Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 31.08.20
Počet zobrazení: 267
Autor článku: Irena Fuchsová
Režisér Ondřej Sokol a jeho nápověda.

Nedivím se, že má tolik obdivovatelek. Jednou jsme se v Činoherním klubu bavili o chlapech a já před ním řekla, že jediný chlap, se kterým bych si dokázala představit pobyt na pustém ostrově, je on…
Nevadí, že se mi to nesplní. Jsem s ním i tak.
Když totiž s naším panem režisérem, Ondřejem Sokolem, v Činoherním klubu zkouším, jsem s ním denně od deseti hodin, do hodiny čtrnácté.
Sedím v hledišti uprostřed první řady, napovídám hercům na jevišti a Ondřej sedí v hledišti u režisérského pultu uprostřed hlediště, nebo sedí vedle mě, nebo si na připomínky sedne na jeviště kousek ode mě, prostě ho mám kolem sebe furt!
A že to stojí za to, přesvědčte se sami v těchto „vejšplechtech“, které jsem si rychlostí blesku během zkoušek různých her, zapsala:
*
Michal Pavlata hraje otce hlavního hrdiny a objevuje se na jevišti až ve druhém obraze.
„Hra by měla začínat, jak kluk praští rejčem svýho tátu,“ řekl Ondřej Sokol při jedné čtené zkoušce a Michal chápavě přikývl.
„Abych já moh chodit hned na začátek…“
Ondřej se zdánlivě nedal vyrušit a mluvil dál. Michalova připomínka ho ale přece jenom trochu rozhodila, a za chvíli se přísně napomenul.
„Já tedy mluvím! I když sám, tak jeden přes druhého…“
*
Pan režisér Sokol nám poprvé pouštěl muziku k představení. Michal Pavlata, který hrál Mahona, uznale přikývl.
„Do teď jsem nevěděl, co s tím Mahonem, a jen jsi mi pustil pár taktů, tak mám jasno!“
*
Malý Adam Sokol si vyrazil přední zoubky. Když s ním přišel tatínek po několika dnech na kontrolu ke stejnému zubaři, který ho ošetřoval poprvé, Adam se na něho podíval a vzdychl si.
„Už seš tady zase, doktore?“
*
Byly připomínky. Ondřej Sokol se zahloubal nad svými papíry.
„Tady mám napsané, že něco bylo dobrý… ale nevím co…“
Z přítmí hlediště se pohotově ozval Matěj Dadák.
„Kafe…“
*
Pan režisér Ondřej Sokol nám před několika lety vypravoval zážitek z ranní jízdy autem. Vyměňoval si poněkud ostře názory s jiným kolegou řidičem, a když konstruktivní debata dosahovala vrcholu, ozval se vzadu v autě jeho syn Adámek, pohodlně sedící v sedačce.
„Přestaň nás rozčilovat, pane!“
*
Byl začátek zkoušky, pan režisér Sokol seděl na kraji jeviště a během připomínek hledal zapalovač.
„Míšo, půjčil bys mi, prosím tě, zapalovač?“ Michal Pavlata přikývl.
„Samozřejmě. A to je taky to jediný pozitivní, co pro tebe na tyhle zkoušce můžu udělat.“
Ondřej pokračoval ve výkladu a Michal se najednou zvedl, odešel z jeviště a ve chvilce byl zpátky s popelníkem. Položil ho významně před Ondřeje a suše konstatoval.
„S Michalem Pavlatou se na jeviště vrátilo nejenom herectví šedesátých let, ale i popelník!“
*
I když občas někdo chyběl, zkoušelo se. Otmar Brancuzský si to pochvaloval.
„To půjde i při představení! Pořád bude někdo chybět, ale vždycky se bude hrát!“
Ondřej Sokol přikývl.
„Diváci budou říkat: Představte si, von byl sám a vodehrál to!“
*
Lála Dulava cosi poznamenal na adresu Michala Pavlaty, ten se na něho podíval a pokýval hlavou.
„Lálo, já tě zabiju! Ale budu muset vyrůst! Anebo si někoho najmout!“
Pokusila jsem se nerušit zkoušku smíchem a rychle jsem sáhla po tužce. Režisér Sokol, stojící v první řadě, si toho všiml a poznamenal.
„Tak počkáme, až si to Irena zapíše…“
*
Během zkoušky jsem viděla, že mi na mobilu bliká hovor. Maminka. Protože Ondřej dával na jevišti připomínky, schovala jsem hlavu mezi kolena pod forbínu a rychle jsem s maminkou vyřídila, co potřebovala.
Když jsem se narovnala, všichni pánové, stojící na jevišti, Sokol, Taclík, Pavlata a Nárožný, na mě přísně koukali a Petr Nárožný po mně mávl rukou.
„Má vedlejšák! Napovídá přes mobil na Vinohradech!“
*
Během zkoušky si Ivo Krobot pochvaloval, jak Anička Bendová zkouší.
„Anička je dneska taková… Je v ní dneska něco takového…“
„Já měla víno,“ přiznala Anička bezelstně a ukázala na kraj jeviště, kde stála sklenička s nedopitou „dvojkou“.
Ivo se rozesmál.
„Já tam hledám hluboký, citový podtext a…“ Ondra Sokol pohotově dopověděl.
„A vona je vožralá!“
*
Měla začít zkouška.
„Pojedeme zatím bez zvuků,“ oznámil nám režisér Krobot a omluvil zvukaře, Tomáše Šterna. „Tomáš volal a omlouval se, že je v zácpě.“
„V metru,“ ucedil Ondra Sokol lakonicky.
A Mojda Maděrič pokýval hlavou.
„Můj kamarád říká, nejhorší je mít průjem v zácpě.“
A pan ředitel Procházka se přidal.
„Nejlepší omluvu za pozdní příchod na zkoušku, měla Jiřina Třebízská. Ta jednou místo v deset, přišla skoro v půl jedenácté a sprdla režiséra.
„Pane režisére, promiňte, ale já jsem v deset byla ještě doma!“
*
Byla premiéra, kde Ondřej Sokol hrál. Před půl osmou jsem šla před Činoherní klub, abych počkala na známé. Ve výklenku na schodech stál Ondra, nervózně kouřil a pořád opakoval, jsem Mastroianni, jsem Mastroianni, jsem Mastroianni.
Když jsem se za chvíli vracela, stal tam pořád.
„Pořád jsi Mastroianni,“ zeptala jsem se ho účastně a on přikývl.
„Jo. Mám pocit, že až přijdu na jeviště, budu mluvit italsky.“
*
Asi před deseti lety nám o přestávce vypravoval Ondřej Sokol historku, jak točil v Brně. Točilo se také v nějakém antikvariátu a po Ondrovi jeden z prodavačů pořád koukal. V pauze mezi natáčením za ním přišel.
„A herci v tom taky budou hrát,“ zeptal se zvědavě.
„Jistě,“ odpověděl Ondřej, vyjmenoval několik svých kolegů a na závěr si neodpustil poznámku. „Já jsem taky herec.“
Prodavač se na něho nevěřícně podíval.
„A kde hrajete?“
„V Praze. V Činoherním klubu.“ Prodavači se ulevilo.
„Jo ták! V klubu! Ne v divadle!“
*
Během zkoušky ve zkušebně si vedle mě Ondřej přišel sednout. Měla jsem vedle sebe mobil, nařízený na POTICHU a pořád jsem po něm koukala. Všiml si toho a tak jsem mu šeptem vysvětlila, co se děje.
„Čekám na zprávu. V neděli jsme si přivezli dvouměsíční štěňátko drsnosrstého jezevčíka. A dneska zůstal poprvé sám doma.“
Ondřej chápavě pokýval hlavou a pak se mě pochybovačně zeptal.
„Myslíš, že ti napíše?“

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: