Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 8.06.20
Počet zobrazení: 285
Autor článku: Irena Fuchsová
Jestli jste práskači, tak tohle nečtěte!

To, co vám teď o sobě napíšu, není hezké. Ale výjimka určitě nejsem. Nicméně naši muži netuší, jaké hady si hřejí na hrudi, a tak doufám, že to na mě nikdo ze čtenářů panu Fuchsovi nepráskne…
Přišla jsem tehdy domů, ruce vytahané taškami s nákupem a v hlavě jsem měla přesně seřazené, co udělám teď, co potom a co pak. Na konci tohoto každodenního domácího maratonu se na mě usmívala vidina klidu u počítače, ale pak jsem z hloubi bytu zaslechla optimistický, energií nabitý hlas pana Fuchse.
„Pojď, dojedeme koupit koberec do obýváku, a když tam budeme, koupíme i závěsy.“
Obojí jsme sice plánovali koupit už asi dva měsíce, ale proč zrovna dneska, proboha, zaúpěla jsem v duchu, ale navenek jsem nehnula brvou.
„Udělal jsem ti kafe, tak si chvilku sedni, dám zatím nákup do ledničky,“ vnucoval se mi pan Fuchs, protože není blbý a správně vytušil, že mě právě odvolal ze startu domácího maratonu, nicméně když za pět minut řekl, tak jedeme, stála jsem už připravená a smířená u dveří.

Je to už víc jak dvacet let, ale ty krušné chvíle v obchodě, vidím i dneska naprosto jasně.
Bylo opravdu z čeho vybírat, a to bylo peklo, řeknu vám! Když se nám líbil koberec, nevybrali jsme k němu vhodný závěs. A naopak. Nenápadně jsem se podívala na hodinky. Ztrácela jsem už na startu domácího maratonu hodinu a dvacet minut! Ale ještě pořád mám šanci doběhnout, tzn. udělat všechno, co potřebuju, utěšovala jsem se, ale musíme to koupit hned! Teď!
„Já bych měla svoji představu,“ začala jsem nenápadně. „Ale je taková… zvláštní. Nebude se ti to líbit.“

Všimněte si, jak šikovně jsem začala! A zabralo to.
„Tak to řekni. Třeba se mi to líbit bude,“ odpověděl nezávazně pan Fuchs. Tak jsem to řekla.
„Strašně by se mi líbil tenhle tmavě hnědý koberec a k tomu tenhle tmavě hnědý závěs.“ Vytřeštil na mě oči.
„Zbláznila ses?! Jsme v přízemí! Víš, jak to bude tmavé?!“ Pokrčila jsem rameny.
„Tmavé, ale zvláštní. Ale já to věděla, nikdo to nemá, tak chápu, že se ti to nelíbí,“ pokračovala jsem ve své taktice.
„Ale mně se to líbí, jenom ti říkám, že je to tmavé,“ řekl pan Fuchs, přestal třeštit oči a zkoumal kvalitu obou, mnou navržených doplňků. Za chvíli se na mě vítězoslavně otočil.
„Berem. Ta hnědá se zajímavě rozloží ve světle. A večer stejně svítíme.“
A bylo to. Přijeli jsme s nákupem spokojeně domů, a já se pustila do maratonských domácích úkolů a představte si, domácí maraton jsem ten den přece jenom doběhla…
Když si chtěl pan Fuchs za půl roku koupit hodinky, vzal mě neprozřetelně s sebou. Nevím, proč to udělal, ale doplatil na to. Když si zkoušel asi dvacáté, už jsem to nevydržela. Doma mám tolik práce a místo toho vybírám pánské hodinky! Prostě si koupí ty druhé zleva a je to.
„Tamhle ty jsou zajímavé. Ale jsou moc takové… odvážné. Ty jsou spíš pro mladé.“ Reakci pana Fuchse jsem čekala.
„Které?“

Ukázala jsem mu je, zkusil si je, byly opravdu odvážné a spíš pro mladé, ale líbily se mu, tak si je koupil, i když byly dost drahé.
„Koupil jsem si hodinky,“ pochlubil se za pár dnů dceři. „Ale nevidím na ně.“

Rita zvedla oči v sloup.
„A proč sis je kupoval, proboha?!“ Pan Fuchs ukázal na mě.
„Máma. Prý, kup si je, jsou odvážné! A jak mám poznat, že jsou odvážné, když na ně nevidím?“
Měla jsem z těch hodinek výčitky, to se vám přiznám. Ale už je nemám. A víte proč? Při jedné zkoušce v Činoherním klubu jsem si všimla, že kolega Michal Pavlata je má také.
„Máš stejné hodinky jako pan Fuchs,“ oznámila jsem mu radostně a Michal pokýval hlavou.
„Taky na ně nevidí?“

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: