Nikde tu nesedí u cesty, nestane se žádné neštěstí.“
„Ale já myslím tamto,“ natahoval ruku děda k bílému koláčku na šedomlhavé obloze, „už aby začalo sílit a pracovat k návratu, nebo zmrzneme, komteso.“
„Vám je zima, hrabě?“ divila se Lucinka.
„Je lezavo. Teploty kolem nuly jsou pro hrabata nejhorší,“ mnul si děda zkřehlé ruce.
„Půjčím vymrzlému hraběti rukavice,“ nabídla se Lucinka.
„Díky, komteso. Stačí jedna. Druhou ruku si může každý z nás ohřát v kapse, co říkáte?“
Děda si navlékl Lucinčinu rukavici na dva prsty a vysvětloval: „Víte, že palec a ukazováček jsou dva nejdůležitější pracanti mezi prsty, komteso?“
„A co prsteníček?“ byla zvědavá Lucinka.
„To je frajírek. Ten obstarává parádu.“
Zasněžený les byl daleko. Daleko za zasněženou loukou. Tam v té dálce se šedé nebe unaveně opíralo o vrcholky borovic a taky zimně rozčepýřených buků, dub, lip a bříz. Lucinka s jednou rukou v kapsičce kožíšku odhodlaně capká sněhem v dědových stopách. Ani se nenaděje a jsou u cíle. No tohle! Dálky jsou záhadná věc.
Když míjeli jesle s přístřeškem, ukázal děda Lucince, jaké stopy zanechává ve sněhu zajíc, jaké srna a jaké muflon. Lucinka položila na seno svazeček karotky – pozdrav od babičky, který našla v kapse kožíšku.
A pak uviděla Lucinka něco, co ji zvlášť rozradostnilo.
„Hrabě, advent! Advent!“ ukazovala.
„Propánajána, co to melete, komteso? To je přece posed,“ smál se děda.
„Čekání je to, hrabě! A čekání, to je advent!“ trvala na svém Lucinka.
„Ó jé,“ šibalsky se usmál děda,“ komtesa si popletla čekanou na jelena s čekáním na Spasitele. To bude těžké vysvětlování.“
„Ale já nechci nic vysvětlovat,“ bránila se Lucinka, „já tomu dobře rozumím. Stejné slovo pro víc věcí. Jako třeba… třeba -“ a vyplázla na dědu jazyk, „Hele, můj jazyk a jazyk z boty je taky jazyk.“ A jak přitom měla svůj jazyk povyplazený, aby jej děda viděl, trošku si šlapala na jazyk.
Děda se nechal zlákat:
„Zapomněla jste komteso, že taky oheň má jazyk.“ Očka se mu rozzářila a začal chrlit, co mu slina na jazyk přinesla:
„A je též jazyk mateřský a jazyk hluchoněmých, jazyk anglický, jazyk odborný a jazyk hudby, společný jazyk a zlý jazyk, jazýček na vahách, jedovatý jazyk, jazyk vzdělanců, mrtvý jazyk a mlsný jazyk – komteso, věřila byste, že já mám nejradši uzený jazyk s polskou omáčkou?“
Ale Lucinka se zmást nedala.
„Věřím,“ řekla vážně. A stejně vážně pokračovala: „Advent je čekaná na vánoce. Tak proč by se tahle dřevěná čekaná nemohla taky jmenovat advent?“
A dědovi nezbylo, než souhlasit.
„Dobrá, “ řekl a plácl neorukovičkovanou dlaní do posedu, až z něj sníh padal, „je to advent.“
Pak už mlčel, i když ho ještě jazyk svrběl.
V zasněžené seči děda vyhlédl malý stromeček. Byl celý pokřivený, asi by v dospělý strom stěží dorostl. Setřásl z něj sníh. Rázem stál stromek mezi ostatními jako nahý, jako by stál na hanbě. Lucince ho přišlo líto.
„Tož tak,“ vzdychl děda a chystal se útlý kmínek podříznout.
„Co kdybychom té jedličce dali jméno?“ napadlo Lucinku.
„Když myslíte, komteso,“ souhlasil děda, „dáme jí třeba Apolenka. Nebo Renata?“
„Počítejte, hrabě. Má jedna, dvě, tři, čtyři, pět, osm, šest, devět větviček. Co kdybycho jí říkali Devítikráska?“
„Souhlasím, komteso,“ kývl děda hlavou. Lucinka v duchu poprosila Devítikrásku za odpuštění, že jí způsobí bolest, a děda se dal do řezání.
Kdesevzal tusevzal stál ve sněhu vedle Lucinky medvídek. Spokojeně se usmíval:
„Toho bych se od tebe nenadál, holka opuštěná! Pojmenovat stromek! Kde se ten nápad v tobě vzal? Chystáš mi jedno překvapení za druhým. Poslouchej, sdělím ti důležité poselství.“
Než mohl medvídek začít, jedlička padla.
„Skončili jsme s Pánem Bohem,“ řekl děda. Otřel si rukávem čelio a vzal jedličku pod paži. Lucinka mu chtěla pomoct.
„Ponesu Devítikrásku za špičku,“ prohlásila, ale vzápětí ucukla: „Aúúú!“
Děda se smál: „Má divné listy, viďte komnteso?“
„Jaképak listy? Má pichlavé jehličí,“ třepala Lucinka popíchanou dlaní.
„Jehličky jsou její lístečky. Velmi účelné lístečky. Chytni ji opatrněji. Pravačkou v rukavici,“ radil děda. A hned vysvětloval:
„Jedlička se učila růst v chudičké půdě, v níž nejsou na jaře živiny na tvorbu nových listů. Jiné stromy obětují listy, aby přežily zimu. Jedlička se naučila uchovat si listy do jara, aby se nestalo, že jí nové nenarostou. I v zimě dýchá a žije. aby jí v zimních mrazech listy neomrzly, jsou zvláštní, tenoulinké, špičaté.“
„I v zimě zelené jako jmelí,“ napadlo Lucinku.
„Máte pravdu, komteso,“ souhlasil děda a po chvíli dodal: „Zelená jedlička i zelené jmelí jsou symbolem věčného života.“
Capkali bílým sněhem zpátky k domovu. Vraceli se po vlastních stopách. Vpředu děda, za ním Lucinka. A mezi nimi si ve větvičkách Devítikrásky hověl poselák medvídek. Toho jehličky jedličky nepíchaly. Vyřizoval Lucince:
„Měla bys vědět, holka opuštěná, nešťastná, že sem, do tvého domova, přišla tvá prapra – devětadevadesátkrát pra – prarodina z východních stepí, ze země trav. Ze země, kde nerostly stromy. Tví prapředkové byli navyklí, když vzhlédli vzhůru, vidět nad hlavou čistou oblohu od obzoru k obzoru, široširé nebe, slunce, měsíc, hvězdy. Tady, v cizí zemi, do které došli, byly hory, močály a všude, všude lesy. Teprve tady, když zvedli hlavu, uviděli nad sebou živou klenbu zelených listů. Strom – to bylo zjevení. Žebřík do nebe. Báli se lesního příšeří, báli se zrádných lesních bažin a tůní. Les byl plný zlých duchů, divoženek, hejkalů a později taky loupežníků. A perníkových chaloupek. Ale hlavně domovem stromů. Stromů, které spínají tmu pod zemí se světlem na nebi.“
Medvídek ztlumil hlas:
„Abys věděla, v každém stromě žije skřítek. Skřítek, který vládne nade vším, co ve stromě žije, co v něm proudí a dýchá, nade vším, co strom nabízí i skrýýý -“ medvídek zívl, „skrývá. Jsou to látky kou-áááá-zelnéé. Léčivé… ááá i škodlivé -“
Bylo vidět, že ta libě houpavá pouť medvídka ukolébává.
„Dávej si pozo-zóór, ho-olka nešťastnááá, abys skřítkáuá ne-neu-neúúú-“ a víc už vyřídit nestihl, poněvadž, podržte se, v tom jehličí usnul. Poselák!

Konec druhého dílu, poslední – třetí díl bude uveřejněn na Štědrý den.

Text knihy přepsala a obrázky upravila Olga Janíčková.

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: