Poslední diskuse


Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, jmenuji se Martin Chalupa a...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, můžete mi prosím poradit, kde...

Důchodce a duchovní život – Nebojte se jógy 3

Publikováno: 29.03.17
Počet zobrazení: 1769
Autor článku: František Benda
Při praktikování jógy se zpravidla začíná tělesnými cvičeními, tj. tzv. hathajógou. Je to výhodné, neboť podobná cvičení zná mnohý z tělocviku, a také proto, že jsou z jógických cvičení nejsnadnější.

Proto také hathajóga bývá prvním polem, na kterém se žák utkává sám se sebou. Zaprvé jde o to, jak a kdy si najít na cvičení čas. Tzv. „Objektivní překážky“ se doslova valí a zdá se, že nelze uvolnit ani minutku. Dokud ještě nebyla vědecky ověřena přirozená lenost člověka a vrozená nechuť ke všemu novému, vykládali tuto překážku staří učitelé tak, že příroda staví adeptovi do cesty nepřekonatelné potíže, aby tak zabránila svému pokoření. A je docela možné, že nastávajícímu adeptovi to dodalo sebevědomí, neboť bojovat proti celé přírodě je zajisté mnohem hrdinnější než přemáhat vlastní lenost. Pataňdžali, autor Jógasútry, suše vypočítává: Překážky, které se dostavují na jógické cestě, jsou: nemoc, ochablost, pochybovačnost, nepozornost, lenivost, požitkářství, povrchnost, neschopnost k pohřížení, nedostatek vytrvalosti. (I-20). Tedy žádné protivenství přírody, úspěch žáka závisí pouze na něm samém. Něco jiného jsou ovšem vnější vlivy, zaviněné např. nemocí. V takových případech je nejrozumnější postupovat velice obezřele a poradit se s lékařem, příp. se zkušeným jogínem. K nepříjemnostem, i když vzácně, může dojít tehdy, když žák překoná lenost a upadne do druhého extrému – přílišného nadšení. Takový nadšenec pak snadno čte mezi řádky a nachází pobídky, které nikdo neudělil.
Je proto nutno, aby žák všechno nové sledoval pečlivě a nesnažil se – ani podvědomě – přikládat novým pojmům význam, který předem sám vykonstruoval a který považuje za správný. Každá nová myšlenka způsobuje, že se k ní hlásí vlny nadšenců. Občasnému nadšení se neubrání ani ten, kdo je rozhodnut k určitému skepticismu. Nadšení se může stát zdrojem chyby, která se později těžko napravuje. V jógických spisech se často zdůrazňuje, že cvičící má být stejně lhostejný k úspěchu jako k neúspěchu, čímž jedině si zajistí klidný další vývoj. Takových chvil, kdy se mysl potácí mezi pocitem dokonalého pochopení a naprostého nezdaru je na začátku každého snažení mnoho. Žákovi se zdá, že stojí před vábivou a mnohobarevnou zahradou, od které ho odděluje skleněná stěna, a on marně hledá alespoň skulinu, kterou by pronikl dovnitř. Je to údobí bloudění zdánlivě bez východiska. Nic není platné, že dostává jasná ponaučení – nerozumí jim, a uvědomuje si to. Může se pokusit o askezi či o modlitbu, avšak cítí současně, že platí nesouměřitelným penízem, neboť za své snažení nic nedostává. Ani všemožné úsilí nepomáhá – naopak: začne se mu zdát, že právě to jej od původního záměru vzdaluje. Nepoučenému znějí vážně míněné rady jako úplný nesmysl, který může vyvolat buď výsměch, nebo lhostejnost, či tiché zoufalství nad neschopností pochopit. Jak se má žák modlit, když dnešní době je tento pojem zcela cizí? Askeze může být navíc ještě nebezpečná zdraví. Kdo má opravdový zájem, je ochoten vyvinout i značné úsilí – neví ovšem, jak. Není zcela snadné v dnešním technicky vyspělém XXI. století vžívat se např. do paradoxní logiky, se kterou se ve východním učení (a nejenom tam) často setkáváme. I při nejlepší vůli cítí žák nepřekročitelnou propast mezi svým současným životem a prohlášením typu „Vše je Brahman“ nebo „Átman je pravá podstata, věčná a neproměnná“. I kdyby byl přístupný názoru, že pouhé opakování této pravdy ho po dlouhé době přivede na stezku poznání, přece jen se bude cítit trochu ošizen a bude hledat srozumitelnější cestu. Takové cesty naštěstí jsou, i když i ony jsou plné záludností a úskalí.
První, co musí žák pro svůj pokrok učinit, je nalezení času ke cvičení. Nejedná se ani o těch pár minut denně, které zaberou různá cvičení, jako spíš o onen čas, kterého je zapotřebí k zrání. V józe nejde o to čehosi rychle dosáhnout, dorazit k jakému cíli, za kterým se pouze pozmění program a směruje se k cíli dalšímu. Slovo „sepětí“ zde značí spojení všech složek, které hrají roli v lidském životě, s jediným cílem – aby tento život probíhal harmonicky.
Je nasnadě, že dokonalosti se nikdy nedosáhne, avšak je v lidských silách zmenšit extrémní výkyvy na snesitelnou míru. Nejedná se o dlouhodobou přípravu na jakýsi budoucí život; jde o způsob života, který prožíváme dnes, právě v této probíhající chvíli. Proto není dobré dlouho váhat a otálet s rozhodnutím; začít je nutno co nejdříve. Práce je mnoho, tělo bude dlouho nepoddajné a navíc musíme postupovat opatrně a skutečně krůček po krůčku. Naštěstí je na vše dostatek času, neboť (jak již řečeno) je doba, na kterou je tato činnost rozvržena, dosti dlouhá – prakticky do konce života. Nejdříve se budeme snažit uvarovat se spěchu; všechna cvičení provádíme proto, abychom se jimi dostali ve svém vývoji o krůček dále.

Ovšem právě jen krůček, spěch v jakékoli formě je zde jen na škodu. Nezajímáme se jen o jednotlivá cvičení, jak cvičit jednotlivé polohy a jak dlouho v nich setrvávat; zřetel obrátíme i k etice a celkové pohotovosti. V této činnosti objevíme několik aspektů. Jednak jde o překonání určité fyzické námahy, které se tělo brání, protože není dostatečně trénované; jednak se jedná o udržení kontinuity, která přináší po dlouho opakovaném cvičení jistý stereotyp a jím podmíněný výsledek. Vedle toho každé cvičení prožíváme tak, že se časem naučíme vyciťovat jeho blahodárné účinky.

Uvědomováním a spojováním všech těchto aspektů, příp. vyhledáním a prožitím jiných, se časem stane z každého cvičení jakýsi útvar, který zařadíme do svého rozvrhu dne. Soustava cviků, kterou si během doby svou vlastní zkušeností vyhledáme a ověříme, má mnohem hlubší účinek než kterýkoliv z jejích dílčích cviků, cvičených zvlášť. Tyto „zážitky“ se stanou vítanými průvodci na naší cestě, aniž bychom je považovali za nějaký mezník či dokonce za vyvrcholení svých snah. Stále cvičíme jen pro své potěšení a vnitřní potřebu. Stejně jako si přehráváme oblíbenou gramofonovou desku proto, abychom měli na krátkou chvíli požitek z jejího poslechu, a nikoli proto, abychom byli již u konce a mohli nasadit desku novou.

Nepochopitelné či zdánlivě paradoxní poučky, se kterými se postupně setkáváme, buď rozebíráme po částech, nebo je prostě odsuneme na pozdější dobu. Není prospěšné – alespoň na začátku – příliš bádat nad věcmi, se kterými si nevíme rady. Raději se věnujeme něčemu pochopitelnějšímu a stravitelnějšímu, abychom sami sebe podpořili v dalším úsilí, a nepřidělávali si zbytečně problémy. I zde však někdy bývá dobrá rada drahá.

Žák je např. nabádán, aby ve svém oboru vykonal vše, co je v jeho silách – a současně je upozorňován, že své síly nemá přepínat, má umět poznat kdy včas přestat, a konečné řešení přenechat komusi jinému. Má pěvně a trpělivě věřit v příchod svého Pána – a současně mu však nesmí vadit, že Pán dlouho nepřichází, a navíc se dozví, že není Pána. Ve vztahu k věcem má vystupovat stejně jako ti, kdož jsou nemocni horečkou života – a současně nemá lpět na výsledcích svých činů, naopak – ke všemu má zastávat postoj pouhého správce, kterému jsou věci pouze dočasně svěřeny. A při tom všem má kontrolovat svou mysl natolik, že si neustále uvědomuje sám sebe jako jedince, vykonávajícího právě tu práci, kterou se zabývá.

Zde je nutno upozornit na scestí, na které se snadno sejde. V různých pojednáních o józe je přirozeně vábnější číst o konečných výsledcích či prohlížet fotografie s víceméně artistickými výkony než brát vážně výzvy k přeměně vlastního života na způsob málem apoštolský. Návody, určené pro vytrvalce, kteří mají za sebou mnoho let tréninku, mohou začátečníka spíše odrazovat než vábit; promítne-li si je do svého vlastního současného života, namnoze se jich zhrozí. Stejně škodlivé je pouze se vmýšlet do stavu, kdy jsou všechny obtíže už za námi a představovat si samy sebe na vrcholku úspěchů. Pro začátečníka existuje v podstatě jedna jediná cesta – odvrátit pozornost od vrcholků učení a zabývat se jen a jen úkolem, který před ním bezprostředně stojí. Právě začátek – stejně jako u jiných disciplín – bývá nejtěžší. Jakmile je ale již jednou brána otevřena, cesta nastoupena, dostává se žák do určitého stylu myšlení, který si ho dál vede sám.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: