Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...

Práce zobrazit diskusi

Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...

Fuchsoviny II.

Publikováno: 14.05.18
Počet zobrazení: 662
  Autor článku: Irena Fuchsová
Dělej! Pojď!
 

O cestách s mými dětmi do školky jsem už psala. Byly v pohodě, mé děti i cesty do školky. Usměvavé a klidné.
Znovu jsem si na ně vzpomněla nedávno, když jsem v parku na kolínském Zálabí potkala maminku, která pospíchala do školky s holčičkou a dost neurvale na ni křičela.

Já vím, měla jsem před lety obrovskou výhodu, kterou dneska většina maminek a tatínků nemá. Napovídala jsem v kolínském divadle, zkoušky začínaly v deset a děti jsem vodila do školky na osmou. Měla jsem potom ještě čas nakoupit, vrátit se s nákupem domů, uklidit a někdy i uvařit. Takže se mi to mluví…
Měli jsme spolu tehdy každodenní hry. S Filipem jsme si hráli na auta a na Šmouly, s Ritou jsme hrály hru,

Matka versus Dítě. Já byla Dítě.
„Dítě, nezlob!“ Tak mě Rita napomínala na každém kroku, když jsem třeba kopla do kamínku.
„Maminko, já mám modrý hovínka!“ To byla zase moje oblíbená „zlobící“ věta. A moje pětiletá dcera se zlobila každý den stejně.
„Dítě, modrý hovínka nejsou!“
A bum! Bouchla mě tam, kam její malá ručička dosáhla – dolů na záda. Pětkrát, desetkrát. Někdy jsem byla fakt ráda, že jsme konečně došly do školky…
Byly to krásné cesty. Snažila jsem se, abych se s dětmi loučila s úsměvem, i když mi kolikrát do smíchu nebylo. Ale to byl můj problém, ne jejich.

Maminka, kterou jsem ten den potkala, měla asi větší problémy, než byly ty moje před lety.
„Dělej! Slyšíš! Pojď! Já tě přerazím!“ S holčičkou, které byly asi čtyři roky, prudce škubla, holčička zakopla a upadla. Vytáhla ji za ruku ze země, popadla ji za ramena a začala s ní třást.
„Ty debile! Podívej se na ty kolena! Jsi jako prase! A to byly čistý punčocháky! Počkej doma, to si vyřídíme! Pojď!“

Holčička ale stála a koukala na našeho Atíka, který kousek od ní čuchal ke stromu a nenápadně pokukoval po rozzlobené mamince, aby náhodou taky nějakou nechytil.
„Pojď! Tak budeš poslouchat nebo ne?!“ Holčička dostala herdu, popoběhla pár kroků před maminku a pak už bez úhony šly obě ke školce…

No, nebylo to radostné. Třeba to bylo výjimečné, napadlo mě, ale hned jsem to zavrhla. Kdepak výjimečné. Holčičku řvaní maminky vůbec nerozhodilo. Jako by věděla, že venku, kde jsou lidi, neudělá maminka to, co by udělala doma. Ale třeba se mýlím. Když totiž ty dvě zacházely do školky, holčička vzala maminku za ruku a ta se na ni usmála…

Tak to snad nebude tak strašné, pomyslela jsem si, udělala jsem pár kroků, a stop! Dál jsem jít nemohla. Atík stál jako zabetonovaný v křoví a čuchal k něčemu, co jsem neviděla. Škubla jsem s ním.
„Dělej!“

Ani se nehnul a dokonce do sebe začal něco soukat!
„Ty prase… co to zase žereš?! Slyšíš! Fuj! Pusť to! Sakra, ty blbečku, pojď!“
Když sebou konečně hnul a s vyčítavým pohledem došel ke mně, řekla jsem si, kritizuješ maminku a přitom jsi stejná! Také po ránu v parku na vašeho malého křičíš. Stejně jako ona.
Ale hned mě napadlo, že mezi naším nadáváním je přece jenom malý rozdíl.
Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: