Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

SOUTĚŽNarazila jsem na soutěž o SOS...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,prosím o přeložení rengenu,a...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,léta trpím bolestmi...

Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Publikováno: 6.11.17
Počet zobrazení: 250
Autor článku: Irena Fuchsová
1993.

Začátkem ledna jsem šla na Úřad práce a stala se nezaměstnanou. Tehdy ještě nebylo běžné, aby lidé byli nezaměstnaní, a tak jsem si tohle své období „vychutnávala“ až do dna.
Protože jsem měla změněnou pracovní schopnost, byla jsem zařazená ke slečně, která měla na starosti zdravotně postižené nezaměstnané.
Jednou mi nabídla práci v kravíně někde u Kouřimi. Nevadilo by mi to, ale nebyla jsem si jistá, v čem bych tam chodila. V jakých botách.
„Já ale musím nosit podpatky,“ připomněla jsem slečně můj zdravotní stav, o kterém věděla. „V kravíně bych musela mít určitě holínky. A holínky na podpatku nejsou. Jak bych tam chodila?“
Přemýšlela jsem nahlas a ona pokrčila rameny. Naštvala jsem se.
„Proč mi to nabízíte, když víte, že jsem postižená, a musím nosit podpatky?“
Ušklíbla se.
„Je to volný místo, ne? Nabízím vám volný místo.“
Koncem ledna jsem zavolala řediteli do Soji, a poprosila ho o pomoc. Slíbil mi, že mě od 1. března 1993 vezme k pásu.
Tak jsem ještě měsíc brala podporu, mezitím jsem psala, vymyslela jsem pro časopis Elán novou dvoustranu, kterou mi šéfredaktor schválil, a já ji začala připravovat – zvykala jsem si na život bez divadla. Zvykala jsem si na život s psaním.
Ale věděla jsem, že se k divadlu vrátím. Věděla jsem, že bez divadla nebudu.
V březnu 1993 jsem nastoupila v SOJE a v březnu mi také začaly vycházet moje věci v různých časopisech.
Když jsem do SOJI přišla, měla jsem jediné předsevzetí. Nesmím udělat ostudu divadlu. Nikdy o mně nikdo nesmí říct nic špatného. Musím na všechny udělat ten nejlepší dojem. A to se mi podařilo. Šlo to samo.
Už za pár dnů se ženské dohadovaly, která se mnou bude u pásu sedět, protože u „mého“ pásu se pořád povídalo. V šest hodin zahoukala siréna, pásy se rozjely, z pytle se na ně vysypaly lískové oříšky, které se rozeběhly po pásu, my je začaly přebírat a já ženám předhodila téma, každé ráno jiné.
Panenství. Svatba. Rozvod. Rozchod. Dětství. Dospívání. Kamarádky. Muž alkoholik. Muž tyran.
Každé ráno jiné téma. Hodně povídek do Nei – Reportu, se kterým jsem začala spolupracovat v roce 1994, jsem do sebe nasála právě v SOJE.
Byla jsem tam přijatá jako brigádnice, a za dva měsíce, když se propouštělo, jsem musela odejít. Přednost měli zaměstnanci, kteří byly v SOJE v trvalém pracovním poměru. Docela mě to mrzelo. Líbilo se mi tam. Nejenom kvůli platu, který jsem měla o osm stovek větší, než v divadle, kde jsem pracovala pětadvacet let…
Když jsem věděla, že dostanu výpověď, šla jsem se zeptat do Družstva invalidů.
V kanceláři seděla šéfová, příjemná, silnější žena, a když mě uviděla, rozzářila se.
„Irenko! Co tady děláš?“
Byla to sousedka z Husovy ulice. Paní Habětínová. Bydlela před třiceti lety v prvním poschodí, kde jsme bydleli my, mně bylo tehdy kolem dvanácti, ona byla mladá paní, měla miminko a milovala moji babičku, která jí pomáhala. Habětínovi měli první televizi v našem domě. Vzpomínám si, že jsme se k nim chodili dívat. Byla tehdy štíhlá, a teď měla o třicet kilogramů víc – proto jsem ji hned nepoznala.
Ale strašně mi pomohla. Domluvily jsme se, kdy nastoupím, a já si oddychla. Budu mít zase práci.
Mezitím jsem napsala do pardubického divadla, kde jsem znala pana ředitele, a dostala jsem od něho slib, že mě v září 1994 přijme jako nápovědu, protože jejich nápověda bude odcházet. Jistota, že se k divadlu vrátím, mi dala sílu k životu bez divadla.
A tak jsem v Družstvu invalidů vyráběla bloky, lepila kalendáře, knížky, a připravovala do obálek tiskopisy pro různé akce.
Bylo nás na dílně asi šest, rozuměly jsme si, povídaly si, bylo mi tam dobře. Měla jsem svůj stůl, jasné úkoly, práce mě bavila, ale na rozdíl od SOJI tady byly strašné výplaty, a to jsme se celých osm hodin nezastavily!
Ostatním to tolik nevadilo, měly většinou invalidní důchody, a já sice měla pana Fuchse, ale vadilo mi, že děláme skoro zadarmo. Bylo to nedůstojné.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: