Miluji tě a nemohu si pomoci – Díl 6 – závěrečný

Autorka: Irena Novotná

Osud se pomalu naplňuje. Láska přichází nesmělými krůčky, protože tuší, že ti dva nejsou na ni připraveni. Alex a Anežka, dva lidé, kteří ztrácí všechno, čím dosud žili a nalézají novou šanci …

Ještě se sice nestmívá tak rychle, ale chodníky už lemují rozsvícená žlutá pouliční světla a v oknech vyskakují první zlatavé záře lustrů a lamp, které působí útulně, důvěrně a láskyplně. Na nebi se válejí mraky, ale je docela teplo. Anežka spěchá, spěchá za Alexem a netuší, proč je tak rozrušená, protože si od schůzky nemůže a nesmí nic slibovat. Jejich vztah je na pokraji přátelství a čehosi, co vzniklo tam, na mostě, v té jiskře jejich vzájemného pohledu. Ale Anežka je už zkušená a ví, že žena musí udělat mnoho nenápadných, téměř neznatelných kroků k muži, než vznikne láska jako pouto. A k tomu nemá nyní bohužel ani sílu, ani motivaci, ani vůli, ale přesto běží tím odpolednem za ním …

Vidí Alexe už z dálky, jak čeká na místě, které si smluvili.

„Nejdu pozdě?“ zeptala se udýchaně.

Usmál se a vzal ji kolem ramen.  Cítil, jak se mírně chvěje a jemně ji k sobě přitiskl. Nakonec, proč by nemohl se ji dotknout, když ona se ho dotýká stále. Zavedl ji do malé kavárny a vybral diskrétní místo. Sedli si naproti sobě a chvíli se dívali jeden druhému do očí.

„Jsem rád, že jste přišla,“ řekl a ona přikývla, jakoby chtěla potvrdit, že je ráda, že tu sedí tváří v tvář. Objednal kávu.

„Jaký jste měl dnes den?“ zeptala se ho. Byl překvapený nad otázkou, kterou mu položila upřímně a otevřeně. Vlastně se ho dlouho nikdo neptal: jaký byl tvůj den.

„Dnes byl hezký, protože jsem myslel na to, Anežko, že vás potkám a že si spolu budeme povídat.“

Když ji oslovil, cítil z jejího jména něžnost, jakoby držel v ruce  macešku a díval se na její podivuhodné tvary a barvy. Proč mu připomněla macešku, bůh suď. Ale byla celá taková sametová, skrytá do sebe a jemně z ní sálala krásná vůně.  Ještě nikdy, nikdy v životě se tak nepodivoval žádné ženě, ale u ní měl pocit, že se mu každým gestem lidsky blíží a odevzdává.

„A co vlastně děláte?“ zeptala se ho a míchala kávu malou lžičkou. Váhal, jestli to má říci, váhal, jestli má o sobě vůbec mluvit. Bylo lepší, kdyby raději mluvil tajemnou řečí o citech, které v něm probouzela a pro které se nyní cítil šťastný.

„Vedu ten podnik, co stojí za mostem,“ řekl ji a ona přikývla.

„To je dobře. Určitě vás to baví. Člověk má hledat naplnění, aby se cítil platný a přitom si mohl dopřát nějaké ty radosti. Ono vlastně ani nezáleží na tom, co kdo dělá. Mne taky baví práce, baví mne všechno a věřím, že brzy, až se vyřeší určité těžkosti, zařídím si život zase trochu jinak. Chtěla bych psát knížky a věnovat se filozofii a historii.“

„A víte, co bych si přál? Postavit krásnou pergolu, blízko domu, uvnitř by byla zařízená tak, aby člověka nenapadaly jiné, než krásné myšlenky.“

Zasmála se a její smích v něm probudil pocit radosti, který už dlouho, velmi dlouho neměl.

„A co by v něm mělo být?“

„Já si myslím, že by neměl být příliš zaskládaný nábytkem. Ale na zdech by byly krásné, jemné pastelové barvy, v květináčích by se pěstovaly cizokrajné květiny a všude dokola barevně osvětlená akvária a v nich by plavaly ryby všech možných barev a fantastických tvarů. A kolem dokola by se vznášela hudba.“

Dívala se na něho a uvědomila si, že ji vypráví svůj vnitřní sen o klidu, harmonii a lásce k životu. Poslouchala ho a jejich oči byly stále více vidoucí a nahlížely jeden druhému do duše. Teprve nyní si uvědomil, že Anežka je opravdu jeho skutečnost a pravda o něm samotném. Protože to, co jí říkal, současně říkal sobě, o svém stavu mysli a srdce. Byla to vyslovená touha po tom, aby se mohl vrátit zpět před ten životní úsek, kdy byl ještě svůj a měl v srdci sen o ženě, kterou by byl stavu opravdu milovat.

„Přála bych si, aby tam stál keř, který by stále kvetl velkými živými květy,“ řekla a tak se k jeho snu připojila.

První schůzka vyvolala i druhou, i třetí. Scházeli se spolu na místech, kde věděli, že nepotkají své známé a povídali si.  Jen si povídali a přibližovali si své vnitřní světy.

Anežka věděla, že to není dobře se scházet před rozvodem s cizím mužem, že ji to může uškodit, ale pak nad sebou a celým dosavadním životem mávla rukou. Copak mne může někdo obvinit z toho, že chci být šťastná? Celý život jsem se snažila dělat dobré, ale nemám pocit, že by se mi to vracelo. A teď, Alex, Alex…

Jeden den šla do města, jen tak se podívat po obchodech. Ty už byly ozářeny vánočními ozdobami a z výkladních skříní blikala malá barevná světla.

„Máme společný sen,“ myslela si, „ to znamená, že budeme mít i společné plány, třeba, jednou“, zatoužila. „Vložím mu dlaně nějaký maličký dárek,“ pomyslela si, když šla kolem obchodu s dárkovými předměty.“ Až mi podá ruku. A pak se zvědavě koukne, cože mu tam vsunula a usměje se.“

Toužila ho obdarovat. Něco krásného malého mu dát, aby to nosil při sobě a nezapomněl.

„Anežko,“ uslyšela za sebou jeho hlas a myslela si, že ještě sní. Obrátila se. Byl od ní několik metrů a spěchal za ní, v ruce měl velkou tašku.

„Alexi, to je náhoda,“ řekla překvapeně, ještě trošku omámená svými myšlenkami.

„Byl jsem si koupit boty a bundu. Nemám moc rád zimu. A říkal jsem si, že kdybychom si někdy vyšli v mraze …“ zarazil se, protože se na něho podívala a usmála se. Jejich schůzky přestanou být brzy náhodné, pomyslela si. A trochu jí zatrnulo v zádech.

„Půjdeme někam na čaj,“ rozhodl.

„Ale já jsem ještě nenakoupila,“ namítla.

Podíval se do výlohy obchodu, který byl otevřený dokořán.

„Tam ten krásný šál,“ řekl a než zareagovala, vběhl do obchodu a řekl prodavačce, že by ho rád koupil.

„Líbí se vám?“ zeptal se a ona přikývla. Byl opravdu nádherný, podivuhodně sladěný a velmi jemný. Přehodil ji přes ramena. Pak poodstoupil a díval se na ni.

„Ale to já nemohu přijmout. Je určitě hrozně drahý,“ bránila se.

„Prosím, prosím, nemluvte. Už dlouho jsem žádné ženě …“ zarazil se a ona sklopila oči a prohlížela si ho. Bylo ji trochu úzko. Ten dar přetnul její sny do reality.

„Jste v něm krásná,“ zašeptal ji do ucha.

„Opravdu nevím, co na to říci,“ odpověděla.

Vyhledal místo, kde by si sedli a dali si čaj.

„Nemáte na něco chuť?“ zeptal se, „třeba tam na ten italský zákusek.“

„Já sladké nejím. Stačí mi ten čaj a prosila bych citrón.“

„Anežko, víte, já bych vám chtěl něco říci. Sice jsem nebyl na to připravený, ale to nevadí.“

„Ne, nevadí,“ řekla.

„Mám vás rád.“

Chvíli mlčela. Tak to přišlo, pomyslela si. A já také nejsem připravená, abych na to odpověděla.

„Já …,“ chtěla říci, ale pak k němu vyslala prosebný pohled. Nečekal, že mu odpoví. Ale cítil, že to musí vyslovit.

„Asi bych vám měla říci, že se právě rozvádím a že je to pro mne nesmírně tíživé. Nemohu vám odpovědět, a to z jediného důvodu, že nemohu říkat takové věci, když se mi hroutí můj svět a čeká mne mnoho starostí.“

„Chápu vás,“ řekl a chtěl ji vzít za ruku. Dostal strach, že by se odtáhla.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se, „ naznačila jste, že si budete budovat nový domov. Kdybyste potřebovala poradit nebo něco zařídit …“

„Děkuji, Alexi.“

Pomyslel si, že se nebude raději do těch záležitostí plést, že ji nechá, aby si to vyřešila podle svého. A tak mlčky pili čaj a občas se jeden druhému podívali do očí.

„Díval jsem se, jaké bude počasí. Myslel jsem si, že bychom se mohli projít kolem řeky.“

Chtěla to odmítnout. Ale jeho oči ji zarazily.

„Ano, zavoláme si,“ dala mu další naději, a když se loučili, objali se.

Den rozvodu se přiblížil a Anežka byla plná úzkosti a těžkých myšlenek. Raději si vzala dovolenou. Balila si poslední věci, protože se už nechtěla pro ni vracet. Konečně, proč taky? Byla se podívat na svůj nový byt. Sice byl v pěkné poloze, z pokoje, kde si zřídí pracovnu, bylo vidět do zahrady, kde stály velké stromy a pod nimi lavičky. Třeba to bude příjemné místo, pomyslela si. Pak se rozhlédla kolem sebe. Bude třeba vymalovat, natřít dveře a okna, uklidit, jak to všechno stihnu! Chodila po bytě a všechno na ni padalo tak tísnivě. Parkety byly zašlé, koupelna zašedlá. A najednou ji bylo do pláče. Cítila, že to nemůže zvládnout, jak si vysnila, že si udělá své hnízdečko. Byla unavená a bezmocná. Jakoby dostala strach z budoucích věcí. Třeba to není dobře, že se schází s Alexem. Bála se, že její smutek poznamená už na začátku celý vztah. A tušila, že ani on není sám, protože má prsteník otlačený od snubního prstenu, a možná má problémy, o kterých nemluví. Ale nemůže se s ním tak stýkat, jak plánuje, pokud upřímně neřekne, co může od něho očekávat. Ale nyní musí udělat ten tíživý krok.

Soud měl proběhnout v deset hodin dopoledne.  Skoro celou noc nespala a přemýšlela, co všechno odpoví na otázky, které ji tam budou klást. Otevře tak příběh svého zpackaného manželství, celé to své neštěstí, které vlekla za sebou jako těžký kufr plný opotřebených věcí. Navzdory jejím úzkosti a strachu však to proběhlo velmi rychle a důstojně. Když vycházeli ze soudní síně již jako cizí lidé, zeptal se ji jen, jestli má už všechno sbaleno a jestli je odstěhovaná. Přikývla.

„Tak mi dej klíče,“ řekl jen a ona sáhla do kabelky a podala mu je. Sbalil je, neřekl ani slovo na rozloučenou a chvátal pryč. Ještě ho zahlédla z okna, jak nasedá do auta a někam odjíždí. Udělalo se jí nevolno. Vyšla také ven a šla, jako omámená k řece, po cestě dál až k mostu. Opřela se o zábradlí a dívala se dolů do vody. Hlavou ji probíhal její život jako bláznivý film, jedna událost stíhala druhou. To není možné, že se s ní ani nerozloučil, myslela si, vždyť se manželé po rozvodu loučí rukou dáním. Vyhrkly ji slzy z očí a najednou ji někdo vzal za ramena a otočil ji prudce k sobě.

„Alexi,“ řekla jen tiše a nemohla pláč zastavit.

„Ničeho se neboj,“ zašeptal a hladil ji po vlasech.

Schůzku si domluvili až za tři dny potom po telefonu. A ten den se dalo do chladného deště. Vešli do kavárny, nebylo v nich mnoho lidí. Jako vždycky vyhledal místo, aby si mohli popovídat.

„Anežko, opravdu nepotřebuješ s něčím pomoc?“ zeptal se, divil se, jak snadno přešli v tykání.

„Abych řekla pravdu, nevím, s čím mám začít dřív,“ usmála se.

„Třeba bych něco opravil, kdybys potřebovala.“

„Alexi, já si toho vážím, že mi chceš pomoci. Ale já vím, že nejsi sám. Víš, tolik let jsem byla já podváděná svým manželem. Nezlob se. Je mi tak těžko, když ti to říkám, že to odmítám, ale já chci už žít čistě.“

„Já tě chápu, máš pravdu, nejsem sám,“ řekl smutně, „ale nechci o tom mluvit, teď ne.“

„Už musím jít,“ řekla a měla pocit, že se zadusí lítostí. Vyběhla ven. Nechala ho tam samotného, protože každý další pohled na něho by ji jen přidával víc a víc bolesti.

Chvíli tam seděl sám, ale najednou ho napadlo, že ji nechal jít samotnou, že si možná zoufá. Vyběhl za ni, myslel si, že ji uvidí na ulici. Ale déšť a odražená světla od projíždějících aut ho oslepovaly. Běžel jak bez rozumu, celý promočený, třásl se zimou a horkem. Bál se, že ji ztratí. Protože celé roky žil sám v nejistotě, ona byla tím stále nejsilnějším pocitem, který ho hnal po nábřeží kamsi, ani nevěděl, kam běží, kde bydlí, jen cítil, že musí běžet a utéci všem těm minulým dnům za ní, do jiného světa. Až ztrácel dech, tak si uvědomil, že doběhl téměř na periferii města. Zastavil se a třesoucí se rukou nahmatal v kapse mobil. Našel PF, stiskl volbu a chvíli poslouchal, jak telefon zvoní.

„Prosím,“ ozval se její hlas. Byl zlomený.

„Anežko, kde jsi? Mám o tebe strach. Prosím tě, řekni mi, kde jsi. Musím …“

„Kolářova 25,“ zašeptla.

Rozhlédl se kolem a naštěstí jel kolem taxík.

„Kam to bude?“

„Kolářova 25,“ řekl Alex.

„Ale pane, je to pár kroků,“ řekl a ukázal mu cestu. Vůbec nepřemýšlel o tom, jaká náhoda ho přivedla až k ní.  Doběhl k jejímu domu, stála před vchodem, celá promáčená.

„Anežko. Proboha, Anežko,“ zašeptal a ona mu vložila do ruky klíče.

V létě se všechno rozhodlo, jak jeho tchán plánoval. Rozvod proběhl rychle bez skandálů. Alex se rozešel i s firmou. Nyní byl svobodný.  A začínal  jejich šťastný osud.

Nebojte se, žijí spolu krásně stále a jsou šťastni.

Závěr