Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

SOUTĚŽNarazila jsem na soutěž o SOS...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,prosím o přeložení rengenu,a...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,léta trpím bolestmi...

Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Publikováno: 17.04.17
Počet zobrazení: 495
Autor článku: Irena Fuchsová
1967.

Počtvrté ke mně dospělost nakoukla v dubnu 1967, a já opět změnila svůj život.
Zaťukala jsem tehdy na ředitelnu a řekla panu řediteli Haňkovi, že si moji rodiče nepřejí, abych dál chodila do školy, a chtějí, abych studium ukončila.
Byla jsem ve druhém ročníku. I když jsem se skoro vůbec neučila, prolézala jsem s průměrnými známkami, čtyřek bylo sice víc, ale nepropadala jsem.
Mé rozhodnutí odejít ze školy, mělo několik důvodů.
„Chtěla bych studovat na novinářské fakultě,“ odpověděla jsem na otázku naší třídní profesorky, když se nás na začátku prvního ročníku ptala, co chceme dělat po maturitě. Chtěla jsem být spisovatelkou, a nejenom, že jsem chtěla, také jsem už teď pořád něco psala a hlavně jsem četla, četla a četla – prostě mi novinářská fakulta přišla pro budoucí spisovatelku jako škola nejvhodnější.
Profesorka tehdy zavrtěla rezolutně hlavou.
„Tam nemáš šanci se dostat. O tom vůbec neuvažuj.“
Seděla jsem jak nakopnutá slepice a říkala si, tak co tedy na téhle škole dělám? Já chci přece psát! Chci být novinářka. A spisovatelka! Chci, aby mi vyšla kniha!
Kromě tohoto zklamání pomohl k mému rozhodnutí odejít ze školy, i můj táta, který mi od první chvíle, kdy jsem se vrátila z Uhelné Příbrami, s tím, že budu studovat na SVVŠ, valil do hlavy, střízlivý nebo opilý, že jsem měla jít do TESLY a vyučit se tam! Ano! Měla ses vyučit v TESLE a ne chodit dál do školy! Na co ti bude škola? Na co ti bude maturita?
A potom tomu dost napomohlo, že jsem dostala ve druhém ročníku, v pololetí, trojku z chování. Moje třída tehdy jela na hory, a já, se svojí nohou po obrně, zůstala doma. Oni se na horách neučili, ale já se měla chodit učit do vedlejší třídy. To jsem brala jako nespravedlnost, a tak jsem zůstala celý týden doma, a dostala jsem za „neomluvené“ hodiny trojku z chování, a to byl poslední hřebíček.
Škola mě definitivně přestala bavit.
Četla jsem. Pořád jsem četla. I při vyučování. V té době jsem hltala Dostojevského. Četla jsem od něho jednu knihu za druhou, a četla jsem i při hodinách a ředitel Haňka si toho jednou všiml.
„My počkáme, až si to dočtete,“ řekl mi, a já mu poděkovala a dočetla si Zločin a trest.
Ano, Dostojevskij mohl za to, že jsem začátkem dubna 1967 zaťukala na dveře ředitelny a řekla panu řediteli Haňkovi, že si moji rodiče nepřejí, abych školu dál navštěvovala. Rodiče o tom nevěděli a myslím, že jim to bylo srdečně jedno. Otci určitě. Tomu se přiblížil jeho sen o TESLE.
Byla jsem měsíc doma a snažila si své příživnické nicnedělání odpracovat. Uklízela jsem celý byt tak, jak se u nás v životě neuklízelo, ale byl rok 1967, bylo mi sedmnáct, všichni museli někde pracovat, a otec začal být z mého příživnictví nervózní, a tak jsem si pomalu zvykala na myšlenku, že se tedy půjdu zeptat do té „jeho“ TESLY a poprvé v životě požádám o práci, ale pak jsem dostala angínu, a poprvé v životě jsem polykala penicilin, aniž bych věděla, že na mě čeká, do třetice, ještě jedno poprvé.
Když mi bylo trochu líp, přivedl bratr Kája k mé posteli svého kamaráda Slavoje. Asi jsem se mu se zabaleným krkem a v noční košili po babičce, zalíbila, počkal si, až doberu penicilín a začátkem května mě pozval odpoledne na procházku k Labi.
Krásně povídal, vedl mě podél Labe proti proudu, dál a dál, pořád povídal, já ho poslouchala ani nemukala a vůbec mě nenapadlo, co po mně bude za chvíli chtít, došlo mi to, až když na trávu položil svůj šusťák, a na šusťák položil mě, a já mu řekla, že ne, že nechci, protože jsem se strašně bála, a on se málem zhroutil, že prý s TÍM TEĎ už nemůže nic dělat! Že TEĎ mu prostě nemůžu říct, ne! Že on by nepřežil, kdyby TEĎ nic nebylo! Že prostě TEĎ už TO musí být!
A prosil mě, prosil, a tak jsem ho nakonec nechala, aby si TO udělal, když musí, a na to, že TO bylo poprvé, to vůbec nebylo strašné TO, protože Slavoj nebyl žádné béčko, ale o šest let starší proutník.
A když jsme šli potom zpátky k městu, Slavoj přede mnou, já za Slavojem, zase mluvil a mluvil, ale já ho už neposlouchala, protože jsem byla naštvaná.
Říkala jsem si, že mě Slavojovi tutově prodal můj bratr Kája za dvě piva! Nebo za tři. Ano, už tehdy jsem svého bratra Káju, o dva roky staršího, podezřívala, a podezírám ho i dneska, že prodal moje panenství Slavojovi za dvě piva. Nebo za tři.
„Měla sis tam radši strčit klacek,“ řekl mi Kája, když jsme s matkou za čtrnáct dní šílely, protože jsem to nedostala. Dva roky do mě hustil poezii Ginsberga a Corsa, a jeho praktická, nicméně pozdní rada, mi přišla tak roztomile beatnická, že jsem si ji ani nemusela nikam zapisovat, protože jsem věděla, že na ni nikdy nezapomenu.
Objednala jsem se na gynekologii, a když jsem tam měla jít, dostala jsem to.
Nikdy jsem neviděla matku tak šťastnou! Musela jsem jí dokonce ukázat, že opravdu krvácím, i když mi to přišlo trapné a primitivní, ale musela jsem. Strašně to prožívala, a přitom o nic nešlo. Kdybych totiž byla opravdu v jiném stavu, nemusela bych jít do té blbé tátovy TESLY, protože bych se vdala a měla miminko.
Se Slavojem jsem se totiž během těch čtrnácti dnů sešla u babičky v jejím bytě o poschodí níž, to zařídil také kuplíř Kája, byli jsme tam sami, já Slavojovi řekla, že jsem to ještě nedostala, a Slavoj řekl, že si mě vezme. A hned se chtěl se mnou milovat podruhé, když prý teď budeme manželé, ale já odmítla.
To víš, že jo, koupil sis mě od Káji za dvě nebo tři piva, tak už mě nikdy v životě mít nebudeš, řekla jsem si a tak to také bylo. Jednou a dost.
Nicméně když jsem to dostala, o svatbě jsme už se Slavojem nemluvili, i když jsme se vídali často, protože k nám chodil za Kájou. Ráda jsem ho neměla, a nevím, proč bych si ho tedy měla brát, a tak se na mě zase začala šklebit tátova TESLA.
Jsi nemakačenko, to jsem od něho slyšela pořád, dokonce ho podezírám, že v té době přestal chodit i do hospody a šel z práce hned domů, aby mi mohl říkat nemakačenko, seš nemakačenko, koukej už jít někam dělat, nemakačenko!
A tak jsem se šla koncem května 1967 zeptat do TESLY, jestli někoho nepotřebují k pásu, ale tam měli plný stav. Co potřebovali, byla mzdová účetní do vzorkovny, protože ta, co tam byla, měla každou chvíli rodit, a oni za ni nikoho neměli. Maturitní ročníky ještě seděly ve školních lavicích, a tak vzali mě.
Druhý den jsem nastoupila v šest hodin ráno, těhotná mzdová účetní mi během osmi hodin vysvětlila svoji – moji práci, druhý den už do práce nepřišla a třetí den rodila.
Zůstala jsem sama v kanceláři, která vypadala jako skleněná kukaň – byla totiž nalepená k dílně a místo stěn, měla skla. Seděla jsem tam se šedesátiletým vedoucím a jeho čtyřicetiletým zástupcem a z dílny, skrz ta skla, po mně mlsně koukalo šedesát chlapů. V Tesle sice pracovaly většinou ženy, ale ve vzorkovně, kam jsem nastoupila jako mzdová účetní, pracovalo šedesát chlapů a jenom deset ženských.
A těmhle všem jsem měla dělat výplaty! Poprvé v životě jsem slyšela o píchacích kartách neboli píchačkách, o paragrafech, dovolených, nemocenských, náhradních volnech, přídavcích na děti, o dekádách, pracovních výkazech, o výplatních páskách, ale zvládla jsem to. A nejenom tohle. Zvládla jsem i něco jiného a vůbec nevím, jak se mi to podařilo, protože jsem se o to nepokoušela.
Zamilovali se do mě skoro všichni chlapi ve vzorkovně.
„Kdyby naše manželky věděly, o čem se nám celou noc zdá, vykoply by nás z baráku, a ráno by na tebe před vrátnicí TESLY čekalo šedesát vlčáků s kufry,“ řekl mi jednou jeden z nich. Přitahovala jsem je, provokovala jsem je a vůbec nevím, čím.
Měla jsem za sebou první sexuální zkušenost se Slavojem, jednu jedinou, a věděla jsem, že do druhé hned tak nepůjdu. A oni ze mě tuhle moji jednu jedinou zkušenost cítili, a poznali i to, že ani jednomu z nich nedám. Tohle zjištění pro ně musela být ďábelská kombinace, jinak by se do mě skoro všichni nezamilovali!
Píšu – skoro -, ale nemusela bych. Na dílně totiž bylo pět – šest mužů, kteří se sice tvářili, že o mě zájem nemají, ale tvářili se tak jenom proto, že přímo ve vzorkovně nebo v TESLE pracovaly jejich ženy či dívky. Když jsem s nimi byla sama, zkoušeli to na mě také!
No… tak dobře. Nebudu lhát.
Na tři muže ve vzorkovně, výše popsaná ďábelská kombinace, nepůsobila. Na tři.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: