Dnes je 19.04.2018, Svátek má Rostislav, zítra Marcela

Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

Hezký den, Chtěla bych Vás poprosit o...

Téma týdne zobrazit diskusi

POZOR!!!! na sociální pracovnici jménem...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,prosím o přeložení...

Svět, jaký je, nebo jaký má být?

Publikováno: 12.04.18
Počet zobrazení: 295
Autorka: Irena Novotná
Člověk podle zkušeností hodnotí svou současnost a uvažuje o ideálním světě. Jaký by měl být? Ideální nebo účelový? Na co z těchto možností člověk dosáhne, aby překonal svůj úděl či samotný úděl života?

Jaký by měl být ideální svět?

Pokud by lidstvo došlo k této hranici prostřednictvím svých úvah, bojů, zápasů a ideologií, byl by statický, pokud už by nebylo možné něco dál měnit, tvořit a překonávat. Nad lidmi by byla síla, která všechno řídí, takže lidé by si mohli dát ruce do kapes a o ničem moc nepřemýšlet. Veškeré své jistoty a představy i tvoření by soustředili do ní a to, co by se odráželo v jejich realitě, by bylo považováno za ideální svět. Co bylo na počátku, jak vznikl svět přírody a tvorů a svět idejí? A jak to má vlastně všechno fungovat v životě lidé a v přírodě?

Tyto úvahy mne zavedly ke knize Genesis. Jistě, že původ všech představ o stvořitelském ideálu, životě, nesmrtelnosti, touha po větším poznání, hříchu a smrti i vzkříšení našel svůj kořen ve starých civilizacích a celý obsah této biblické knihy jsem si vysvětlovala jako zřetelný vzkaz lidstvu, neboť v ní konali lidé. A lidstvo v dalším vývoji též konalo, podle toho, jak chápali svůj svět. To je možné zkoumat na všech úrovních poznání a ve všech dobách, číst v celé řadě písemných památek, které se nám jako zázrakem zachovaly díky lidem, kteří po nich pátrali, zkoumali je, interpretovali a publikovali je. Je ovšem důležité, jakou odpověď takovému poznání daly budoucí civilizace, jak pochopily hlubokou minulost a jakými prostředky uskutečnily svůj ideál světa, především lidský, závislý především na člověku. Je také možné, že se často lidé zmýlili a vyložili si často chybně co je dobře a co špatně ve smyslu bytí a mylné úvahy propluly do vědomí budoucnosti, v které se zase napravovaly, ale nenapravily dostatečně. Ukázalo se, že různé filosofické úvahy neměly často pravdu, ale co je pravda? Člověk má právo se mýlit a filosofie neurčuje zákonitosti, pouze o nich přemýšlí. Konečnou tečku učiní člověk svým rozhodnutím sám o sobě.

Od ideálu k účelu
Lidstvo nesměřuje k ideálu, ale účelu a na to mají též právo s tím, že je tu odpovědnost za stanovení účelu a jeho provádění včetně volby prostředků, směřující plně a pouze k člověku. Z toho až mrazí. Jenže, díky tomu je svět tak rozmanitý, stále tak překvapivý, tak komunikativní a i tak mnohdy pro jedince nepochopitelný, tedy jinak řečeno, nestačí se divit. Jak to, že jsem se vzdělal, že jsem žil slušný život, nikomu neublížil, snažil jsem se pečovat o své zdraví, miloval jsem svého bližního a přesto se necítím šťastný a i když mám skoro všechno, mám pocit, že nemám vlastně nic, co je pro mne důležité? Ale co je pro mne důležité? O tom pojednávají celé regály knih, stohy časopisů, sborníků z vědeckých konferencí, duchovní literatury, Ale odpověď na takovou otázku nemám. Jen vím, že jsou to zdroje, které podmiňují můj fyzický život a umožňují mi myslet, pracovat. bavit se, cestovat. Ale to není všechno. Něco mi chybí k tomu, abych pochopil, co je to důležité pro mne a můj smysl pro ideál života, když účel asi chápu.

Zatímco jednotlivec se pachtí za chlebem vezdejším, aby uživil sebe a rodinu, aby zajistil rodině budoucnost (děti jsou budoucnost), aby podle svých představ mohl žit slušný život (co je to slušný život, o tom má snad každý svou představu, proto je odpověď na otázku nedosažitelná), aby konal a jednal ve společenských skupinách podle pravidel sebezáchovy jak fyzické, tak i mravní či právní. jeho představy o stabilitě je narušována vnějším děním, jež je dynamické a nutí ho se k němu přizpůsobovat a stále něčeho dosahovat pro své účely.

O životním údělu a účelu

Sociální podmínky, dané neustálým pohybem a změnami okolního světa si vynucují konání a změny v představách o nějaké stabilitě poté, co došel k názoru, že všechno, co mohl vykonal. Postavil dům, zplodil děti a zasadil strom. Ale tím to nekončí, protože dům, děti i ten strom musí opatrovat, vynaložit své síly, své schopnosti a svůj důmysl i znalosti, pokud o ně pečuje. Může si také sednout na lavičku před domem, koukat se na oblohu. která stále mění svůj obraz a na přírodu kolem domu, která také stále mění svůj obraz, barvy, vůni, jak se v ní rodí a zaniká a znovu rodí život v klasech, v potocích, řekách, jezerech. v trávě, mezi květinami, stromy, v ptačích hnízdech, v úkrytech zvěře a napadne ho, jakou má vlastně moc nad svým životem. A myšlenka na nesmrtelnost, jako v těch dávných eposech, aniž je třeba kdy četl, mu čeří myšlenky.

Vědomí pomíjivosti je občas depresivní a člověk nikdy nedojde k možnosti jí čelit a vymyslet, jaký svět má být. Je zbytečné ho vymýšlet, dedukovat, filosofovat, konstruovat a chlácholit nebo strašit různými výmysly o očistci či chlácholit o ostrovech blaženosti, vytvářet scifárny, což sice dráždí lidskou představivost, ale je to jen bludiště, žádná naděje, která by přesáhla úděl života a došla k jeho účelu. V takovém rozpoložení si člověk říká: všechno je marnost; tím myslí, že ať dělá co dělá, není šťastný. I pocity štěstí jsou pomíjivé, ale též proměnlivé.

Náladu mu může zkazit soused, který ho pomlouval, někdo z rodiny, že zbytečně utrácel z finanční rezervy na daně, úředník, který mu zamítl žádost, lidé v práci, že nekoordinovaně spolupracovali a výsledek je nulový, nespravedlivé odsudky a házení viny na něho samotného, protože důvěřoval těm nepravým, rozmary přírody,které mu zničí zahrádku, na které se tak nadřel, cokoliv. A když se to tak sejde všechno v krátkém čase, obrátí oči k nebi a zeptá se – za co,proboha? Co jiného zbývá, než všechno napravit, neboť chybička se vloudila a já jsem též chyboval.

A tak je to i s dnešním světem

Ekonom, právník, politik, lékař, inženýr, astrofyzik či astronom, novinář či prostý člověk mají vlastní náhled na svět a každý z nich o něm komunikuje zvlášť. Snad denně se v médiích dovídáme něco nového. Věda komunikuje o svém poznání, každý vědec ve svém oboru, protože lidé takto zaměření neustále sledují otázky života, jeho účelu, jeho smyslu, údělu, ale to není žádné dogma, o které se dá opřít a zbavit se vlastní úvahy, konání a spočinout na tom, že je už něco vyřešeno navždy. Ideál světa nespočívá ani v myšlence, že jsou si lidé rovni, ani v lidských právech, které jsou dané zákonem, ale v tom, co lidé, každý sám za sebe koná, jak jedná, jak se chová, v hloubce jeho citů a v mysli. Jednou z nejproblematičtějších úvah, která lidem nejvíce zamotala hlavu je povýšení duše nad tělo. Mnoho lidí v duši nevěří a tudíž ani neví, jak o ni správně pečovat. A přesto ta výzva starých myslitelů, totiž pečuj o svou duši (stejně jako o tělo) je důležitá i pro dnešního člověka.

Nedělej to, co nechceš, aby druzí dělali tobě – tak zní zlaté pravidlo a současně i miluj bližního svého jako sebe samého. A kdo je můj bližní? To jsou těžké otázky, ale každá civilizace si na ně svým způsobem odpovídá. Je sice pěkné, že víme, jak o tom uvažovali Sumerové, Řekové a Římané. křesťané a židé, ale to je jako s filosofií a vědou. Je důležité, jak si na to odpovíme sami, v našem čase a prostoru, za našich podmínek, v našem rozpoložení, v naší momentální situaci. A přesto, následující generace, ba civilizace přinese jiné důvody, proč si myslí něco jiného o ideálu světa a jeho účelu i o smyslu života a nesmrtelnosti, jenže to my už vědět nebudeme. Snad stačí, že se v naší současnosti dobereme k nějaké smysluplné úvaze, která vyřeší některé drobné i větší maléry a problémy, které si děláme sami z nějakých nepochopitelných důvodů, zapříčiněné často sobectvím a závistí, které značně umenšují velikost člověka v jeho těžkém putování v časném životě.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: