Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Když se řekne stařeny a starci.

„Otevřely se dveře a vešla čtyřicetiletá stařena.“

„Tento důstojný kmet, zemřel ve stáří čtyřiceti let.“

To jsou věty, které si pamatuju z románů červené knihovny, které jsem jako dvanáctiletá četla.
Mladším a mladým musím termín „červená knihovna“ vysvětlit. Říkalo se tak knihám, které byly sladké, romantické, byly o lásce bohatého k chudé a mluvilo se v nich tak, jak se v běžném životě nemluví.
A pak si pamatuju ještě jednu „červenou“ větu. Byla z knihy, která se jmenovala, Ve spárech sadismu.
„Nejprve jí prostřelil levé kolénko. Když se v krvi kácela, prostřelil jí i druhé.“

Protože moje maminka byla ve svých čtyřiceti letech, nádherná ženská a táta, o rok starší, byl fešák chlap, a oba měli smysl pro humor, který jsme my, děti, po nich bohatě zdědily, všem třem větám jsme se u nás doma často smáli a často jsme je používali.
Například, když k nám přišla na návštěvu mladá žena. Věřte mi, že věta, „Otevřely se dveře, a vešla čtyřicetiletá stařena“, nám k dobré náladě stačila. Stejně, jako když se vrátil otec z piva a uslyšel, „Tento důstojný kmet zemřel ve stáří čtyřiceti let.“

Nezanedbávali jsme ani „Prostřelené levé kolénko“, ale to není pro tento fejeton důležité.
Je pravda, že dřív se lidé oblékali podle věku a stavu. Když se žena vdala, musela se oblékat usedle, jak se na matku a manželku slušelo. Když žena v padesáti letech ovdověla, jako moje babička v roce 1948, život pro ni, alespoň navenek, skončil.

Pamatuju si ji na začátku padesátých let jako opravdovou babičku, s šátkem na hlavě, s dlouhou, širokou sukni. To až později jsem se dozvěděla, že měla milence, kvůli kterému se pohádala se svojí sestrou Babetou, a několik let pak spolu nemluvily.

Možná se mýlím, ale řekla bych, že uvolněnost v oblékání přinesla až moje generace, která dospívala v šedesátých letech. Minisukně, diskotéky, mejdany, džíny, 21. srpen 1968, dlouhé vlasy – to bylo naše „tetování“, a protože tetování se, jak známo, odstraňuje špatně, většinou jsme si ho všichni nechali a stárneme pomalu, protože se nám stárnout nechce…
Že to není pravda? Tak dobře. Stárneme, ale naše oblékání nestárne. Pořád máme rádi džíny, pořád máme mezi sebou šedovlasé máničky v amerických zelených bundách, a kdyby si teď vedle mě stoupla moje babička, narozená v roce 1898, a bylo jí pětašedesát, jako je teď mně, a byla by oblečená tak, jak chodila ona v pětašedesáti, a já byla oblečená tak, jak chodím dneska… no, řeknu vám, to by byla pecka!
Škoda, že nejsem šéfredaktorkou nějakého časopisu, protože reportáž o rozdílech v oblečení stejně starých žen a mužů před 40 lety a teď, taková reportáž by asi pobavila nejenom mě.

Myslím si, že se u nás, pětašedesátníků, nezměnilo jenom oblečení, ale i myšlení. Je stále mladé a stárne pomalu, pokud vůbec stárne! S mojí generací to budou mít naše děti nebo zaměstnanci Domovů důchodců, těžké! My se jim totiž jen tak nedáme!

A víte, čemu můžu poděkovat za to, že jsem si vzpomněla na čtyřicetiletou stařenu a čtyřicetiletého kmeta? Titulku v jednom deníku. Článek popisoval, jak se v Německu, u dvaašedesátiletého důchodce, našlo obrovské množství munice, a titulek byl tento:
Německý stařík držel rekordní zbrojní arzenál.

Autorka: Irena Fuchsová