Mám kus vlastního trávníku.

Tuzemské tradiční zahrádkářské kolonie přes odpor svých stárnoucích obyvatel pomalu mizí. Mladší generace nechává zahrádkaření chladnými. Zatím. Za hranicemi je totiž všechno jinak: mít zahrádku a něco málo na ní umět vlastními silami vypěstovat patří k dobrému tónu.

Šest set metrů čtverečních, jabloně, meruňky, řada zeleninových záhonků. Jana Váňová z Českých Budějovic tenhle pozemek v zahrádkářské osadě v českobudějovické Husově kolonii zdědila po babičce. Ta dojížděla na zahradu ze svého bytu v centru města denně na kole nebo autobusem a starala se o ni až do své smrti. Jenže její třicetiletá vnučka má s dědictvím zcela jiné plány. „V územním plánu je to stavební pozemek, bohužel tady ale zatím nejsou sítě. Už na tom ale s manželem pracujeme,“ říká Váňová. Představu, že by si pozemek ponechala jako zahrádku a pěstovala na něm po vzoru babičky ovoce a zeleninu, jednoznačně odmítá. „Na to vůbec nemám čas, pěstovat nějaké kedlubny. A manžel už vůbec ne. Chceme tady stavět – a pokud to bude příliš složité, pozemek prodáme.“ Většina mladých tu chce stavět, nebo zahrádku prodat Podobných zahrad existují v českobudějovické Husově kolonii desítky. Už při letmé procházce mezi zahradami je však patrný rozdíl v tom, jaká generace ten který pozemek udržuje. Zpocení muži a ženy v pozdním důchodovém věku tady v neděli dopoledne stříhají růže, zalévají jahody nebo klečí nad úhledně upravenými záhonky. Na zahradních stolcích stojí hrnky s kávou, z rádií hraje dechovka.

Více si můžete přečíst ZDE.

Zdroj: Lidové noviny, Foto: Internet