Poslední diskuse


Politika zobrazit diskusi

mám zájem o vámi nabízené předplatné...

Téma týdne zobrazit diskusi

Hezký den, Chtěla bych Vás poprosit o...

Téma týdne zobrazit diskusi

Hezký den, Chtěla bych Vás poprosit o...

Zapomenuté osudy 34.

Publikováno: 7.01.10
Počet zobrazení: 3099
Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková
Poslední mohykán.
Lidé mohou být zřejmě poctěni nejroztodivnějšími pozornostmi – co se však originality týče, překonává všechny známé komplimenty malá básnička, v níž poeta František Kryštof oslavil před dávnými léty hlas svého přítele Karla Ballinga:

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

On vždycky pln byl pěveckého vznětu
A když zpíval, nikdo nevyzná se,
Zdali je vskutku někde v kabaretu,
Neb tam, kde právě zabíjejí prase…

Z těch dob, kdy kabaret Červená sedma a chraptivý hlas Karla Ballinga slavily svůj triumf na prknech, jež znamenají svět, zůstalo už jen pár legend a vzpomínky posledního mohykána… Vlastně byli v čase, kdy jsem připravoval tyto rukopisy a osobní zpovědi, ti mohykáni dva – jedním z nich byl mistr Balling, řečený Charley, druhým Jiří Hoyer – v jedné osobě exmistr Evropy v boxu, učitel školy těžké atletiky, první zpěvák amerických písní a tanečník, který poprvé předváděl na prknech Červené sedmy jig-dance, neboli step…

Když jsme je navštívili (a jsou to již celá desetiletí), bylo prvnímu sedmdesát sedm, druhý byl o pět let mladší a oba dohromady měli, tak říkajíc, plné právo na zákonitou zapomětlivost a také na přirozenou vážnost stáří. A jestliže jsme v jejich přítomnosti necítili odstup věku, a jestliže jsme se aspoň na chvíli ocitli v atmosféře pradávného kabaretu, pak se tak stalo jen díky tomu, že na počátku nebylo slovo, ale studentská recese, která z posledních mohykánů nevyvanula ani po dlouhých desetiletích.

A tak jsme se tedy vydali znovu po cestě, na níž měl své místo rok jedenáctý, kdy do Sedmy vstupoval slavný Charley, rok dvanáctý, v němž Sedma objevila Jiřího Hoyera, a rok třináctý, který patřil Eduardu Bassovi. Ten vstupoval jako osmý … ostatně tři mušketýři byli doopravdy čtyři, vysvětlují mohykáni, a tak osmý Bass byl vlastně d´Artagnanem, který, co se slávy a a legendárnosti týče, nezůstal o nic pozadu. Spíše naopak.

A my se tedy v nezapomenutelné společnosti dvou mohykánů vydali na cestu za ztraceným fluidem Sedmy. Měly tu své místo ty staré časové milníky, žloutnoucí noty Karla Ballinga, stepování Jiřího Hoyera, recese mládí a společnost, která jim propůjčila prkna. V těch dobách, kdy se osmi mládencům o vlastním jevišti ani nesnilo, tvořily jejich prkna obecní, občanské, národní a měšťanské domy či besedy po vlastech českých. A hostiteli se pak stávali cyklisté, bankovní úředníci, stejně jako hostinští, veslaři, anonymové, Sokolové, sociální demokrati, okrašlovací spolky a ženské organizace, i deníkáři neboli žurnalisté, stejně jako studenti a zemská komise pro ochranu mládeže.

A protože lidská společnost poskytovala vždycky dost dobrých terčů, a protože střelci na pódiu byli mladí a měli odvahy víc než dost, pálili od boku i mezi publikum, které je pozvalo do honosných měšťanských besed, nemluvě už o chátrajícím mocnářství, které bylo terčem nejvděčnějším. Na druhé straně to však byl – jak se Charles Balling osobně přesvědčil, i jeden z nejriskantnějších objektů střelby. Karel Balling si totiž vymyslel nový kabaretní pořad nazvaný „Noviny“. Předčítal v něm nahlas čerstvé novinové zprávy a glosoval je současně klavírní hudbou.

Tak se zprávou o schůzi poslanecké sněmovny vyťukával na klavír melodii písně „Když jsme se tak sešli, kamarádi z mokrý čtvrtě…“ Věty, oznamující, že poslanecká sněmovna projevila živý souhlas, byly podkresleny lyrickou lidovou písní „Dobrú noc, má milá, klidně spi“. Povětrnostním zprávám odpovídala asi nejlíp písnička „Kočka leze dírou, pes oknem“.

Nad drobnými zlomyslnostmi zavíralo rakouské mocnářství oči. Teprve, když se na scéně objevila silueta Hradčan, provázená melodií „Ach není tu není, co by mě těšilo…“ dostal Charley pozvání na policii.
„Copak jste měl na mysli, pane Balling,“ zeptal se komisař, „tou písničkou Ach není tu není…“
„Ale, myslel jsem na císaře pána, který nám na pražském Hradě schází.“
„My už víme, co jste měl na mysli – a tak vám dáme na vybranou – buď zaplatíte pokutu, anebo si odsedíte čtyřiadvacet hodin.“
Balling přijal bez váhání čtyřiadvacet hodin za mřížemi. Odseděl si je nadvakrát i s kytarou za bouřlivého zpěvu spoluvězňů a na komisařství mu ještě museli dát dva obědy a dvě večeře.

Jindy si Balling zahrál na volebního korteše a střídáním klobouků, stužek a vázanek vypálil svou salvu proti všem politickým stranám Rakousko-Uherska. Černá symbolizovala klerikály, červená sociální demokraty, zelená agrárníky a červenobílá národní socialisty.

Každý si to odskáče
Kdo nám sáhne na Klofáče

Vysmíval se na jevišti a dodával s burácením bubnu:

Bum, bum, pojďte k nám,
Chystají se nové volby
Bum, bum, bumbumbum,
Slavné publikum,
Starý, mladý, chytrý, hloupý,
Ať do naší strany vstoupí,
Bum, bum, rumbumbum,
Slavné publikum

A když byla kdysi Evropa poprvé posedlá dvojicí Vinetou – Old Shatterhand, neopomněl vzít v Sedmě na přiměřeně lehkou váhu i Mayovy spisy. Po scéně kráčel železničář s petrolejovou lampou, zpívaje do publika:

Denně tu prohlížím koleje
Jestli je na nich dost voleje
U nás na tý naší dráze pacifický
Máme na kolejích volej skoro vždycky

A sbor indiánů pak hrozivě zavřískakl:

Vinetou vládne tu
A všechno se třese
Když on smrt nese
V hustém pralese

Tu píseň zpívali svými hlubokými, třebas už poněkud roztřesenými hlasy oba mohykáni se stejnou vášní, jako by se právě rozhrnula opona na některé vypůjčené scéně. A sotva jsme mohli uvěřit tomu, že Charley Balling, jehož hlas byl terčem Kryštofova posměchu, dokázal zpívat v těch starých zapomenutých časech také ženské role. V původních propozicích byl totiž do Sedmy zapovězen vstup všem ženám bez výjimky. Sdružení osmi studentů bylo tedy v jistém smyslu stejně nedobytné jako Karlštejn.

Ballingovou specialitou byla prý především role Carmen. Krom ní s oblibou představoval také Salome, v níž prý měl chraplavý Ballingův hlas nejeden potlesk na otevřené scéně.

Předehrou Ballingova vystoupení byl útěk ředitele od kočující šmíry. Nešťastní herci lamentují nad svou existencí a nakonec se rozhodnou nastudovat Salome. Aby bylo představení co možná nejpřijatelnější venkovskému publiku, nahradí hudbu Richarda Strausse melodiemi jmenovce Johanna. A pak se už dostávají ke slovu stárnoucí manželé Herodes a Herodias a rozmarná mužatka Salome, žádající hlavu proroka Jochanana. Otecko Herodes nechce zbytečně obětovat prorokův život a tak raději věnuje Salome pro závěrečný tanec jen bílou papírovou hlavu prasečí. S tou prasečí hlavou cestovala Sedma od města k městu a sedmičkáři si ji v otevřeném okně střídavě nasazovali na hlavu, a nechávali tak na pochybách celý venkov, který nevěděl, co si o praseti v osobním kupé myslet.

Ještě jedna rekvizita Sedmy měla velkou působivost – byla to velká černá rakev, v níž putovaly po českých zemích rekvizity. Rozjaření Sedmičkáři ji při tom stěhovali bez jakékoli piety, což se samozřejmě neobešlo bez rozhořčení cituplného davu na peronech.
Ta rakev byla sopučástí děsivé pointy jedné desetiminutové scénky, v níž se dva rozjaření pozůstalí Paddy a Harry sejdou k smuteční hostině na počest zemřelého Billa. Uprostřed debužírování obviní Paddy Harryho z vraždy. Na dvoře zabitého byl totiž nalezen Harryho švédský nůž.

„Kdo mi to ale dokáže?“ vykřikne sebejistě Harry.
„Dokázat to přišel někdo jiný,“ vybuchne Paddy, strhne ubrus se vším nádobím a místo domnělého stolu se objeví rakev. Její víko se znenadání zvedne a v truhle se vynoří zakrvácená tvář oběti.
„Přišel jsem,“ říká záhrobním hlasem Billy, „abych viděl, jestli bude mít tahle pitomost aplaus.“
Při premiéře se v sále rozhostilo hluboké a dlouhé ticho a sedmičkáři v hrůze sepjali ruce v předtuše, že to snad tentokrát poněkud přetáhli. Ale pak se přece jen strhl aplaus, silnější než sedmičkáři čekali. Byl to hromový výbuch, umocněný každou vteřinou předchozího ticha.

Jen jedenkrát Sedma své žerty s černou rakví přetáhla. Bylo to v roce třináctém, když se parta recesistů vydala na své turné do Vídně. Komisní celníci ovšem netušili, že si herci připravili za dlouhé cesty vlakem dokonalou režii svého kanadského vtipu a byli tedy překvapeni, když na dotaz, co je přepravováno v rakvi, dostali sborovou odpověď :“Mrtvola.“
„Nedělejte si z nás legraci,“ povídá celník s úřední tváří.
„Mrtvola,“ opakovalo ponurým hlasem shromáždění cestujících.
„Já mluvím úředně,“ dodal celník.
„Tak si tu truhlu otevřete,“ řekl kdosi, pan celník zdvihl víko, mrtvý v rakvi se pohnul a strážce celního přechodu vyletěl hrůzou až ke stropu.
„Heraus, heraus,“ ječel a sedmičkáři uchopili bez vší piety rakev a prchali z dosahu muže, o nějž se v této chvíli pokusil mrtvičný záchvat.

Dva mohykáni se mohli ještě víc než po padesáti letech potrhat smíchy. Ti věční, nestárnoucí študenti se začali trumfovat vzpomínkami na velká dobrodružství z cest, mezi nimiž bylo i Ballingovo podivné putování mezi Uherským Hradištěm a Luhačovicemi. V Hradišti skončilo vystoupení pořádným flámem ve vinných sklepích, jež opouštěli postižení tak práve včas, aby ještě chytili vlak na vystoupení do Luhačovic. Charley Balling se brodil bahnem až na konci dlouhé řady poutníků. Aby si zbytečně neumazal kalhoty a obuv, vyhrnul nohavice a kráčel blátivou cestou bosky. Na nádraží zalezl až do posledního vagonu, aby nikdo z rozladěných sedmičkářů nebyl na pochybách, že se pro tentokrát budou muset obejít bez Charleyho konference, zpěvu a klavírního doprovodu. Aby soubor Ballingovo žertování neprohlédl, zůstal Charley sedět ještě chvíli ve vlaku, zatímco sedmičkáři opouštěli luhačovické nádraží. Vtom vstoupil do kupé jakýsi kočí a povídá: „Panstvo vás prosím očekává.“

A Balling, který měl ještě trochu ovíněnou náladu, usedl do kočáru a vydal se do kterési vily daleko za městem. Služebnictvo už čekalo na svého vzácného hosta před domem a Balling s bosýma nohama vystoupil majestátně z kočáru.
„Mažte odsud, člověče,“ řval pán domu.
A Balling se tedy vydal pěšky k městu, kde se nešťastná Sedma chystala improvizovat, jak to jen šlo. Bosý zpěvák zatím ještě dlouho slyšel výkřiky panstva: „Ježíšikriste, koho jste to sem přivezl?“
A protože měl milý Charley dobré nervy, prospal se na chvíli ještě v místní holírně, odkud ho nakonec sedmičkáři vyzvedli. Lékař, který vystoupení organizoval, píchl mátožnému Ballingovi kofeinovou injekci a ten pak hrál, jak říká, jako nikdy předtím a potom.

Mezi obligátní cestovní hry, jak říká, patřil především „bič“ a „marušák“. Ta druhá hra spočívala v tom, že každý z účastníků musel pohotově vymyslet verš k předchozí řádce, což byla zábava více méně profesionální. Bičem byly zase trofejní předměty, které nabízely v různých končinách naší země všechny hotely, jež Sedma navštívila. Byly-li to tyčky k upevnění koberců na schodech, posloužily Sedmě k doplnění rekvizit. Byly-li to sklenice, lžičky a jiné drobnosti, vztahoval se na ně nepsaný zákon, pravící, že „bič biče nesmí,“ což znamenalo, že majitel zcizeného biče nesměl být o trofej okraden svými přáteli.

A nejobvyklejší zábavou v Praze – nebyly-li ovšem peníze, a ty nebyly většinou nikdy – bylo putování ulicemi za pomoci vrchcábové kostky. Padla-li jedna nebo dvojka, šlo se nalevo, tři nebo čtyři znamenaly, že se půjde rovně a pětka či šestka rozhodovala o pochodu vpravo. Když se tak po dlouhém putování vrátili sedmičkáři k baráku, z něhož vyšli, došli k závěru, že bude nejlépe nechodit nikam a vrátili se ke své práci.
A jak neobvyklá byla zábava, tak originální bylo i ustrojení – Hoyer holdoval slamáku, Balling širokému klobouku, který připomínal umělecké kruhy anebo Texas. A všichni dohromady obouvali boty značky „Tůma – boule – Praha“. Byly to americké typy bot s velikými boulemi na špicích.

A do této bezstarostnosti pak přišla znenadání válka a Ballingův život dostal zase jednou, už po kolikáté, svůj nový, nečekaný kurs. Chtěl kdysi vařit mýdlo a svíčky a studoval na pražské technice chemii, aby s inženýrským diplomem, stejně jako jeho otec, budoval a řídil naše i cizí továrny na mýdlo. Pak se studií sešlo a Balling před druhou státnicí na samém konci studií přeběhl do Sedmy. Chtěl dělat dobrý kabaret a válka ho zavála jako laboranta mezi nemocné malárií, cholerou, tyfem a vším, co mohlo člověka potkat na nekonečných pláních zákopové války. A přece ještě za války vystupoval, i když jen v Hašlerově kabaretu, protože sedmičkáři mohli nadlouho o vlastních prknech jen snít…

A přece už od snu ke skutečnosti nebylo tak daleko, jak se zdálo samotným sedmičkářům. V předvečer konce války dostali sál v hotelu Central v Hybernské ulici a třetího října, pár dní před vyhlášením samostatnosti, zahájila Sedma na vlastním jevišti svou první velkou premiéru. A Charley Balling a jeho přátelé začali pálit od boku dál. Když se v prvních měsících Československé republiky našel konjunkturální malíř Šimon, který zpodobnil na kýčovité mazanině jakési nanebevstoupení československých legionářů, začal Balling s obrovským úspěchem zpívat svou píseň o autorovi i o obrazu.

Poslouchejte jakej Čimon
Je náš profesor Šimon

začal Charley a přidával postupně všechny detaily obrovské mazanice:

Mě tam scházej ňáký tváře
Já tam vrazím legionáře
Ať si kdo chce co chce říká
Já tam vrazím Masaryka

A za každou slokou se opakoval populární refrén kanonýra Jabůrka:

A pak štětec vzal
A pořád maloval…

Profesor Šimon v divadle prosil, odprošoval, ale sedmičkáři byli neoblomní. Jindy si vzal Balling na mušku básníka Machara, z něhož první poválečné dny udělaly generálního inspektora československé armády. Ve scéně „Machar – dítě Hellady – inspektorem armády“ se Balling oblékl do rakouské uniformy s fedrpušem na hlavě a řádil tak bravurně, že ho navštívil pan generál Machar osobně.
„Já to tak nenechám,“ rozčiloval se.
„Dělejte, co umíte,“ navrhl mu Balling, „ale mým svrchovaným právem je udělat kritiku na všechno, co se mi nelíbí.“
Inspektor Machar nakonec nepodnikl nic… Když pak Balling po mnoha letech hodně sešlého básníka pozdravil, zadíval se na něj Machar, opřený o hůl, velice zkoumavě.
„Vy jste pan Balling?“ zeptal se.
„Ano!“
„A pamatujete si,. Co jste tenkrát o mně zpíval?“
„Ano.“
„Tak si zapamatujte, že to, co jste zpíval, byla pravda…“

Když se člověk probírá ještě po letech těmi zažloutlými notami Charleye Ballinga, když vzpomíná na stařecký zpěv zapomenutých mohykánů, cítí podvědomě, že jejich práce nepatří tak docela jen minulosti věků. Vrací se s radostí k písni o bílých rejtarech, kterou napsal Karel Balling po probdělé noci v restauraci U arcivévody Štěpána. To bylo ještě v letech působení u Hašlera. Bylo to štěstí, že unaveného Ballinga nad šálkem kávy navštívila inspirace zrovna ve chvíli, kdy přišel pan kapelník oznámit, že mu schází do programu jedna píseň…
A když se Balling prospal a když mu kolegové gratulovali k velké písni své doby, domníval se Charley, že si z něj dělají pustou legraci. Ani si na píseň o rejtarech nevzpomínal. Vyšla tenkrát ve stotisícovém vydání a Balling se stal čestným členem spolku bílých rejtarů v Plzni a v mnoha dalších místech Čech.

Na Ballingově kontě je i šedesát písní pro tanečníka Carateru, který se otáčel ve svém dervišském tanci tak rychle, že se obraz jeho obličeje nepohyboval,. Otočil se v obrovské rychlosti třistakrát za sebou. A když se roku 1934 Caratero zhroutil na Václavském náměstí, míjely umírajícího netečné davy.

Do dob Červené sedmy patří i Ballingův oslavný sbor a Balada na váhu. Obojí pak v podání Kocourkovských učitelů parodovalo mužské sbory našeho maloměstského života a současně i Novákovu Baladu na Váhu. Byla to jistě parodie dokonalá, protože skladateli Novákovi tekly v hledišti smíchem slzy. K Sedmě patří i Ballingovo konferování, nekonečné debaty s hledištěm, které vyžadovaly obrovský intelekt, fantastickou pohotovost a nepřekonatelný vtip. Zvláště to platilo v Brně, které pobočku Sedmy nepochopilo a v němž vedl Balling každý večer těžkou válku o náladu hlediště.

„Neblázněte a nechte toho,“ vykřikl na něj o jednom představení solidní měšťanosta.
„Koukejte se, já blázním a jsem za to placený,“ vysvětloval Balling. „Vy blázníte dole a ještě za to musíte platit!“
A když se ani na desátý pokus nepodařilo na jevišti zapálit sirku, prohlásil chladnokrevný Balling, že to patří k věci a k vlastnostem výrobků továrny Solo. Deset sirek nehoří, zatím co jedenáctá má solo.

Co se týče brněnského publika, stálo Ballinga – napjatého večer co večer jako struna – značné dávky nervů. A přece Brno Sedmu nepochopilo. A tak když poslední představení uzavíral Jiří Mahen, oslovil své spoluobčany jako dacany a hlupáky, kteří nevědí, co těch několik málo měsíců ve svém městě měli. A sedmičkáři se pomstili Brnu smutečním oznámením, na němž byl vyobrazen v náručí Ference Futuristy chcíplý pes s poznámkou, že „V Brně chcíp pes“.

Nakonec Sedma likvidovala i v Praze, sotvaže přečkala tři a půl roku své existence. Složila zbraně snad proto, že její otcové vložili do jejího ducha hodně studentské recese a mládí. A to se většinou nesnese s účetnickými kolonami, obchodním podnikáním a klotovými rukávy. Konec legendy.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto Bedřicha Kocka upravila Olga Janíčková

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: