Poslední diskuse


Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, jmenuji se Martin Chalupa a...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, můžete mi prosím poradit, kde...

Povídka sci-fi: Na konci léta.

Publikováno: 16.07.19
Počet zobrazení: 347

kytkaretro

Letošní léto za moc nestálo, pomyslela Eva, když šla polní cestou směrem ke kopci, na kterém tvořila své obrázky. Takové utahané léto. Nic zvláštního se nestalo, jen takové všední příhody, které postrádaly jiskrnost, ale asi ten pocit vyvolával každodenní stereotyp. Byla to prostě nuda.

Co vlastně očekávala od nápadu si pronajmout místnost v cizím venkovském prostředí? Myslela si, že dokončí svou práci a v září vstoupí do dalšího semestru. Brzy to skončí a co dál? Ta prázdnota, kterou pro ni představovala budoucnost v ní probouzela úzkost, obavy a smutek. Tyto pocity chtěla potlačit právě v neznámém prostředí mezi lidmi, kteří ji neznali, jen ji zdravili, ale nebavili se s ní. Však je tam jen na chvíli a už se nesetkají. Tak k čemu navazovat nějaké vztahy? Asi dvakrát obdivovali její obrázky, které malovala na kopci, ale pak už za ní nikdo nepřišel. Malovala pořád dál, chodila na své místo po té polní cestě, kudy nikdo nechodil, A proč taky, když do vsi vedla ještě jedna cesta v aleji, byla pohodlná a málokdy po ní jezdila auta, spíš lidé na kolech nebo pěšky s vozíky, v nichž byl nákup na několik dní.

I dnes Eva nesla stojan, plátno a barvy. Vyjde ten vysoký kopec, rozhlédne se po obloze a bude hledat příběh na obloze, nebo v lesích, které se táhnou kolem dokola a vysílají krásnou vůni, kterou se pokusí zakomponovat do obrazu. Už se jí to několikrát nepovedlo, ale dnes, dnes se cítí na dně, takže snad se to podaří. Neměla moc úspěchu a spíš cítila tu svou průměrnost a marnost obětí, které složila za touhu být jednou malířkou. Tolik ještě měla víru v umění. Uvědomovala si, že je v krajině úplně sama a že se jí všechno podává – jen mysli, naber odvahu a maluj, co vidíš, co cítíš, co chceš vytěžit z tohoto dne.

„ Dobrý den, promiňte, že vyrušuji. Nevíte, jak bych se dostal do vsi?“ Otočila se. Vyrušil ji hlas.

„Myslím, že lidé chodí do vsi alejí. Musíte přejít louku vlevo, je tam cesta. Pak uvidíte silnici a po ní jděte až na konec,“ ukázala prstem.

„Děkuji,“ řekl a zřejmě pochopil, že se nechce dál bavit. Škoda, pomyslel si, je to zajímavá žena, zřejmě malířka.

„Rádo se stalo,“ usmála se a tím považovala hovor za skončený a šla dál cestou, která vedla ke kopci, ale nevšimla si, že muž neodbočil, jak mu ukázala a šel za ní. Znervózněla. To se jí ještě nestalo.

„Promiňte, ale já vás znám z Prahy, byl jsem na vaší výstavě.“

Eva se otočila a usmála se. „To je možné. Ale já vás neznám. Bylo to hodně lidí, takže jste asi splynul s davem.“

„Nebudu vás vyrušovat, jen mi dovolte, abych šel s vámi a díval se, jak malujete.“

„Proč?“ řekla trochu ostře.

„Ne, nezlobte se hned. Chápu, že máte nějakou inspiraci, že vás vyrušuji.“

Všimla si, že během rozhovoru použil dvakrát slovo vyrušuji. Zřejmě ví, o čem mluví. Jak snadno člověk, který má inspiraci upadne do stresu, je-li vyrušován. Chtěla zmírnit napětí v rozhovoru, a tak se opět usmála a ujistila ho, že nevyrušuje, že klidně může jít s ní až nahoru a dívat se, jak napíná plátno a míchá barvy.

Když spolu vyšli na kopec, pomohl ji se stojanem i s plátnem a sedl si vedle ní do trávy.

„Co vidíte?“ zeptal se.

Rozhlédla se kolem dokola.

„Lesy, jak vydechují vůni a oblohu, která se nad nimi klene a chvílemi se zatahuje a pak propouští sluneční paprsky. Ten okamžik bych chtěla zachytit.“

„Smím vám namíchat barvy?“ zeptal se a usmál se.

Eva se na něho nevěřícně podívala. Dosud nevěděla, kdo je ten muž v letním obleku, s mošničkou přes rameno a legračním slaměném klobouku. Tušila, že se záhada ještě dnes rozuzlí. Jen ho pozorovala, jak si počíná při míchání barev a usoudila, že bude určitě malíř.

„Tak, teď vám dám čas, abyste se rozhlédla. Nebudeme mluvit, jen se dívat a tvořit. Nemějte obavy, všechno pusťte z hlavy a soustřeďte se na vaše dílo a na prostředí.“

Eva cítila, jak se kolem dokola šíří vůně přírody, jak ptáci krásně zpívají a jak se střídá světlo a stín mezi plovoucími mraky na obloze. Všechno dýchalo životem a ona chtěla ten život vtělit do obrazu. Když téměř obraz dokončila, otočila se, ale on už tam nebyl. Rozhlížela se kolem, ale nebylo po něm ani stopy. Bylo ji do pláče. Sbalila obraz, stojan a barvy a pomalu šla z kopce dolů, na polní cestu a pak se dala směrem do aleje, protože měla hlad a potřebovala klid k přemýšlení, s kým vlastně na tom kopci byla a mluvila.

Začátek školy. Každý měl přinést dílo, které namaloval přes prázdniny. Eva opatrně sbalila svůj obraz a když na ni přišla řada, aby ukázala, co namalovala, obraz zbavila obalu a když se na něho podívala, téměř se lekla, jak byl živý.

„Tak ukažte, co jste vytvořila,“ přistoupil k ní docent Jirásek a ona mu obraz ukázala.

„Poslechněte, ten obraz jste nenamalovala vy, že?“ řekl trochu posměšně.

„Namalovala,“ odpověděla.

„ A kde jste ho malovala?“

Popsala místo, kde obraz vznikl.

„To je neuvěřitelné. Oproti vašim minulým výtvorům je to fantastický pokrok. Nechápu to. Jak mi dokážete, že jste ho malovala vy? Já jsem už začala pochybovat o vašem talentu.“

„Jak vám to mám dokázat? Byla jsem na kopci sama, nemám žádné svědky.“

Vlastně ani nelhala, protože jediný, kdo to mohl dosvědčit zmizel kamsi do prostoru jako přelud. Dokonce neznala ani jeho jméno. Zachránil ji ale před přísným hodnocením – průměr. Proč se to všechno stalo, nevěděla, netušila a nedokázala vysvětlit. Múzami se neoháněla. Prostě to bylo tak. Jen tušila, že se to podruhé nestane a že bude muset hodně přidat, aby ten obraz nikdy nezpochybnila. Ani toho, kdo ji namíchal barvy.

Autorka: Irena Novotná.

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: