Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Krůček do důchodu

Publikováno: 3.03.20
Počet zobrazení: 318
Autor článku: Eva Haltufová
Jít či nejít Vypínám počítač, zamykám kancelář a tím pro mě pracovní doba končí. Lépe řečeno, měla by. Jenže nejsem ten typ, co všechny pracovní starosti nechá za branami svého pracoviště a tak si jich kupu nesu s sebou domů. A nejen starosti, ale i několik restů, které jsem nestihla vyřídit.

Takže kus večera budu zase trávit v hrabání se v papírech. Při mé pozici, kterou zastávám, bych si ani nedovolila něco nesplnit a představa, že by audit našel nějakou podstatnou chybu, mi nedělá dvakrát dobře. Zítra ten kolotoč nastane znova. Zase mi ráno po šesté zazvoní budík, zase nedopiju čaj a zase budu dobíhat autobus na poslední chvílí. Po všech těch ranních rituálech usednu do své kancelářské židle a budu se probírat fakturami, vyřizovat telefonáty, číst e-maily a odpovídat na ně, řešit rozpočet, shánět řemeslníky, psát objednávky a klepat se, zda jsem správně zadala veřejnou zakázku . Do toho všeho budu neustále někým vyrušována, takže jen těžko stačím dokončit myšlenku, natož nějaký pracovní úkon. Musím se držet, abych nevybuchla, ač mám všechny své kolegy ráda. Pozoruji, že i oni jsou stále nervóznější, nabývám dojmu, že během posledních let atmosféra na pracovišti tak trochu houstne. Snad se to ustálí, je to důsledek několika organizačních změn a také toho, že k nám přišli noví lidé a ti se teprve rozkoukávají.

Nebo že bych trpěla syndromem vyhoření Mám pocit, že všechno je čím dál tím složitější, najednou se ze všeho dělá věda a že dřív na vše stačil jeden papír a dobré slovo, můžu jen nostalgicky zavzpomínat. Naštěstí jsou dnes k dispozici počítače a spousty softwarů, takže žádný problém, hlavně nezaspat dobu a novým technologiím porozumět. Jen si, sakra, vzpomenout, jakéže to heslo jsem si k jakému uživatelskému účtu zadala. Můj rodný list je již poněkud zažloutlý, prostě mám dávno po tanečních, mám odlítáno. Tak asi na nějaké to občasné zapomínání mám nárok. Pro každý případ jsem si pořídila takový malý roztomilý notýsek s motýlky a s tužkou, který je ukryt na bezpečném místě.

Co se dá dělat, šéf taky nemusí o všem vědět, ne ? Snad nebudu muset jet zase na nějakou služební cestu, polévá mě horko, když si vzpomenu, jak mi nedávno ujel, díky mé nutkavé potřebě navštívit WC, spoj a další jel za několik hodin. Nejhorší je, že hledání WC probíhá poslední dobou v čím dál tím kratších intervalech. No a to polévání horkem se mi neděje nejen při této vzpomínce, ale bohužel, přichází samo od sebe v té nejméně vhodné chvilce, například při důležitém jednání. A to asi tak stokrát za den. Jinak snad ale na svoji práci ještě stačím a pracuji v dost svižném tempu. Trochu mě čílí, nebo vlastně hodně, že ti mladí jsou na mů j vkus pomalí, líní, nic neudělají navíc a jak to jen jde, vytratí se na kafe. O tom, že neustále cosi vyťukávají do mobilu, nemluvě. Ovšem peněz, to mají stále málo. Na druhou stranu jsem s mladými lidmi ráda a snažím se s nimi držet krok, dokonce se všechny ty novoty učím od nich.

Nebo už pokulhávám a oni jsou ke mně jen shovívaví a smějí se mi za zády Nene, nejsem přeci vztahovačná. Vžívám se do jejich problémů, snažím se je chápat a přesto mě strašně rozčilují. Asi tak jako moje děti. Proč se pořád vybavují, proč je jejich hlavní starostí, kam vyrazí na oběd a co si dají Kdybych je neupozornila, že na oběd je vyhrazený čas, nejraději by zůstali i na večeři. Vzpomínám, jaká jsem byla já na počátku své pracovní kariéry a jak jsem viděla moje kolegyně, které tehdy odcházely do důchodu již v 55 letech. Teď se musím za některé své myšleny zastydět a hluboce se jim v duchu omluvit.

Ač jsem také četla Padesát odstínů šedi, ač také vlastním chytrý mobil, ač si také občas pořídím nějaký ten módní výstřelek no výstřelek je v mém případě asi silné slovo, musím uznat, že jakýsi generační rozdíl tu, chtě nechtě, je. Jediné na čem trvám, je to, že jsme v době mého mládí měli ke starším větší respekt a všeho jsme si více vážili. Doufám, že se pozvolna neměním ve starou, nevrlou ženskou, se kterou nikdo nevydrží. Prostě mladá jsem už byla a nastal čas, kdy si musím připustit, že ta doba dávno minula. Říká se, že mládí je pryč (obvykle se užívá daleko jadrnější výraz) a do důchodu daleko, ale pozor, to není můj případ, já mám k důchodu už jen krůček. V podstatě mi na něj vzniká nárok za pár měsíců.

Tak za čím se honím, proč se rozčiluji Je hezké, že odejít do důchodu není moje povinnost, ale moje právo, přesto nebo právě proto, vyvstává naléhavá a život ně důležitá otázka: Jít či nejít" Poznám, že nastal ten správný okamžik Asi by bylo dobré odejít se ctí, s vědomím, že se nemusím za odvedenou práci stydět a že jsem v zaměstnání nebyla jen trpěna s očekáváním, kdy už Vedení mě sice přesvědčuje, že mě potřebují a že těžko budou hledat náhradu, těší mě to, vážím si toho, z prémií jsem si ale na zadek rozhodně nesedla a to si nemyslím, že bych byla až tak náročná. Ale nenechám to přece dojít tak daleko, že sice pojedu do práce, ale už v dopravním prostředku si nevzpomenu, kde vlastně dělám! A peníze No však taky nejsou všechno.Večer vyčerpaná uléhám do postele, bolí mě oči a záda. Spánek nepřichází a tak spřádám smělé plány, jak by asi moje první dny čerstvé důchodkyně mohly vypadat. Rozhodně nebudu vysedávat v parku a házet drobečky holubům. Čas bude jen můj, já budu rozhodovat o tom, co kdy budu dělat. Dám po poř dku byt, budu zvelebovat chatu a věnovat se zahradě, budu víc číst, háčkovat, psát, budu se víc věnovat manželovi, dětem, vnoučatům, budu cvičit, budu chodit za kulturou, budu cestovat, budu chodit s kamarádkami na kafíčko, to všechno budu… budu mít čistou hlavu, nebudou mě strašit tuny směrnic a předpisů a hromady pracovních úkolů a povinností…

A nebudu nervní. Navzdory výsledku z důchodové kalkulačky mě láká ta svoboda, která mě čeká. Takže na jednu stranu sázím má dáti, na druhou dal… Vidím, že takový souběh výplaty důchodu a výplaty od zaměstnavatele by ani zdaleka nebyl marný. Tak nezbývá, než doufat, že mi ten nahoře dopomůže ke správnému rozhodnutí a dopřeje mi si toho všeho užít v dobrém tělesném i duševním zdraví, ať se rozhodnu tak či onak.A jak to vše dopadlo, to se dozvíte příště, pokud vás to bude zajímat.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: