Poslední diskuse


Politika zobrazit diskusi

mám zájem o vámi nabízené předplatné...

Téma týdne zobrazit diskusi

Hezký den, Chtěla bych Vás poprosit o...

Téma týdne zobrazit diskusi

Hezký den, Chtěla bych Vás poprosit o...

Cicero a jeho životní cesty

Publikováno: 12.02.18
Počet zobrazení: 631
Autorka: Irena Novotná
Ve škole jsme poznali mnoho jmen slavných lidí z historie, několik dat z jejich životopisů, názvy jejich děl, ale nenaučili jsme ta díla správní číst a ani chápat. To přišlo časem, až jsme dozráli k dospělosti a potřebovali jsme se naučit co je dobro, zlo, přirozený svět.

Školy, kterými jsme prošli a přijali vzdělanost, nám ukázaly cestu, jak jít dál ve svém vnitřním životě, otázka je, zda jsme poté, co jsme školy opustili, neopustili jsme zároveň i naznačené směry, kudy se dál vydat.  Mnozí z nás přitakali světu, který nám také ukázal jisté cesty, a ztratili jsme nevinnost nitra. V tom světě bylo nutno obstát, porazit konkurenci a rozrazit brány do života, v němž nebylo místa na sny, v němž nevoněly růže, ale přišly i bolesti a mnohá zklamání, jež lámaly srdce zdvižená až k vysokým ideálům, které zatemňovaly potřeby každodenního života. A v těch potřebách se též projevovala pýcha, ctižádost, touha, slepota a neduživost činů.

Nejsme jiní, že byli naši kulturní předchůdci Řekové a Římané, a to proto, že jsme se lecčemus od nich přiučili prostřednictvím dějin, literatury, filosofie, filmů, odborné literatury a byli jsme přitahováni jistým obdivem. Bylo to jen kouzlo nechtěného? V dějinách bylo více obdivuhodných osobností, které však i daleko později o nich přemýšleli a tak nás přitahovali blíže k nim, než bylo zdrávo. Tomáš Akvinský k Aristotelovi, Augustin Aurelius zase k Platónovi, k novoplatonikům. A tak se antičtí autoři probojovali až k dnešku.

Ctižádostivý Cicero

Marcus Tullius Cicero se narodil 3. ledna 106 př. Kr. v latinském Arpinu. Pocházel z jezdeckého stavu, tedy z druhé vrstvy společenského žebříčku. Jeho otec, poměrně osvícený a horlivý v sebevzdělání, zařídil, aby jeho synové Marcus a Quintus mohli studovat v Římě vše, co patřilo tehdy k dobrému tónu a standardní výbavě muže, který se chtěl uplatnit ve veřejném životě.

Uprostřed 90. let, kdy v Římě působili slavní řečníci Lucius Licnius Crassus a Marcius Antonius, z nichž později Cicero učinil protagonisty svého spisu De oratore (O řečníku). Pozoruhodnou osobností byl i právník Mucius Scaevoval, jehož přednášky mladý Marcus rovněž navštěvoval.

U mladého Cicerona se od počátku velmi úzce pojily dvě snahy, jež ho provázely celý život. Ctižádostivý mladík Cicero mladík nevšední inteligence inklinoval na jedné straně k rétorice, filosofii a hlubšímu vzdělání vůbec, na straně druhé si stanovil nemalé cíle své občanské a politické kariéry.

Pro své výhledy měl přitažlivý vzor: vůdce strany populárů Gaius Marius pocházel ze stejného městečka jako Cicero, a také on se do nejvyšších úřadů vyšvihl jako homo novus, člověk, který se z jezdeckého stavu dostal až na samotnou špičku vysoké římské politiky.

Bojem rivalů Maria a Sully a jejich vojsk je také poznamenáno Ciceronovo mládí a jeho politické zrání.

Své řečnické vzdělání si Cicero rozšířil jako posluchač vynikajícího řeckého rétora a teoretika řečnictví Apollónia Molóna, který v letech 87 a 81 pobýval v Římě, filosofii studoval u akademika Filóna a stoika Diodota.  Počátkem 80 let sepsal také svou prvotinu, nástin rétorické učebnice De inventione (o vyhledávání látky), jež však zůstala pouze torzem, přesto ale naznačoval jeden z důležitých směrů autorových literárních ambicí.

Počátek kariéry

Za Sullovy éry začal Marcus Tullius svou kariéru profesní, jako obhájce na fóru a upozornil na sebe již v prvních procesech, kde obhajoval, zejména v případě Sexta Rescia z Amerie, v němž velmi odvážně napadl i Sullova oblíbence propuštěnce Chrýsogona. Tímto vystoupením si získal značnou popularitu, ale jen nepevné zdraví těžce snášelo řeč obzvláště, když jako řečník zvolil Cicero v mladých letech asijský styl, plný emfáze, dramatických gest a hlasových krkolomností.

Možná, že tyto okolnosti sehrály svou úlohu v tom, že se rozhodl k odjezdu do Řecka a Malé Asie, aby se zdokonalil ve filosofii, rétorice a vzdělání vůbec, možná že pro mladého advokáta začala být půda v Římě horká po jeho odvážných a nekompromisních vystoupeních, Jisté je, že tento pobyt dokázal dokonale zúročit a jeho plody výrazně poznamenaly jeho další dráhu.

V Athénách poslouchal představitele mladší Akademie Antiocha z Askalónu, filosofického směru, k němuž se bude vždy programově hlásit a který mu dovolí jisté ideové lavírování a filosofický synkretismus, dále epikurejce Faidra a Zenóna.

Kromě toho pokračoval ve studiu teorie řečnictví, které si ještě rozšířil cestou po maloasijských městech, než nakonec zakotvil opět u svého učitele Apollónia Molóna. Ten ho dovedl k jisté umírněnosti a ukázněnosti v řečnickém projevu.

Po svém návratu Cicero působil opět jako obhájce a po několika drobných úřadech zahájil i velkou politickou kariéru zastáváním kvestury v sicilském Lily Bacu. Bezúhonná pověst již si během zastávání tohoto úřadu získal popularitu, kromě jiného mu ji vynesla i obhajobu zájmu sicilského obyvatelstva a proti bývalému proprétorovi Sicílie Gaiovi Verrovi, příslušníkovi vrstvy bohaté římské optimátské aristokracie, který svůj úřad zneužil ke svému obohacení, což bylo v té době dost obvyklé a Cicero je v tomto případě bílou vránou.

Proces, kde působil jako žalobce, mu přinesl velký úspěch a dokázal, že patří do galerie velkých soudobých osobností. Verres ani nedočkal konce řízení a odešel dobrovolně do vyhnanství. Tento triumf byl o to cennější, stála na opačné straně Quintus Hortensius, platící za nejlepšího soudního řečníka.

Další Ciceronova dráha už znamená jen strmý vzestup, kdy v nejnižším předepsaném věku dosáhl významných úřadů aedility, praetury a konsulátu.

Jak stoupal po politickém žebříčku, tak se postupně měnila jeho politická orientace, ale nikoliv v extrémních výkonech. Z umírněného populára se stal umírněný, ale pevný zastánce věcí nobility a obzvláště senátu, který se až do své smrti nepřestal považovat za stabilizační prvek v politice římské republiky. Snad nejpřesněji bychom považovali Ciceronův postoj jako konzervatismus, nikoliv však konzervativismus zkostnatělý, nýbrž otevřený reflexi a politickému pragmatismu.

Cicero si velice zakládal na tom, že v roce 63 potlačil Catilinovo spiknutí, událost, jež ač prohnaná všemi učebnicemi zůstává stále temnou, protože očerněním poražených se podařilo dokonale znemožnit, aby nemohla být slyšena druhá strana.

Pro vítězného konsula ovšem neexistovaly pochyby, že jednal nejen správně, ale i prozíravě a geniálně. Své zásluhy neváhal zdůrazňovat na každém kroku, nazývaje sám sebe druhým Romulem a zakladatelem státu, až to bylo protivné jeho nepřátelům, ale i přátelům.

Ješitnost a přehnaná sebeláska byla jednou z méně sympatických stránek jeho povahy. Konsulát znamená vrchol jeho politické kariéry, ale zároveň i první znám a počátek sestupu z veřejné slávy.

V roce 58 zvolil dobrovolné vyhnanství v makedonské Thessalonice, kde se těšil přízni kvestora provincie Gnaea Plancia s tichou podporou správce provincie Lucia Appuleia Saturnina. Claudius Pulcher si naštěstí svou drzou povahou znepřátelil všechny triumviry, a tak po měsících nejistoty se mohl Cicero vrátit v září roku 57 do Říma.

Po svém návratu brzy pochopil, že se ve veřejném životě ocitl alespoň na čas na vedlejší koleji. Začal se věnovat spisovatelské činnosti.

Již v roce 55 se psal první ze svých mistrovských děl, tři knihy O řečníku a poslal ji svému příteli Attikovi.

Ciceronův osud lze v plném rozsahu chápat jako tragický. Cicero se stal osamělým chodcem na cestě staré římské republiky. Přes jeho velké slabosti nelze podcenit jeho velké nasazení jako obránce věci již prohnané.

Zvolil si však nepříznivou stranu, mladého Gaia Iulia Caesara Octaviana Augusta. Domníval se, že vlivem své politické váhy i zkušenosti přiměje nezralého mladíka ke krokům, které by on sám řídil a které by přispěly záchraně republiky. Cicero odešel za uprchlým senátem do Řecka, agitoval tam svými polemickými filipikami proti Marku Antoniovi, v němž viděl hlavní nebezpečí pro budoucnost republiky.

A posléze byl Octavianem obětován jako pěšák na politické šachovnici. Po uzavření druhého triumvirátu začaly proskripce, vypořádání s politickou opozicí a neloajálními občany a Cicero se stal jednou z prvních obětí. Na cestě nedaleko přístavu Caieta ho dostihli pochopové Marka Antonia, uťali mu hlavu i ruce, aby byly později vystaveny na řečništi na foru, kde tolikrát zazářil.

Autorka: Irena Novotná

Zdroj: M.T. Cicero. O věcech veřejných

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: