Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 11.05.20
Počet zobrazení: 234
Autor článku: Irena Fuchsová
V „tomhle“ jsou všichni chlapi stejní.

Ve vlaku se nenudíte. Zvlášť, když sedíte v kupé s dívkami, které si myslí, že jste blbá bába, která je hluchá, a navíc je tak stará, že než vlak zastaví v Kolíně, natáhne brka.
Nejdřív přišla do kupé ta s culíky. To už u okna spal starší chlap a naproti němu usínala studentka se sluchátky na uších. Já seděla u dveří, aby se mi v Kolíně lépe vystupovalo, a pročítala jsem literární práce do kolínské soutěže, Macharovo pero 2014, protože jsem v porotě.
Když se ve dveřích objevila Ofina, Culíky se rozzářily.
„Jé, Bětko, ty nakonec jedeš se mnou? To je super! Já myslela, že pojedeš dýl! Že jdete s Klementem do tý čajovny!“ Ofina se ušklíbla a sedla si vedle Culíků, přímo naproti mně.
„Jo. To jsem si myslela taky.“
„A co se stalo?“ Culíky byly zvědavé a to mě potěšilo. Víc se toho dozvím. Ofina mlčela a pak pustila páru.
„Ty vole, Romano, von se snad posral!“
Potěšeně jsem si posunula brýle na nose a začala jsem něco psát do literární práce jedné talentované kolínské studentky. Nic neslyším, holčičky! Mám práci! Já tu s vámi vlastně ani nesedím!
„Kdo,“ zeptaly se Culíky a Ofina se naštvala.
„Ty vole, kdo asi?!“
„Aha. Kléma. A co ti udělal?“
„Celej den si píšeme esemesky, že po práci pudeme do tý naší čajovny.“ Ofina si promnula čelo a jen tak, pro sebe, znovu opakovala čtyři slova, již jednou vyslovená. „Von se snad posral.“
„No a?“ Culíky vytáhly z kabelky Bebé, dobré ráno, nabídly Ofině, ale ta mávla rukou, že nechce.
„Čekal na mě před obchodem, vyjdu ven, dáme si pusu, a já vyrazila do čajovny. Ale von?! Ty vole, Romano, von šel na druhou stranu!“ Culíky chápavě přikývly.
„Aha. Zapomněl, kde ta vaše čajovna je, viď?“ Ofina zafuněla.
„Hele, nedělej z něj ještě většího blba, než je, jo? Von nezapomněl, kde ta blbá čajovna je! Von šel na druhou stranu, protože tam bydlí Tibor.“
Culíky přikývly.
„Aha. Tibor má taky čajovnu?“
Ofina se podívala na Culíky hodně, ale hodně pohrdavě.
„Vy dva byste si rozuměli. Ty a Klement. To tedy jo. Vy byste tedy byli dvojka, vy dva.“
„Jo, aha! Promiň! Já už vím! Ty myslíš toho Tibora, co vám dal klíče!“
„Jo, myslím toho Tibora, co nám dal klíče! Myslím toho Tibora, kterej, když má odpolední, tak si k němu můžeme po práci zaskočit na rychlovku a já pak jedu domů druhým vlakem. A zrovna na to se Klementík dneska těšil! Na rychlovku u Tibora! Ale já se těšila na čajovnu!“ Culíky vytáhly další bebácké dobré ráno. „Tak to já bych brala radši rychlovku u Tibora!“ Ofina se na ni podívala, pak se podívala po kupé a já rychle připsala do literární práce další poznámku.
„Tak poslouchej, Romano. Budu s Klementem celej víkend,“ začala Ofina Culíkům poměrně trpělivě vysvětlovat situaci. „Tak proč bych s ním měla ve čtvrtek jít k Tiborovi, proboha?! Máma jede zejtra k tetě a vrátí se až v pondělí, chápeš? Dneska nám vod rána vaří a peče, abychom s Klementíkem neumřeli hlady! Romano, budeme spolu zalezlí v posteli vod pátku do pondělí! To je málo?! Řekni, je to málo?!“
Culíky rychle zavrtěly hlavou.
„Ne! Není to málo! To tedy není málo!“
„Tak proč ještě potřebuje jít dneska k Tiborovi, do prdele?!“
Asi nejsem moc přesvědčivá, napadlo mě, protože Ofina ztišila hlas. Ještě, že sedí přímo proti mně, a tak stejně slyším všechno, i když šeptá!
„A jak to dopadlo, Bětko,“ zeptaly se Culíky a já je rychle pohladila nenápadným pohledem. Ptej se, holčičko, jen se ptej!
„Hele, Romano, já věděla hned, která bije. Ale zatvářila jsem se hodně, ale hodně nechápavě a říkám, kam jdeš, Klémo? Jdeme přece do čajovny, ne? A von protáh ksicht, votočil se a šli jsme tedy do čajovny. Ale hned začal mít takový ty kecy, že je to ode mě podraz, a že bych měla vědět, co chci, a že tohle se mu ještě nestalo, že se těšil k Tiborovi, a že jsem mu psala v esemeskách, že se taky těším, a že na tohle tedy není zvědavej a blablabla… znáš to.“
Kdepak, culíky to neznaly. To na nich bylo vidět. Dokonce přestaly jíst i bebánky! „Prostě, když začal mít tyhle blbý kecy, že celej den dělám v esemeskách narážky, jak si to užijeme a pak ho místo k Tiborovi táhnu do čajovny, tak jsem se nasrala a říkám, hele, já s tebou nemusím jít ani do tý pitomý čajovny! Zrovna mi jela devítka, tak jsem do ní skočila a nechala jsem ho stát na chodníku.“
Znovu se podívala po kupé. Chlap u okna spal, studentka proti němu spala také, a já pořád „četla“ literární práce do soutěže, Macharovo pero 2014, a tím pádem jsem vypadala absolutně neškodně, i když moje vnitřní napjatost byla tak nažhavená, že by tenhle rychlík dokázala klidně vytopit. Kdyby se netopilo.
„Tohle na mě zkoušet nebude, Romano. Na mě tedy ne. Já mu nepsala žádný esemesky, že se těším k Tiborovi! Nepsala! To ani omylem. Když mi napsal, jak se těší, že si dáme zase to naše, tak jsem mu napsala, že se taky těším! Že mám na něj dneska chuť! Že si ho vychutnám! Ale čaj! Můj voblíbenej čaj! Já myslela čaj, kurva!“
Culíky zaraženě koukaly před sebe. Pak se koukly na Ofinu.
„Ty vole, Bětko, jestli jsou všichni chlapi takoví, tak…“
„Nejsou! Buď klidná! Nejsou všichni takoví! To jenom můj Klementíček je takovej vůl!“
Tak a dost! To už nešlo vydržet!
„Holčičky, všichni jsou takoví. Všichni chlapi jsou v „tomhle“ stejní. Všichni.“
Vytřeštěně na mě koukly a bylo jim úplně jedno, že jsem právě prozradila, že je celou dobu poslouchám. Právě se jim v hlavinkách nadosmrti usazovalo moje sdělení, kterému neměly důvod nevěřit.
Pak se na sebe podívaly a Ofina promluvila první.
„Ty vole, Romano, tak to se radši nevdám!“
Culíky přikývly.
„Já taky ne, ty vole.“

P. S.
Když si můj pan nakladatel, Bronisław Ondraszek, tenhle blog přečetl, napsal mi:
Souhlasím za všechny chlapy. Na čaj se chodí až pak.

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: