Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 1.06.20
Počet zobrazení: 355
Autor článku: Irena Fuchsová
Když se řekne stařeny a starci.

„Otevřely se dveře a vešla čtyřicetiletá stařena.“

„Tento důstojný kmet, zemřel ve stáří čtyřiceti let.“

To jsou věty, které si pamatuju z románů červené knihovny, které jsem jako dvanáctiletá četla.
Mladším a mladým musím termín „červená knihovna“ vysvětlit. Říkalo se tak knihám, které byly sladké, romantické, byly o lásce bohatého k chudé a mluvilo se v nich tak, jak se v běžném životě nemluví.
A pak si pamatuju ještě jednu „červenou“ větu. Byla z knihy, která se jmenovala, Ve spárech sadismu.
„Nejprve jí prostřelil levé kolénko. Když se v krvi kácela, prostřelil jí i druhé.“

Protože moje maminka byla ve svých čtyřiceti letech, nádherná ženská a táta, o rok starší, byl fešák chlap, a oba měli smysl pro humor, který jsme my, děti, po nich bohatě zdědily, všem třem větám jsme se u nás doma často smáli a často jsme je používali.
Například, když k nám přišla na návštěvu mladá žena. Věřte mi, že věta, „Otevřely se dveře, a vešla čtyřicetiletá stařena“, nám k dobré náladě stačila. Stejně, jako když se vrátil otec z piva a uslyšel, „Tento důstojný kmet zemřel ve stáří čtyřiceti let.“

Nezanedbávali jsme ani „Prostřelené levé kolénko“, ale to není pro tento fejeton důležité.
Je pravda, že dřív se lidé oblékali podle věku a stavu. Když se žena vdala, musela se oblékat usedle, jak se na matku a manželku slušelo. Když žena v padesáti letech ovdověla, jako moje babička v roce 1948, život pro ni, alespoň navenek, skončil.

Pamatuju si ji na začátku padesátých let jako opravdovou babičku, s šátkem na hlavě, s dlouhou, širokou sukni. To až později jsem se dozvěděla, že měla milence, kvůli kterému se pohádala se svojí sestrou Babetou, a několik let pak spolu nemluvily.

Možná se mýlím, ale řekla bych, že uvolněnost v oblékání přinesla až moje generace, která dospívala v šedesátých letech. Minisukně, diskotéky, mejdany, džíny, 21. srpen 1968, dlouhé vlasy – to bylo naše „tetování“, a protože tetování se, jak známo, odstraňuje špatně, většinou jsme si ho všichni nechali a stárneme pomalu, protože se nám stárnout nechce…
Že to není pravda? Tak dobře. Stárneme, ale naše oblékání nestárne. Pořád máme rádi džíny, pořád máme mezi sebou šedovlasé máničky v amerických zelených bundách, a kdyby si teď vedle mě stoupla moje babička, narozená v roce 1898, a bylo jí pětašedesát, jako je teď mně, a byla by oblečená tak, jak chodila ona v pětašedesáti, a já byla oblečená tak, jak chodím dneska… no, řeknu vám, to by byla pecka!
Škoda, že nejsem šéfredaktorkou nějakého časopisu, protože reportáž o rozdílech v oblečení stejně starých žen a mužů před 40 lety a teď, taková reportáž by asi pobavila nejenom mě.

Myslím si, že se u nás, pětašedesátníků, nezměnilo jenom oblečení, ale i myšlení. Je stále mladé a stárne pomalu, pokud vůbec stárne! S mojí generací to budou mít naše děti nebo zaměstnanci Domovů důchodců, těžké! My se jim totiž jen tak nedáme!

A víte, čemu můžu poděkovat za to, že jsem si vzpomněla na čtyřicetiletou stařenu a čtyřicetiletého kmeta? Titulku v jednom deníku. Článek popisoval, jak se v Německu, u dvaašedesátiletého důchodce, našlo obrovské množství munice, a titulek byl tento:
Německý stařík držel rekordní zbrojní arzenál.

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: