Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 15.02.21
Počet zobrazení: 189
Autor článku: Irena Fuchsová
Pan Fuchs se oženil s chlapem, a neví vo tom.

V Lidových novinách, v sobotu 1. 12. 2012, v příloze Orientace, napsal pan Jiří Peňás úvahu, nazvanou: Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha.
Hodil do jednoho spisovatelského guláše, který podle něho není k jídlu, jednu holku za druhou. V hrnci skončila, cituji:
„Petra Hůlová, Petra Soukupová, Markéta Pilátová, Magdalena Platzová, Radka Denemarková, Jana Šrámková, Jakuba Katalpa, Františka Jirousová, Marie Michlová, Bára Gregorová, Kateřina Tučková, Bianca Bellová, Natálie Kocábová a bohužel zesnulá Hana Androníková.“
„… Tyto ženy nepíší něco, ale píší „se“. Příkazem, byť třeba podvědomým, je vyjádřit prostřednictvím textu samy sebe. Psaní je pro ně nástrojem sebevyjádření a sebepoznání.“ (konec citace)
Tohle mě nebere, to jsou intelektuální pindy, které nemusím. Nebere mě ani tohle (cituji):
„Píší proto, že to tak cítí. Též proto, že je to baví a těší, což je méně vznešená forma toho „cítění“… Cit lze „vycítit“ v důrazech, jež kladou na intuici, iracionalitu, na vnitřní instinktivní hlasy, které je vedou jako slepce bezpečně po úskalích vyprávění, jež se často podobá cestám v labyrintu, ve kterých zabloudit a ztratit se neznamená nic výjimečného. Neboť ony to tak cítí… Cit je jejich maják, který jim svítí v tmách. Následují ho.“ (konec citace)
Ani tohle mě nebere. Kdyby pan Peňás napsal: „Nerozumím tomu, o čem ty holky píšou,“ bylo by to totéž, ale jenom za tohle by v Lidovkách honorář nedostal. Takže intelektuálsky pindí. Ale jak říkám, tohle mě nebere.
Ale co mě dostalo, to je tohle! (cituji):
„Muž obvykle píše z jiného důvodu: muž píše, protože chce – nebo ho něco z vnějšku nutí. Chce psaním obvykle něčeho na úrovni svých možností dosáhnout. Třeba i klidu a pohodlí: často bývá psaní jeho „zaměstnání“ a on to tak bere. Je to profese, řemeslo, žádná mystika a vnitřní puzení. Je pozorovatel a zapisovač. Chce napsat text, aby v něm něco vyjádřil, někoho zaujal, někoho pobavil či naštval, někoho o něčem přesvědčil.“ (konec citace)
Hned jsem se v tom poznala! Přesně takhle píšu já! Zatrnulo ve mně. Tak je to pravda. Jsem chlap.
Vzpomněla jsem si, kolikrát mi pan Fuchs řekl: „V tobě je stejně kus chlapa!“ a já mlčela a trápila se tím do doby, než jsem začala vydávat jednu knihu za druhou. Když pak po mně jednou pan Fuchs zase hodil tuhle svoji oblíbenou větu, že je ve mně kus chlapa, vrátila se mu ode mě nečekaná odpověď.
„Možná proto se mnou tak rád šukáš.“

A byl klid. Už to nikdy neřekl, ale to na skutečnosti nic nemění. Píšu jako chlap, jsem tedy chlap. S tím nic nenadělám.
Máme opět sobotu, tentokrát už 8. 12. 2012, a v Lidových novinách, v příloze Orientace, je článek, nazvaný, České spisovatelky vracejí úder.
Holky moje, já se vám divím. Vracet nějaký úder. Buďte rády, že se o vás píše! To je jedno, jak! Hlavně, že se píše. A dokonce v Lidovkách?!
Tý jo… co já bych za to dala!

Ale dobře. Vrátily jste úder, a teď vám začíná boj. Vám! Mně ne. Já jsem mimo hru. Já k vám nepatřím. Já jsem chlap. Ale vy jste holky, a jak říkám, začíná vám boj!
Chlapi, co se živí psaním, totiž nemají o čem psát – kromě mě, ale já jsem výjimka, která potvrzuje pravidlo. Ano, chlapi nemají o čem psát! Nedivím se tomu. Žádné nebezpečí jim nehrozí. Mají spolehlivé partičky a navzájem si kryjí záda. Dohazují si kšefty.

A je jim to prd platný. Vysychají. Nemají žádné nové impulzy. Nic. Nuda.
Chlast je nebere. Drogy je neberou. Milenka? Nic výjimečného. Každý druhý má milenku. Občas si zašukají mezi sebou, ale to už je taky nebere. Jsou zapšklí, vyschlí, bez humoru, bez radosti.
Bez koulí, jak říkáme my vod divadla.

A tak si začali hledat umělého nepřítele! A našli vás. Vy jste začátek. Budou cíleně pokračovat. Začali spisovatelkami, protože vědí, že holky, co píšou, se ozvou. Mají to dobře naplánované. Čekali na to, že zareagujete. A vy jste je nezklamaly. Měly jste se na celého pana Peňáse a spol. vykašlat, holky. Tak, jako já kašlu na pana Fuchse, když mi občas řekne – většinou tehdy, když se mu něco nepovede -, že píšu bláboly, které stejně nikdo nečte…

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: