Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

SOUTĚŽNarazila jsem na soutěž o SOS...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,prosím o přeložení rengenu,a...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,léta trpím bolestmi...

Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Publikováno: 10.07.17
Počet zobrazení: 352
  Autor článku: Irena Fuchsová
Zpráva z tisku.
MF DNES / 3. února 1992.
 

Na velitelském shromáždění, ve čtvrtek 23. listopadu 1989, vydal ministr M. Václavík iniciativně první pokyny, i když k tomu potřeboval podle předpisů rozkaz federálního ministra vnitra po dohodě s ÚV KSČ či předsedy Rady obrany státu.
Od 8 hodin ráno, v pátek, 24. listopadu 1989, byla vyhlášená pohotovost k akci ZÁSAH.
V Čechách se připravovalo k akci 7 632 důstojníků a vojáků se 427 auty, 92 obrněnými transportéry, 155 tanky a 63 speciálními vozidly.

24. listopad 1989 – pátek.

Ráno, po šesté hodině, zazvonil u nás doma telefon. Byla to vrátná z divadla, paní Masopustová. Stejná paní Masopustová, naše Sally, která byla na vrátnici, když jsem koncem dubna 1968 přišla do divadla, a ptala se na místo uklízečky.
Stejná Sally, za kterou přiběhl v květnu 1968, sešilhaný Šakal, když mě poprvé objevil, jak zametám ochozy v hledišti…
Stejná Sally, která… mohla bych pokračovat. Věděla na každého z nás všechno. Měla jsem ji ráda, a ona mě – nejenom proto, že jsme obě měly od dětství dětskou obrnu.
„Irenko, jsou tady dvě studentky z Prahy, počkej, já ti je dám!“
Dívčí hlas začal hned mluvit.
„Právě jsme přijely a chceme jít do továren…“
Klap. Ticho. Telefon oněměl. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, nikam jsem se nedovolala. Zůstal hluchý.
Oblékla jsem se a letěla do divadla. Kolín byl šedivý a nepříjemný a na mně seděl tísnivý pocit, který se znásobil, když jsem přišla k divadlu.
Skříňka, kam jsme včera vylepili nejnovější zprávy a provolání Občanského fóra, byla neprůhledně zastříkaná sprejem.
Na divadelním autobusu byl stejným sprejem nastříkaný nápis.
Havel je vůl.
Promrzlé studentky pily na vrátnici kafe. Telefonem jsem jim domluvila návštěvu v jedné z kolínských továren a s nimi jsem se domluvila, kdy se vrátí do divadla, aby mohly jít s herci do další továrny.
To páteční ráno bylo zvláštní. Ve vzduchu jsem cítila nebezpečnou smyčku, upletenou z nenávisti. Stahovala se kolem divadla, a já, místo, abych dostala strach, jsem dostala vztek.
Bylo sedm hodin. Zlatovláska chodila do práce v osm. Měla jsem hodinu čas.
Vzala jsem si svůj diář, kde jsem měla asi dvě stě čísel telefonů a začala jsem volat všem kamarádům a známým, do škol, podniků, továren, obchodů, kanceláří.
„Ahoj. Divadlo. Irena. Vyřiď tohle co nejvíce lidem: Dneska v patnáct nula nula, je manifestace před divadlem. Končím. Ahoj.“
A další číslo. A znovu. Deset hovorů. Dvacet. Sto.
Ústředna přestávala každou chvíli fungovat. Byla němá, jako byl ráno němý náš telefon doma. Jakmile zase šla, vytáčela jsem další čísla. Pospíchala jsem a lidé na druhém konci byli chápaví.
Pět minut před osmou na mě paní Masopustová výstražně sykla. Zlatovláska. Zrovna jsem pokládala telefon. Poslední telefonní číslo. Už jsem neměla komu volat. Všichni to věděli.
Vytratila jsem se z vrátnice, kam zasedla Zlatovláska, a za sebou jsem uslyšela sladký hlas paní Masopustové.
„Šéfová, udělám vám kafe, jo? A mám sekanou a čerstvý rohlíky! Dáte si?“
Po deváté začali přijíždět naši lidé z Prahy. Bylo zajímavé, že stejný pocit ohrožení, jaký jsem měla já, měli všichni. Možná za to mohla zastříkaná skříňka a nápis na autobusu. Možná to špinavě studené dopoledne. Možná strach, co bude odpoledne, v patnáct hodin, před divadlem.
Přijde někdo? Nezůstaneme „v tom“ sami, jako jsme „v tom“ byli sami, víceméně, celý týden, od 18. listopadu?
Chodili za námi staří lidé. Chodili za námi mladí lidé. Chodili za námi mladí právníci, z nemocnice k nám na zapřenou přiběhli každou chvíli mladí doktoři a chtěli informace, plakáty, letáky. Na zapřenou proto, že se báli výpovědí, které jim hrozily v případě podpory studentů a divadelníků.
Staří a mladí. Ale kde byli ti mezi mládím a stářím?
Na Městském národním výboru měli zasedání a zavolali do divadla.
„Irenko, volají z radnice! Máte tam někdo jít,“ zavolala na mě paní Masopustová a podala mi sluchátko. Tajemník Sokolík zopakoval pozvání a já odmítla.
„Nikdo z nás tam nepůjde.“
„Prosím tě, Ireno, neblázni. Čeho se bojíte?“
„Toho, že by se ti, kteří tam půjdou, už nevrátili.“
Pak jsme to probírali se Štěpánkem, s Nešlehou a s Livorou. A po půlhodinové debatě jsme se rozhodli, že tam půjde Nešleha a Livora. Zavolala jsem na radnici, kde už zasedali, ale tajemník Sokolík k telefonu přišel okamžitě. Řekl mi, kam mají ti dva přijít, a my se s nimi loučili, jakoby odcházeli navždy. Měli jsme o ně strach.
Když odešli, začali jsme chystat odpolední setkání před divadlem. Zavolala jsem z vrátnice do ředitelny.
„Chceme vyvěsit vlajku.“
„Na co vlajku,“ ozvalo se posměšné zaskřehotání Aurela. „Nevidím žádný důvod, proč věšet vlajku. Existují přísná nařízení, kdy se smí vlajka vyvěsit. Kontroluje se to.“
Vlajku nedovolil.
„Nevadí, poneseme ji,“ rozhodl Luboš Růžička, šel vlajku připravit a hned potom ji uklidil, aby ji „neuklidil“ někdo jiný.
Pořád za námi někdo chodil, pořád někdo telefonoval, lidé chtěli informace, rozdávali jsme velké plakáty, na kterých byl Václav Havel a Pavel Landovský, lidé si odnášeli letáky, jak se má zakládat Občanské fórum a co to vlastně znamená, nejžádanější byly odznaky s Václavem Havlem a samolepky, s nápisy Občanské fórum.
Měli jsme obrovskou výhodu, že jsme byli kousek od Prahy a byli jsme každý den zásobovaní novými materiály – buď nám je přivezli studenti, nebo je vozili naši herci.
Celý týden, i dneska, volali z oblastních divadel, jak vlastně mají stávkovat, jak to mají udělat, když nebudou večer hrát, co mají říkat, jak mají zvolit stávkové výbory – na tyhle otázky jsme odpovídali svým kolegům z jiných oblastních divadel každý den.
Čím dál od Prahy, tím byla informovanost menší a my měli výhodu. Byli jsme sice také oblastní divadlo, ale většina herců byla z Prahy, přijížděli do Kolína každý den nabití pražskou atmosférou a informacemi, nabíjeli i nás, Kolíňáky, a my zase, přes telefon, nabíjeli další oblastní divadla.
Po dvou nervózních hodinách se konečně Livora s Nešlehou vrátili. Městský národní výbor nám setkání před divadlem povolil. Dokonce nám zajistí, aby policajti hlídali provoz na silnici kolem divadla.
První úspěch.
O to víc jsme všichni nadávali na Aurela. Ředitelé v jiných divadlech jdou se svým souborem. A ten „náš“? Měl šanci stát se ředitelem svého divadla, opravdovým ředitelem a ne dosazeným nomenklaturním kádrem Krajského národního výboru. A tuhle šanci prohrál.
Blížila se třináctá hodina. Musela jsem jít ke školce. Rita se vracela ze školy v přírodě. Byla tam týden, a když jsem si představila, co všechno se stalo od minulého pátku do pátku dnešního, zadýchala jsem se, jako bych právě dobíhala maratón. Bylo toho na jeden život.
Šla jsem přes náměstí ke školce nad Čedokem. A tam, nevím, jak se to přihodilo, jsem najednou stála stranou od ostatních rodičů. Sama. Všichni jsme se znali víc jak tři roky, když jsme se potkali ve městě, zdravili jsme se, zastavili jsme se spolu, v šatně jsme si povídali, ale dneska ke mně nikdo nešel, nikdo se mým směrem ani nepodíval, takže jsem se ani nemohla s nikým pozdravit. Já tam totiž nebyla!
A tak jsem tam stála sama, deset metrů od ostatních rodičů, dokud autobus nepřijel a děti nezačaly vystupovat.
Pevně jsem tu moji holčičku, voňavou, s červenými tvářičkami, objala. Držela jsem ji pevně a hlavou se mi doslova řítilo všechno, co jsem od pátku 17. listopadu, kdy odjela, prožila.
„Rituško, my máme v divadle revoluci,“ pošeptala jsem jí, a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.
Pak jsme šly spolu na náměstí, povídaly si, jaké to bylo na škole v přírodě, u kašny jsem ji předala panu Fuchsovi, který tam na nás čekal, a vrátila jsem se do divadla, zpátky k revoluci.
V 15. 00. byly před divadlem davy lidí. Nejenom kolínské divadlo, ale i Kolín konečně zvedl hlavu.
Když jsem vyšla z divadla bočním vchodem pro zaměstnance, málem jsem vrazila do redaktora rozhlasu po drátě, tzv. „dráťáku“, který celý týden hlásil, že jediná předsedkyně ZO KSČ na kolínském okrese, Irena Fuchsová, stojí na straně studentů a stávkujících herců, a za to jí patří hanba, hanba, hanba!
Neslyšela jsem ani jedno vysílání, ale uprostřed týdne mi volala teta Eva, sestra mojí matky, a plakala do telefonu.
„Ireno, co se to tam u vás v divadle děje? Oni tě zavřou! V rozhlase po drátě o tobě furt mluví, jako kdybys někoho zabila!“
A teď se na mě redaktor, který moji tetu rozplakal, culil jako měsíček.
„Kampak jdeš,“ zeptala jsem se ho a on se na mě přezíravě podíval.
„Kam bych asi šel? Jdu manifestovat!“
Šel dál a zařadil se mezi dav lidí.
Hurá.
Od vrátnice jsme nesli vlajku na schody před divadlem. Stoupla jsem si mezi ostatní zaměstnance až nahoru, ke skleněným dveřím. Cítili jsme napětí, ale ve chvíli, kdy policajti začali před divadlem řídit dopravu, se nám všem ulevilo.
Vyhráli jsme. Teprve teď, 24. listopadu 1989, krátce po patnácté hodině, jsme uvěřili, že jsme vyhráli.
Ulicí před kolínským divadlem zněla první svobodná slova. A potlesk. Výkřiky souhlasu. Hlava na hlavě.
Stála jsem pořád vzadu, a když jsem se náhodou otočila a podívala se dovnitř, do vestibulu divadla, uviděla jsem na schodech u pokladny sedět moji šestiletou dceru. Přišla do divadla s panem Fuchsem, ten stál někde před divadlem a ji nechal u mé matky, která byla uvnitř v divadle.
Rita seděla na schodech, hlavičku položenou v dlaních. Byly mezi námi necelé dva metry, ale já v tu chvíli cítila, že ji ztratím, jestli teď hned za ní nepůjdu. Ano. Jestli jsem teď někde potřeba, tak je to tam, u ní.
Protáhla jsem se mezi lidmi a za chvíli jsem to svoje štěstí držela pevně v náručí. A věděla jsem, že ji už dneska nepustím.
Revoluce mě se souhlasným mrknutím propustila pro dnešek ze služby.
Rita si na tenhle moment pamatuje také. Nedávno jsme na to vzpomínaly.
„Babička byla někde v divadle, tak mě tam nechala, a já tam seděla, koukala na tebe a bylo mi smutno. A tys pak za mnou přišla…“
Během tohoto mítinku ředitel Aurel souhlasil, aby se druhý den uskutečnilo setkání s lidmi v divadle. Ale i kdyby nesouhlasil, my bychom se ho už neptali. Celý týden jsme ho respektovali jako ředitele a dali jsme mu desítky možností, aby šel s námi. Jediné, co jsme od něho dostali, byly zákazy a zdůvodňování těchto zákazů. Teď už jsme neměli koho respektovat, on to pochopil a začal ustupovat. V příštích dnech se z něho stal vstřícný spolupracovník stávkového výboru. Byl jedním z nás.
al, a co sex, pane Hlinomaz? Ten se usmál a ucedil, jedině kdyby pode mnou hejbali s postelí…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: