Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 13.07.20
Počet zobrazení: 256
Autor článku: Irena Fuchsová
Když kocour není doma.

Všichni to známe. Najednou to na nás přijde, a začneme doma přestavovat nábytek, a kdyby jenom to! Měníme i půdorys bytu tak velkoryse, že to připomíná změny v krajině. Tahle silnice povede tudy, tuhle zrušíme a tady postavíme dálnici…
Nemám proti tomu nic! Změna v bytě je pokaždé dobrodružství. Někdo má rád dobrodružství neustále, někomu stačí jednou, dvakrát za život. Mně dobrodružství nevadí, ale co mi vadí, jsou návštěvy, které sotva vejdou, začnou přestavovat a radit, co by kam dali. Stalo se mi to nedávno, návštěvu jsem přežila s úsměvem, a ještě jsem si, díky ní, vzpomněla na konec šedesátých let…
Tehdy se chodilo hodně na návštěvy, a mě ani nikoho jiného nikdy nenapadlo, kritizovat zařízení bytu, doporučovat, co by se mohlo změnit, přestavit, koupit, vyhodit. Nikdy. A také jsme si nezáviděli.
Pravda je, že koncem šedesátých let nebylo v okruhu mých kamarádů a známých, co závidět. Všichni jsme měli to samé. Lišili jsme se povahami, byli jsme zajímaví tím, co jsme dělali, co jsme si mysleli, co jsme říkali – to bylo podstatné. Jak bydlíme, jak bydlí naši rodiče, to nikoho z nás nezajímalo.
Pamatuju si, jak jsem si ve dvaceti letech začala zařizovat „byt“ po babičce. Byla to jedna místnost, kterou jsem po ní „zdědila“, protože jsem u ní byla přihlášená.
Peníze jsem neměla, tak jsem nakoupila krepové papíry, fialové, bílé a černé, místnost jsem přepůlila špagátem, nataženým těsně u stropu, od stěny ke stěně, a na špagát jsem navázala proužky nastříhaného krepového papíru.
Bylo to úžasné! Extravagantní! Byla jsem nadšená a spokojená, a mým návštěvám se to také líbilo. Nádherně to šustilo, když jsme se tím prodírali! A představte si, nedávno se mě jeden kamarád zeptal, co jsem to tehdy měla ve svém bytě za závěs! Prý, co to bylo za materiál? Prozradila jsem mu to hrdě a s velikou radostí!
Ta návštěva, kterou jsem nedávno přežila s úsměvem, přijela k nám na chalupu a začala nejdříve přesazovat na zahradě a pak i přestavovat vevnitř. Kam by dala můj stůl, na kterém píšu, kde by měla být lampa, jaký koberec by se kam hodil – to vše jsem přežívala s úsměvem. Ale když řekla, že by můj, opravdu skromný, kuchyňský koutek, dala na druhou stranu pokoje, abych při vaření viděla z okna na dvůr a zahradu, úsměv mi už nestačil. Rozesmála jsem se.
„A proč, proboha?! Nejezdím na chalupu, abych tady vařila a oknem koukala ven! Jedu na chalupu, abych byla venku, a dovnitř jdu jenom něco rychle uklohnit…“
Z toho plyne poučení: na návštěvě nepřesazujte, nepřestavujte, neraďte a dokonce ani nikam nic nepřenášejte!
Můj kamarád přijel za svými osmdesátiletými rodiči na venkov, a i když respektuje všechno, o čem tady píšu, přece jenom se neudržel. Všiml si, že u venkovních dveří leží na polici struhadlo a chtěl ho odnést do kuchyně.
Zarazil ho výkřik jeho maminky.
„Nech ho tam! Kocour je venku!“
Kamarád se polekal, že maminka už neví, co mluví, ale rodiče mu vysvětlili, že struhadlo mají na polici schválně, aby nezapomněli venku kocoura. Když ho večer pustí domů a zamknou, struhadlo uklidí do kuchyně, na jeho místo.

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: