Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 20.07.20
Počet zobrazení: 212
Autor článku: Irena Fuchsová
V životě už do divadla nepůjdu! Bylo to strašné!

Člověk se těší, jak stráví příjemný večer, přizpůsobí tomu celý den, mrkne se na internet, na co vlastně jde a pak sedí uprostřed třetí řady, vypne si mobil, jde opona, začne představení, běží pět minut, deset a… je to strašné! Je to hrůza! A odejít nemůžu! Sedím uprostřed! Sakra! Sakra! Sakra! Zkažený večer! Příšerní herci! Tma na jevišti! Osvětlovači snad mají za úkol šetřit či co! Není slyšet, co herci říkají! A diváci páchnou! A mě tlačí boty! Větry se mi honí po břiše a já se musím tvářit, bůhvíjak nejsem naladěný na tuhle píčovinu, která se na mě valí z jeviště!

Stop.
Víte, proč jsem tenhle smyšlený monolog napsala? Dneska jsme měli čtenou zkoušku v Činoherním klubu, a kolegové se před zkouškou bavili o divácích v jiných divadlech. Prý si poslední dobou stěžuje čím dál víc diváků, že se jim představení nelíbilo. Prý jim to říkali kolegové z jiných divadel. A pak se bavili o tom, co by se mělo hrát, co by se hrát nemělo, a mě napadl nejenom monolog nespokojeného diváka, který jste si přečetli na začátku tohoto blogu, ale přišla jsem i na to, proč je, údajně, čím dál víc nespokojených diváků v divadlech.

Je to jednoduché!
Když jsme v kině a film se nám hrubě nelíbí, přikrčíme se a prcháme z řady i z kina.
Když se koukáme na televizi a nelíbí se nám program, přepneme na jiný nebo televizi vypneme.
Když posloucháme rádio a nelíbí se nám, co se na nás valí, přepneme na jinou stanici nebo rádio zavřeme.
Když čteme knihu a přestane se nám líbit, zavřeme ji.
Když čteme noviny a nudí nás, odložíme je, stejně jako odložíme nudný časopis.
No jo… jenomže pak přijdeme do divadla a musíme v hledišti vydržet minimálně do přestávky. A to se nám nelíbí, protože jsme zvyklí přikrčit se a prchat, přepínat, vypínat, zavírat a odkládat…
Divadlo je, moji milí, dobrodružství. Když sedíte v hledišti, musíte se ponořit do děje a nechat se jím nést. Je jedno, kam vás donese, ale věřte mi, že někam vás donese určitě. A ještě při tom zažijete něco, co nemůžete zažít v kině, u televize, u rádia, u knihy, ani u novin či časopisu.
To, o čem mluvím, zažili diváci, kteří přišli do Činoherního klubu 23. října 2012, na představení hry, KUKURA.
Dvacet minut po začátku zazvonil divákovi v páté řadě, mobil. A zvonil. A zvonil.
Juraj Kukura přestal hrát, zahleděl se do páté řady a pak se s okouzlujícím úsměvem zeptal.
„To je pre mňa?“

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: