Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

SOUTĚŽNarazila jsem na soutěž o SOS...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,prosím o přeložení rengenu,a...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,léta trpím bolestmi...

Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Publikováno: 4.09.17
Počet zobrazení: 336
  Autor článku: Irena Fuchsová
8. prosinec 1989.
 

Začali jsme připravovat pásmo, nazvané Představení našich dnů.
Lidé nosili výstřižky, vybíraly se ty nejlepší, přepisovaly se na psacích strojích, herci si rozebírali texty, které chtěli říkat, a pak se začalo zkoušet.
Trpěla jsem.

Valila se na mě fakta o procesech, počty obětí, počty vězněných, deportovaných, mučených, zbídačelých, popravených.
A tys u nich byla, říkala jsem si, oči plné slz. Máš, co si zasloužíš. Sedíš s textem u jeviště jako nápověda, a přitom tě nikdo nepotřebuje! Nepotřebují tě jako nápovědu, mají svůj text, do kterého koukají, a ze kterého čtou, co mají říkat.

Snažíš se je upozorňovat, kdy mají mluvit, ale i to vědí, nejsou blbí, vědí, po kom mluví a navíc je na to upozorňuje Audolenská, inspicientka, jsi tady úplně zbytečná, Fuchsová, nemusíš tu být, nikdo tě nepotřebuje, ani jako nápovědu, ani jako Fuchsovou, nechtějí s tebou mít nic společného, protože jsi byla u nich!

Křivila se mi duše bolestí a výčitkami, co by bylo, kdyby…
Tvář mi tuhla do tvrdé masky, protože jinak bych plakala, svíjela se bolestí po jevišti a řvala, odpusťte mi to! Odpusťte!

Neudělala jsem to. Nejsem hysterický typ. A neudělala jsem to i proto, že mezi těmi na jevišti a kolem jeviště, bylo dost těch, které bych o odpuštění nikdy nežádala. Neměli mi co odpouštět a dobře to věděli.
Měli své hříchy, o kterých jsem věděla, a oni věděli, že o nich vím. Nikdy jsem o nich nemluvila. A oni za mnou nikdy nepřišli a za své hříchy se neomluvili, i když o nich věděli stejně dobře jako já. Možná i oni měli své výčitky. Nebyla jsem sama. Nebyla jsem výjimka. Byly nás tisíce. Sta tisíce. Větší polovina národa měla v té době výčitky.

Co by bylo, kdyby…
Co jsem měl nebo měla, udělat jinak…
Co jsem nikdy neměl nebo neměla, udělat…
Co jsem mohl nebo mohla, říct jinak…
Co jsem nikdy neměl nebo neměla, říkat…
Rozcházely se rodiny.

Děti se zříkaly svých otců a matek, když se po listopadu dozvěděly, co vlastně jejich rodiče dělali.
Někteří, co vrátili stranické legitimace, to před svými rodiči tajili, mnozí až do jejich smrti.
Ano, něco se srovnalo, když děti, které se svých rodičů zřekly, měly své děti, na něco se rychle zapomnělo, když umřeli ti, kteří hodně věděli.

Ale zatím byl prosinec 1989, a já seděla v portále kolínského divadla, s nápovědním textem, který nikdo nepotřeboval, jenom já do něho furt koukala, abych budila zdání potřebnosti, seděla jsem v portále, sama, zapomenutá, škvařící se v hanbě a v lítosti nad věcmi, které mohly být v mém životě jinak.
Potom mě vytáhli na jeviště. Inspicientka seděla na jevišti na druhé straně, a aby byla kompozice vyvážená, měla jsem sedět na straně druhé.

Vytáhli mě na jeviště za odměnu? Abych viděla, že mi odpustili? Že mi věří, i když jsem byla u komoušů? Nevím, proč to udělali, ale připadala jsem si tam jako na pranýři. Mě, právě mě, šlehala jejich slova o minulosti nejvíc. Slova o zločinech komunistů. Slova o bolesti těch, které komunisté likvidovali v padesátých letech krutě a nelidsky. A nejenom v padesátých letech.
Jestli tahle slova měla najít svůj cíl, nemusela z jeviště chodit daleko. Mohla se zabodnout přímo do mě, a také se zabodávala.

Byla jsem ta pravá. A byla jsem nejlehčí cíl, protože jsem byla nejblíže.
Zlatovlásky, té si nikdo ani nevšiml. Seděla na vrátnici, blonďatý cop omotaný kolem hlavy, nožku přes nožku, kouřila své cigárko a popíjela kafíčko…

Jednou se můj pohled střetl se Štěpánkovým. Pokýval hlavou. Myslím, že mě chápal. Ale nic neřekl.
Zamotala jsem se i do struktury OF, chodila jsem na nějaké schůze, někdo chtěl, abych byla v redakční radě, ani nevím čeho, nezajímala jsem se o to, podvědomě jsem se bránila, brát na sebe zase nějaký nový, oficiální chomout příslušnosti k čemukoli. Ale hlavní důvod byl, že jsem v sobě cítila svoji komunistickou minulost jako Kainovo znamení.
Pryč od všeho, řekla jsem si. Stáhnout se. Neangažovat se. Pomáhat, ale oficiálně se neangažovat.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: