Dnes je 24.02.2021, Svátek má Matěj, zítra Liliana

Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Čas ovcí a vlků. 1. a 2. díl.

Publikováno: 3.02.21
Počet zobrazení: 254

Milé babičky  dědečkové, kdo ví, jestli se Vám bude moje novela líbit.

Nebojím se přemýšlet o věcech, které si lidé nechávají zapadnout do zapomnění, by jim stále dokola nepřinášely utrpení. Přála bych si, aby všechny zlé i dobré zkušenosti i myšlenky zůstaly zapsány a někdo, kdo jednou tyto stránky bude číst, si mohl pomyslet, že všechno, co člověk prožívá, není nic výjimečného, jen záleží na něm samotném, jak velký význam tomu přikládá a kam až zajde ve svých úvahách a hodnoceních situace. Na jakou stranu se přikloní? Na stranu lásky, nenávisti? To všechno je důležité pro – duši. Myslím si, že existuje jakási predestinace. Možná, že osudové cesty, po kterých člověk kráčí, souvisí s geny. Ale uvažuji: je možná i ta alternativa, , že člověk převezme vzorce chování od svých nejbližších a dělá stejné chyby se stejnými následky, ale za jiných okolností a v jiných podmínkách. Každý má šanci k prozření! Může a smí se vydat na svou vlastní cestu a hledat to, co je pro něho, pro jeho život nejlepší. Může si vybrat, jaké činy budou zdobit nebo hanobit jeho život.

Prostředí, v kterém jsem vyrůstala, mě vedlo k plnění povinností a budování kariéry. Citové projevy se v rodině moc nevedly. Ano, to jsem dobře chápala! Člověk musí dávat přednost tomu, co ho činí silným, ne slabým. Nemluvím nyní o lásce. Mluvím o výchově. Dnes nějak chápu, že budování příliš těsných citových závislostí člověka později ochromuje. Závislosti na druhém člověku není ještě láska. Spíš sobectví a ochromování síly k vlastní seberealizaci. U nás to bylo ještě trochu jinak. Vztahy, které se pěstovaly, byly omezující. Vadilo mně, že se neobjímám s rodiči a že nemám žádné zážitky, které by můj citový život prohlubovaly a já pochopila vlastní city takové, jaké jsou mi přirozeně dány. Ovšem, nebylo to pravda, že vzdělání je cesta k nezávislosti. Životní období, které jsem si pro sebe nazvala „časem vlků a ovcí“, mne přesvědčilo o opaku. Byla jsem zneužita právě díky zaměření svého vzdělání a já to prostě – nepochopila. Protože mi chyběly vzorce lásky, nerozeznala jsem ani ve svém manželství, zda láska mezi mnou a manželem skutečně existuje. Ale o tom později.

Vrátím se ke svému vyprávění. Tedy, nyní žiji vedle člověka, který je stejný, jako byl můj otec, jací byli všichni, kteří mne obklopovali. Je mnohem starší než já. Je mnohem jistější sám se sebou, než jsem já a lidé si ho váží, což bylo pro mne důležité. Má vliv na druhé a dovede si ho udržet. Nevím, co dělá, čím se vlastně zabývá. Ale lidé ho vyhledávají. Jací to jsou lidé, nevím. Většinou je znám jen povrchně.O své práci totiž nikdy nemluví v soukromí. Žijeme izolováni od svého okolí a sem tam přijde někdo na návštěvu. To je všechno, co zatím o něm chci říct.

Já v podstatě nemám žádné zvláštní povinnosti, jen se postarat o to, aby v našem velkém domě byl pořádek a klid, aby všechno zkrátka klapalo. Samozřejmě, že žijeme slušně a jsme tišší. Oba jsme si vědomi toho, že jsme pod drobnohledem svého okolí. Do práce nechodím, i když jsem vystudovala na filozofické fakultě angličtinu. Věnuji, na přání mého manžela, překladatelské činnosti. Samozřejmě, že peníze, které vydělám, jsou pouze pro mou potřebu a mohu si s nimi dělat, co uznám za vhodné. Ukládám si je na svůj účet. Poradila mi to babička.

Konečně, peníze nehrají u nás zase takovou roli. Ale zbytečně se nerozhazují. Musíme myslet na ten náš dům, který sem tam pohltí dost slušnou částku za opravy nebo dostavby. Ani nevím, proč ho držíme. Je to spíš manželova záležitost. Rozhodně by nikdy nebyl jen v „nějakém bytě“. Asi bych mu to neřekla do očí, že bych byla spokojenější v něčem skromnějším.

Ovšem nejhezčí je naše zahrada. Manžel ji nechal kdysi v mládí přebudovat podle čínského vzoru. Když si sednu zjara na lavičku a zavřu oči, poslouchám hru vody a větru, což mi působí nádherné pocity. Sedávám tam sama. Můj manžel si nepřeje, abych přijímala hosty bez jeho souhlasu a je to pochopitelné vzhledem k jeho způsobu života. Za své pohodlí a skleníkový život jsem obětovala ten opravdový, ale myslím si nyní, že mám klid a pokoj. Zápor celé věci je, že si nejsem ničím jistá. A nevím, zda jsem udělala dobře, že jsem se dala na tuto cestu. Trochu jsem na pochybách. Ale v současné době neumím rozeznat, co je dobré a co špatné, protože se neorientuji v síle citů. Ani ve svých, ani v jeho.

Zdá se, že bude brzy jaro. Dnes ráno byla už přívětivě modrá obloha a když jsem se vyklonila z balkonu, slyšela jsem i zpívat ptáky. Tohle období mám moc ráda. Váhala jsem, jestli se mám vrátit do postele a dospat se a nebo jít dolů a uvařit si kávu, přečíst noviny a pak se dát do další práce.

Překládám totiž jeden zvláštní román přímo z rukopisu. Oficiálně bude vydán v Anglii v anglickém originálu, sám autor mne vyhledal na Internetu na mých stránkách a požádal o překlad do českého jazyka. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkala, dostala jsem od něho dopis, byl stručný. Podepsala jsem smlouvu a tím to bylo odbyto. Ani jsem se příliš nepídila po tom, proč tak touží, aby byl přeložen právě do češtiny.

Je to krásné dílo o lásce. Musím hodně přemýšlet, abych dodržela originalitu a přitom byl srozumitelně přeložen. Zatím jsem a začátku. Mám dost času. Četla jsem ho několikrát a je zvláštní, že po každém čtení pootevře ve mně nějaká vrátka, o kterých jsem neměla tušení. Uvidím, jak bude znít v českém jazyce. Uvidím. Manžel neměl zájem mne poslouchat, když jsem mu chtěla vyprávět o knize. Jen očima přehlédl ten rukopis pak mi popřál, abych měla úspěch v práci. Tím tu práci schválil. Ale jsem si naprosto jistá, že autora zná osobně.

Román je o lásce a já musím hledat v sobě odpovědi a otázky, které mi dílo klade. Jsem si vědoma toho, že žiji v tichu a v izolaci, určitým způsobem života. Čtu a překládám něco, s čím nemám zkušenosti a mít asi nebudu. To si myslím. Opět nevím, zda je to dobře nebo špatně.

Dnes jsem však nějak rozpolcená a nemohu se utěšit. Manžel je na služební cestě v Praze a já jsem zde, obklopená tichem a sterilností domácího prostředí, v kterém jsou všechny věci na svém místě a s kterými se nesmí pohnout. Za chvíli přijde paní Daňková, aby uvařila a utřela prach, vyluxovala koberce a přeleštila okna. Není moc povídavá. Jsem přesvědčená o tom, že si ji manžel vybral právě proto, že není zvědavá a dělá svou dobře placenou práci pečlivě, ale bez většího zájmu o nás dva. A já bych si tak chtěla s někým popovídat! Třeba o tom jaru, které přichází a probouzí v člověku podobné touhy, jako v přírodě. Ale ani o těch pocitech, které se mne zmocňují a vedou můj pohled k zamčené bráně na konci zahrady.

Někdy o té bráně přemýšlím. Byl tam kdysi vjezd do domu, ale pak byl kvůli zahradě zrušen a přemístěn tam, kde je dnes, tedy proti vchodu domu. To aby bylo vidět, kdo k nám jede a nebo jde. Ale na tuto bránu není z domu vidět. Už se s ní prostě nepočítá a tak je moje. Co kdybych ji otevřela? Co by se stalo? Co by se změnilo?

Jsou to plané myšlenky. Paní Daňková právě přijíždí. Má klíče od domu. Za chvíli se otevře brána a ona vjede do areálu. Pak se brána zavře, ona vystoupí z vodu, zavře ho a vyjde do schodů. Uslyším její kroky, pak se párkrát projde domem a zase odjede. To budou zvonit kostelní zvony jedenáctou hodinu.

2.

Tedy, to ráno, než jsem začala překládat první kapitolu jsem vstala do krásného jarního rána. Cítila jsem se zprvu šťastná, ale bylo jarním počasím, krásnou oblohou, která byla rozzářená sluncem a ptáky, kteří zpívali ve stromech v zahradě, než životem, který denně otvírám znovu s novým svítáním, novým probuzením. V domě bylo ticho, jen bylo slyšet bít hodiny v prvním patře.

Robert odjel už v noci, nevím kam a já se jdu podívat do kuchyně, zda mi tam nenechal nějaký vzkaz. Skutečně jsem se nemýlila. Na stole leží dopis a nad ním voní ve váze krásná kytice růží.

Milá Irmo,

Doufám, že prožiješ krásný den a růže ti budou vonět pro tvou radost. Prosím, abys mne dnes nečekala, vrátím se zítra večer. Dohlédni na dům a zítra připrav k večeři pouze zeleninový nákyp. Řekni paní Daňkové, aby řádně uklidila v mé pracovně, ale nesahala na knihy na stole.

Krásný den.

Tvůj Robert

Dopis jsem uložila do kazety, kam ukládám od něho obyčejně všechny vzkazy Je to jeden z mála osobních kontaktů, které mezi sebou v poslední době máme. Ale jsem přesvědčená, že je to všechno v pořádku, že to souvisí s jeho prací . Necítím se nijak ochuzená o jeho společnost, ale současně mám pocit, že by se mi měl věnovat, ale ten pocit není ve skutečnosti mým přáním. Spíš si myslím, že by bylo v pořádku, kdyby se mi věnoval. Pečlivě se však o mne stará, je něžný a ohleduplný, opravdu mi nic nechybí. Ale všechno je na dálku. Zvykám si a myslím si, že kdyby to bylo jinak, že bych těžko hledala v sobě způsob, jak to vracet. Nejsem zvyklá na projevování vlastních citů a tak se sama sobě jevím jako chladný člověk.

Nepřeje si, abych poklízela v jeho pracovně. Tají přede mnou svou práci. Jinak se na to nedívám. Jsem zvyklá být sama a přitom to není samota, která by člověka trápila a drtila. Je to zvláštní samota. Izolace. Dutý zvuk té samoty mne čas od času znepokojuje, protože cítím, že bych měla být více součástí jeho života a nejen jeho, ale chybí mi lidé a cítím to čím dál víc.

Pouštím si hudbu, kterou mi doporučil a skutečně je velmi uklidňující a krásná, jak říkal.

Kromě mých dvou pokojů v horním patře jsou v domě ještě další, kam nerada chodím a kde uklízí paní Daňková. Někdy tam sedávají hosté a nebo on pracuje ve své pracovně, kam mu sama nosím čaj, pokud o to požádá. Jsou to spíš ponurá místa, na které nejsem moc zvědavá a když mi řekl hned na počátku, abych tam příliš nechodila, uposlechla jsem ho. Sám mi zařídil krásné apartmá v prvním patře, a tam se cítím velmi šťastná, šťastnější, než jsem byla doma. Ale přesto domem projdu, abych zjistila, že je vše v pořádku a pak teprve se nasnídám, naložím se do koupele a připravím se k práci. Dělám to tak každý den. .

Tak. Nyní usedám k počítači a jsem připravená se utkat s první kapitolou. Ještě si otevřu v počítači slovníky.

Ta slova. Jsou hluboká a silná, velmi těžko nacházím sama v sobě schopnost je pojmout a dát jim ještě český význam. Mám nyní pocit, že tu práci nezvládnu.

„Jednoho dne se konečně, po dlouhé době, vyhouplo již z rána slunečné ráno. Ale pro Annu stejně znamenal jen jeden z těch mnohých těžkých dnů, které zažívala v posledních měsících. Nebyla si jistá, zda ji nelže, zda svá slova myslí vážně. Včera ji řekl:

„Nechce se mi tě nechávat tady tak o samotě. Jsi pro mě mnohem důležitější jsem si dřív myslel.“

Všechno, co by ráda řekla na tuto laskavou větu, musí zůstat utajeno. Ví to. A jednou vyjde najevo pravda.

Přimhouřila oči před slunečními paprsky, které dopadaly na její tvář a pocítila jejich hřejivou sílu. .“Neboj se,“ řekla mu a dotkla se jeho tváře konečky prst. Zadívala se mu do očí a nyní ji ten jeho pohled, který a ni upřel, vzbuzuje pochybnosti.

„Mrzí mě, Anno,“ pokračoval Artur, „že jsem ti zkomplikoval život… Však už to nebude dlouho trvat…“

Anna se chvatně zbavila tíživých myšlenek, aby odvrátila příliv slz, které se ji hrnuly do očí.“

Vstala jsem a přešla jsem místnost. Najednou na mne padá smutek. Nenávidím ty chvíle, kdy mne smutek přepadne, z ničeho ic. Ale chápu, že je ve mně taková prázdnota, že své nitro neumím zaplnit něčím pozitivnějším. Nemám totiž vlastní sny myšlenky. Chybí mi fantazie je to možná dobře. Třeba bych tento život v jiné situaci nemohla vést. Třeba ten skutek přichází nyní i proto, že se obloha najednou zatáhla a sbírá se k dešti. Nemám často takové nálady. Už tu žiji tři měsíce a pravda je, že si nejsem jistá, za koho mne Robert vlastně považuje. Nemám minulost, mám vlastní přítomnost, ale co bude dál? Zatím jsem s ním o tom nemluvila. Příliš mnoho věcí přede mou skrývá a hovoří se mnou jen povrchně. Respektuji, že si přeje dodržovat určitý styl života a za to mi poskytl ideální, klidné, bezkonfliktní, přímo sterilní prostředí. Mám všechno, co si mohu přát, ale můj život je omezen pouze na tento dům a zahradu a pár lidí, kteří nás chodí navštěvovat. Vedou tak prázdné řeči! Vracím se tedy zpět k práci. Dívám se na slova, která jsem napsala a snažím se je prožít.

Přemýšlím teď často nad momentem, kdy mne Robert požádal o ruku. Všichni byli nadšeni, protože, jak řekla moje matka, je nanejvýš vhodné, abych se v pětadvaceti letech vdala za úspěšného muže, který mi nabízí nejen sňatek, ale i veškerý komfort, který mi může každá žena závidět. Řekli mi, že je úspěšný obchodník. Ale já tomu nevěřím. Po těch třech měsících jsem si jistá, že jsem se vdala za muže, který musí něco skrývat. I mne. Rozhodně v tom není žádná jiná žena.

Ano, byl jednou ženatý, ale ovdověl krátce po svatbě nešťastnou náhodou. Zatím jsem tyto skutečnosti nezkoumala.

Zahleděla jsem se na zataženou oblohu. Zamilovaní lidé bývají ke všemu hlušší, ale já zamilovaná nejsem. Jsem pouze vdaná a jsem hluchá a slepá i mlčenlivá. Dobře vdaná a zajištěná i v případě, kdyby mne Robert opustil a nebo kdyby zemřel.

Vrací se k překladu a sleduji osud jiné ženy. Se zájmem.

„Anna byla zamilovaná. Ale ta láska ji nepřinášela radost, protože Artur se zatím bál své rodiny, než aby se veřejně přihlásil k ženě vyrostlé v rodině, která kromě své cti, neměla nic. Ale již nyní si Anna pomalu přiznává, že láska bez otevřenosti je sice pořád láska, ale plná nejistoty a příslibů samoty, než šťastného vztahu. Mohla by mu říci – odcházím, Arture, ale současně by nechtěla vidět jeho výraz tváře, protože by mohla ztratit navždy odvahu uniknout z té pasti dřív, než si beznadějně zničí celý život „

Seznámila jsem se s Robertem na dovolené na Krétě. Přitahoval mne jednak svým věkem, jednak svou sebejistotou a i vzhledem. I když překročil padesátku, je stále šaramantní, jemný a velmi pozorný. Nikdy neprojevuje netrpělivost a nebo neklid. Ale já cítím, že mne vnitřně omezuje. Zprvu mně to nevadilo a nechávala jsem ho mluvit o čem chtěl a jak dlouho chtěl. Neodporovala jsem mu. Dokonce jsem se i sama zdržovala zbytečných řečí a sdělovala jsem mu pouze to, co pokládal za důležité. Ale nyní si kladu otázku, co by mi odpověděl, kdybych se ho zeptala, zda mne miluje? A co bych odpověděla já, kdyby mi otázku vrátil? Ne, to není důležité. Hovořili jsme o dítěti. Ale pak náš hovor náhled přerušil jeden telefon, po kterém odjel a od té doby jsme o tom nemluvili. Nyní nejsem přesvědčená, že bych měla zase takové téma otevírat. Kdo by se vracel rád k nejistým odpovědím, které by ukončily slzy a smutek?

Pokračuji v překladu a vnímám příběh, který se zatím v úryvcích rozuzluje a mám pocit, jakoby se nějak podobal mému.

„Avšak Anna byla tím nejkrásnějším darem, který mohl v životě dostat. Ale současně pro něho představovala i nejtěžší břemeno, jaké mu mohl osud nachystat. Cítil však zodpovědnost. Anna je těhotná a on neví, jak tuhle zprávu své rodině sdělit. Ona to ví a mlčí, protože je jí jasné, že kdyby i z velké lásky se ho zřekla pro jeho klid, zůstala by v téměř neřešitelné situaci. Jednoho dne se ho sama zeptala, zda by nebylo nejmoudřejší, kdyby dítě porodila a zůstala s ním sama.

„Stejně, pokud by tvá rodina se sňatkem nesouhlasila, dítě by zbytečně trpělo a to já nedopustím.“

„O takovou oběť bych tě nikdy nepožádal.“

Nevím, co Robert dělá, zda je to něco, co může ohrozit náš společný život a nebo dokonce můj klid a budoucnost, ale kdyby se mi podařilo otěhotnět, tuším, že by se situace nyní velmi zkomplikovala. Promluvím s ním, rozhodla jsem se.

Zavřela jsem knihu, vypnula počítač a vyšla a zahradu. Jemný déšť šustil mezi listím, bylo však dusno a zmáhal se mne čím dál větší neklid. Přešla jsem cestu a vydala se k zamčené bráně. Za ní chodili lidé a měli naspěch.

Stačilo by bránu odemknout a stala bych se jednou z nich. Pak by navždy dům, v kterém s Robertem žiji, ztratil pro mne kouzlo, které ještě stále působí, i když den po dni se něco z něho pomalu vytrácí. Ano, jednoho dne se ztratí docela a já zažiji hluboký smutek a deziluzi. Nebudu už klidná ani před bránou, kde nyní stojím, ani za ní. Už to něco znamená, že nyní zažívám víc, než kdy jindy znepokojení.

„Dobrý den,“ oslovil mne náhle hlas před bránou a já spatřila hlavu nějakého muže.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a cítila se nepatřičně.

„Prosím vás, kde je tady nemocnice? Už tu bloudím po městě půl hodiny,. Víte, nejsem zdejší.“

Měla jsem mu říct, že to prostě nevím?

„Vyjděte z této ulice a dejte se do leva, tam se přeptejte.“

Rychle jsem od brány odstoupila. Uvědomila jsem si, že mám zakázáno s kýmkoliv mluvit. Zachvátil mne strach, že jsem udělala něco, čím mohu ohrozit náš klid, náš život a že se stane něco hrozného.

Prchala jsem zpět do domu a zavřela za sebou dveře. Z rozrušení jsem si uvařila kávu a sedla si ke s ní ke stolu. Blížilo se poledne a já nesplnila svůj pracovní plán. Cítila jsem se tak unavená a deprimovaná, že jsem se rozhodla, že si na chvíli lehnu a doufala jsem, že se mi podaří usnout.

Ze spánku mne probudilo auto, které zastavilo před domem. Rychle jsem vstala a běžela k oknu. Robert. Jak to, vždyť mi psal, že se vrátí až zítra? Šla jsem mu naproti.

„Roberte, měla jsem od tebe zprávu, že se vrátíš až zítra?“ řekla jsem mu a on mne políbil do vlasů.

„Nejsi ráda, že jsem se vrátil?“

„Jsem. Ani nevíš,“ řekla jsem.

Zamířili jsme spolu do domu a já měla strach, že mě viděl u té zamčené brány mluvit s tím člověkem. Ale když jsem se na něho podívala, v myšlenkách byl jinde. Oddechla jsem si. Snad se mě nebude na nic ptát.

Autorka Irena Novotná

pokračování

Více zde: https://nocturno.webnode.cz/news/cas-vlku-a-ovci-1-a-2-dil/

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: