Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 29.06.20
Počet zobrazení: 219
Autor článku: Irena Fuchsová
Masakr v Činoherním klubu.

Divadelní prázdniny budou za chvíli končit, a u mě se jako každý rok objevuje absťák, a tak se probírám vším, co jsem kdy o Činoheráku napsala. A našla jsem tenhle masakr…
Možná si řeknete, když jsem u divadla od svých osmnácti let, že už jsou pro mě divadelní zkoušky všechny stejné. V deset začnu napovídat, za čtyři hodiny skončím a padla. Není to pravda.
Jsou zkoušky, které miluju a těším se na ně, a jiné, které „přežívám“. A nejde vůbec o to, jakou hru zkoušíme, jde o fluidum na zkouškách.
Od září do 16. prosince 2008, kdy byla premiéra, jsme zkoušeli hru, Bůh masakru, která se v Činoherním klubu s obrovským úspěchem, hraje stále. Hru napsala Yasmina Reza, francouzská spisovatelka a herečka, a režíroval ji Ondřej Sokol.

Hrají v ní jenom čtyři herci, kteří představují dva manželské páry. Ivana Chýlková s Jaromírem Dulavou a Vladimír Kratina s Jaromírou Pleštilovou. Jsou na jevišti od začátku do konce a v podstatě řeší to, že se jejich jedenáctiletí synové poprali a jeden vyrazil zuby druhému. Proč se hra jmenuje Bůh masakru, vám neprozradím, přijďte se do Činoheráku podívat.
Kromě toho, že zkoušení mělo fluidum, jsme také měli z první ruky všechny informace o taneční televizní soutěži, protože jsme v ní měli zastoupeného Vladimíra Kratinu. Nečekal, že se dostane tak daleko, a když byl „vyhozený“ dva týdny před premiérou, ulevilo se mu.
„Dopadlo to dobře. Ostudu jsem si snad neudělal, teď budu mít klid na zkoušení a pak snad konečně i na to, abych nakoupil Ježíška…“

Napovídání této hry bylo náročné, protože herci mluví své texty jeden za druhým, často jsou to krátké větičky, a oni, i když text uměli, nevěděli, kdy ho říkají, takže jsem byla ostře sledovaná nápověda, která nejenom napovídala, ale také ukazovala, kdo kdy mluví. Bylo těžké odhadnout, kdy herec ví, že mluví, nebo váhá a čeká na mě, až mu napovím, ale snažila jsem se, abych ten správný okamžik vystihla pokaždé, ale ne vždy se mi to podařilo.
Jednou jsem napověděla Ivaně Chýlkové její text.
„Neučte mě znát Afriku.“
Nechápavě se podívala do první řady, odkud napovídám.
„Prosím? Já tě neznám, Patriku? To taky říkám?“
Jindy si zase stěžovala, jak se jí text špatně učí a Lála Dulava ji uklidňoval, že jemu také, ale Ivana zavrtěla hlavou.
„Ty to umíš, ale tobě to vždycky zkazí Irena.“
A takových drobných impertinencí bylo více, nicméně i tak mělo naše zkoušení fluidum.
V den premiéry jsem šla koupit každému takzvané zlomvazky – to jsou dárečky, které si dávají lidé v divadle před premiérou a přitom obdarovaného kopnou a řeknou, Zlom vaz!
Naproti bývalému kolínskému pivovaru mám svůj oblíbený obchůdek, který je zároveň i zastavárnou. A když vám řeknu, že mě pět zlomvazek, čtyři pro herce a jedna pro pana režiséra, stálo šedesát korun, nebudete mi to věřit!

Největší radost měla ze své zlomvazky Ivana Chýlková! Ve hře mluví o tom, že napsala knihu o Africe. Tak jsem jí koupila třiceticentimetrovou figurku černocha na baterky, který, když se zapne, tancuje a zpívá a ještě k tomu kouří marihuanu, kterou má i na tričku!
Když se začal kroutit v šatně na stolku a zpívat, smála se Ivana, až jí tekly slzy a já na tom byla úplně stejně! Černoch z kolínské zastavárny byl v Činoherním klubu jednička a určitě ten večer v rodině Krausových tancoval a kouřil, dokud se mu nevybily baterie…

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: