Poslední diskuse


Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, jmenuji se Martin Chalupa a...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, můžete mi prosím poradit, kde...

Krásná kniha: Umberto Eco a Tajemný plamen královny Loany

Publikováno: 24.06.16
Počet zobrazení: 1942

aman1Ráda bych Vám představila, babičky a dědečkové, autora, který mne zaujal už od své první knížky. Není to nikdo jiný, než Umberto Eco (5. 1. 1932,  Alessandria – 19. 2. 2016 Milán). Italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel a jeden z nejvýznamnějších představitel postmoderny 60. let 20. století. Celý životopis se soupis děl  – zde.

Tajemný plamen královny Loany (La misteriosa flamma della regina Loana 2004)

„Nevím, jestli v mých pergamenových lalocích začíná hořet tajemný plamen královny Loany, jestli se jakýsi elixír pokouší vyčistit zahnědlé listy mé papírové paměti, posud poničené tolika skvrnami, takže se ta část textu, která mi stále ještě uniká, stává nečitelnou, či zda jsem to já …“

Ti z Vás, kdo četli knihu východní moudrosti „Tisíc a jedna noc“, hledající rovnováhu mezi kulturou a přírodou, „Tajemný plamen královny Loany“ touží nalézt rovnováhu mezi realitou a textem, který se pokouší nalézt rovnováhu mezi realitou a textem, jež se staví mezi jedince a okolní svět. Možná, že je zajímavé rozluštit hned na počátku tajemství knihy; vůči iluzi textu autor vztyčuje klíčovou událost, která se prosazuje vůči slovu silou prožitku. Z minulosti se vrací podoba dávno ztracené bytosti: v závěrečné scéně příběhu je mlčení podstatnější než slova.

Úryvek z knihy:  2. Jak šustí listy

Vedla mě dlouhou chodbou s policemi plnými knih. Díval jsem se na jejich hřbety a většinou jsem je poznával. Chci říct, poznával jsem názvy, Snoubenci, Zuřivý Roland, Kdo chytá v žitě. Poprvé jsem měl pocit, že jsem se ocitl na místě, kde si připadám jako ryba ve vodě. Vytáhl jsem nějaký svazek, ale ještě než jsem se podíval na obálku, vzal jsem ho pravačkou za hřbet a levým palcem jsem rychle prolistoval stránky odzadu. Líbil se mi ten zvuk, udělal jsem to ještě několikrát a zeptal se Paoly, jestli bych neměl vidět panáčka, jak kope do míče. Paola se smála, zdá se, že to byly knížečky, které se prodávaly za mého dětství, něco jako biograf pro chudé, panáček měnil pozici na každé stránce, a když jste knížečku rychle prolistovali, viděli jste ho, jak se hýbá. Ujistil jsem se, že tohle vědí všichni: chtěl jsem říct, nebyla to vzpomínka, jen znalost.

Ta kniha byl Otec Goriot, Balzac. Aniž jsem ji otevřel, řekl jsem: „Otec Goriot se obětoval pro své dcery, jedna se tuším jmenovala Delfina, na scéně se objeví Vautrin alias Collin a ctižádostivý Rastignac, Paříž pro nás dva. Četl jsem hodně?“

„Jsi neúnavný čtenář. A máš paměť jako slon. Umíš nazpaměť spoustu básní.“

„Psal jsem?“

„Nic svého. Jsem sterilní génius, říkal jsi, na tomhle světě se buď čte, nebo píše, spisovatelé píší z pohrdání vůči kolegům, aby měli občas něco dobrého ke čtení.“

„Mám tolik knih. Promiň, máme.“

„Tady je jich pět tisíc. A vždycky se najde nějaký idiot, který vejde a povídá, vy máte ale knih, četl jste je všechny?“

„A co na to řeknu?“

„Obvykle odpovíš: žádnou, proč bych je tu jinak schraňoval, vy si snad schováváte konzervy od masa, poté co jste je vyprázdnil? Těch padesát tisíc, co jsem už přečetl, jsem věnoval věznicím a nemocnicím. A idiot zavrávorá.“

„Vidím tu hodně cizích knih. Myslím, že umím nějaké jazyky.“ Verše se mi vybavily samy: „Le brouillard indolent de l’automne est épars… Unreal City, – under the brown fog of a winter dawn, – a crowd flowed over London Bridge, so many, – I had not thought death had undone so many… Spätherbstnebel, kalte Träume, – überfloren Berg und Tal, – Sturm entblättert schon die Bäume, – und sie schaun gespenstig kahl… Pero el doctor no sabia,“ uzavřel jsem to, „que hoy es siempre todavia…“

„Zvláštní, tři ze čtyř básní mluví o mlze.“

„Vždyť víš, připadám si jako v mlze. Jenže ji nedokážu vidět. Vím, jak ji viděli jiní: Když tu se rozzáří prchavé slunce, keř mimózy v běloskvoucí mlze.“

„Tebe mlha fascinovala. Říkával jsi, že ses v ní narodil. A celá léta, když jsi v nějaké knize narazil na popis mlhy, udělal sis poznámku na okraj. Potom sis ty stránky dával postupně okopírovat ve svém studiu. Myslím, že tam najdeš svou složku věnovanou mlze. A pak, stačí si počkat, mlha se vrátí. I když už není, co bývala, v Miláně je moc světla, moc rozsvícených výloh, i večer, mlha se plazí pryč podél zdí.“

„Žlutá mlha troucí si hřbet o tabulky oken, žlutý dým, troucí čenich o tabulky oken, jazykem olizoval kouty večera, zdržel se v kalužinách pod chodníkem, nechal si padat na hřbet saze z komínů, proklouzl kolem terasy a skočil znenadání, a při pohledu na říjnovou vlahou noc svinul se kolem domu, přišlo na něj spaní.“

„Tuhle znám i já. Stěžoval sis, že mlhy tvého dětství už neexistují.“

„Moje dětství. Mám někde schované knihy z doby, kdy jsem byl malý?“

„Tady ne. Budou v Solaře, v domě na venkově.“

Tak jsem se tedy dozvěděl příběh domu v Solaře a příběh své rodiny. Narodil jsem se tam omylem o vánočních prázdninách roku 1931. Jako Ježíšek. Dědeček a babička z matčiny strany zemřeli před mým narozením a babička z otcovy strany, když mi bylo pět let. Zůstal otec mého otce a my byli to jediné, co zůstalo jemu. Dědeček byl podivín. Ve městě, kde jsem se narodil, vlastnil krámek, spíš takové skladiště se starými knihami. Nikoli starožitnými a cennými knihami jako já, pouze s knihami z druhé ruky a spoustou věcí z devatenáctého století. Navíc rád cestoval a často jezdil do ciziny. Jet do ciziny tehdy znamenalo do Lugana, nebo nanejvýš tak do Paříže nebo do Mnichova. Tam skupoval věci na stáncích, nejenom knihy, ale i filmové plakáty, figurky, pohlednice, staré časopisy. Tehdy nebyli všichni ti dnešní sběratelé nostalgie, říkala Paola, ale měl pár oddaných zákazníků nebo to možná sbíral pro vlastní potěšení. Moc nevydělával, ale bavilo ho to. A potom ve dvacátých letech získal jako dědictví po jednom prastrýci dům v Solaře. Ohromný dům, kdybys ho viděl, Yambo, jenom půda připomíná Postumijské jeskyně. Kolem byla spousta propachtované půdy, a tak měl dědeček dost na to, aby mohl spokojeně žít a nenamáhat se příliš prodejem knih.

Zdá se, že jsem tam trávil všechny letní prázdniny svého dětství a také Vánoce a Velikonoce a spoustu církevních svátků a dva roky v jednom kuse mezi třiačtyřicátým a pětačtyřicátým, když ve městě začaly nálety. A musí tam stále někde být všechny dědečkovy věci a moje učebnice a hračky.

„Nevím kde, protože ty jako kdybys je už nechtěl víckrát vidět. Tvůj vztah k tomu domu byl vždycky bizarní. Tvému dědečkovi puklo srdce, když se tví rodiče zabili při té automobilové nehodě, přibližně v době, kdy jsi dokončoval gymnázium…“ (Konec úryvku)

Umberto,  Eco. Tajemný plamen královny Loany. Vydání první.  Přeložila z italského originálu: Alice Flemrová.  Praha: Argo, 2004. 424 s.  ISBN 80-7203-724-2

Doufám, že se Vám bude kniha líbit. Mně se líbila moc. Umberto Eco, jako autor, je jemný a dokáže vstoupit na chvíli do Vašeho soukromého světa, aby v něm pak zanechal otázky. Přeji příjemnou četbu.

Knihu nabídla: Dr. Irena Novotná

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: