Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Jak se stáří někdy tváří

Publikováno: 26.03.21
Počet zobrazení: 220
Autor článku: Hana Šimková
Ach, to zapomínání.

Prý to začíná věkem, ale nevím, protože jsem slyšela, že je na tom stejně i spousta mladších. Jak se to začíná projevovat?

Ráno vstanu a začnu hledat brýle. Nevím proč, ale chci se podívat na televizní program, protože televize se mi stává pomalu drogou. No co, alespoň se něco pohybuje a mluví, i když ne se mnou. Ani pes se mnou nemluví. Jenom já mu neustále něco povídám. Povídám mu, i když ho venčím na ulici a tuhle, když mně slyšel jeden pán, co všechno tomu psovi říkám, neudržel se smíchy. Pak ale přiznal, že má také psa a dělá něco podobného.
Zpátky však k tématu. Chci si přečíst ten televizní program, ale nemám brýle. Marně přemýšlím, co jsem večer naposled dělala a k čemu jsem brýle potřebovala. Brýle opravdu nikde. Udělám tedy ranní hygienu, ke které brýle nepotřebuji. Je docela fajn, když se v zrcadle v koupelně moc ostře nevidím. Zacvičím si svoje obvyklé sporé cviky, co starší tělo snese. Brýle pořád nikde. Vyvenčím pejska a jdu si udělat snídani. Z kredence na mě koukají brýle povalující se na talíři. Nevím, kde se tam vzaly, ale to je v této šťastné chvíli opravdu vedlejší. No, a tak to pokračuje dál. Hledám, hledám, hledám. Nebudu vypočítávat co všechno nevím, kam jsem dala. Možná to někdo znáte.
Horší je, když mluvím třeba s kamarádkou. Ztrácím ustavičně slova a ani nevím, kam mi mizí. Místo normálního mluvení, musím používat stále častěji ruce a různou pantomimu a slova popisná, abych se dostala k jádru věci. „No, víš, tamto, jak je to červený, kulatý a má to takovou zvláštní chuť.“ „Ředkvička,“ pomáhá mi kamarádka. „Né, dává se to do leča,“ napadá mi spásně. A tak se domluvíme na rajském jablku. Naše hovory mají opravdu grády a určité tajemno, protože nikdy nevíme, jestli se ztracené slovo najde.

Nejhorší okamžik mě ale potkal, když jsem jednou musela z chaty odjet brzy ráno vlakem do Prahy, kde jsem chtěla něco nutného zařídit. Vezla jsem s sebou malý kufřík na kolečkách, protože vozím pořád sem tam nějaké oblečení, které určitě, ale docela určitě budu potřebovat. Ještěže mi to nemá kdo vymlouvat. No a dále jsem nesla kabelku, kde jsem měla všechno. Peníze, doklady, telefon, klíče od bytu i od chaty atd. Nikdo na nádraží nebyl a jelikož chodím všude raději dříve, v klidu jsem si sedla na lavičku a čekala, až přijede vlak. Když vlak přijel, popadla jsem kufřík, nastoupila, našla si volné místo u okénka a když se vlak rozjížděl, zahleděla jsem se na prázdné nádraží. Prázdné však nebylo. Na lavici ležela a smutně na mě koukala moje kabelka.
Úplně jsem zešílela a chtěla vystoupit za jízdy, ale to už opravdu nešlo. Mimo stanici se dveře neotevřou. Nic jiného mě nenapadlo než vystoupit na další zastávce, vrátit se nějak zpátky a doufat, že tam kabelka bude ještě ležet.

Ono se to ale řekne. Vystoupila jsem na zastávce, kde nebylo nádraží, a proto mi žádný výpravčí nemohl pomoci. Bylo šest hodin ráno, nikde nikdo, hospody zavřené. V jedné hospodě, kterou jsem našla, byla uklízečka a na mou žádost o použití telefonu nechtěla reagovat, ani mě nepustila dovnitř. Prý až přijde vedoucí. Naštěstí to netrvalo dlouho a vedoucí přišel. Když jsem mu vysvětlila svoji situaci, že musím zavolat na nádraží v Senorabech, abych zachránila kabelku, která tam leží opuštěná na lavičce se vším, co je důležité. Nevěděla jsem však číslo na nádraží a vedoucí ho také nevěděl. Už si mě nevšímal a ponořil se do nějakých papírů. Jelikož mám všechna čísla v mobilním telefonu, nikdy jsem se nesnažila si je pamatovat. Vzpomněla jsem si jenom na číslo svého staršího syna, který bydlí na Šumavě. Protože jsem ho vzbudila, moc příjemný nebyl a hrozně těžko jsem mu vysvětlovala, že potřebuji, aby zavolal na nádraží v Senohrabech, vysvětlil výpravčímu, že jsem

zapomněla na lavičce kabelku a pokud tam ještě leží, aby mi ji vzal do úschovy, že si pro ni přijedu, jak jenom to půjde.

Měl hrozné řeči, i trochu urážlivé k mé osobě, ale nakonec to udělal. Nevěděla jsem ale, jak se dostat do Senohrab. Peníze jsem neměla, žádné auto na stop také nejelo. Nakonec se vedoucí hospody smiloval a dovezl mě tam. V Senohrabech na nádraží už čekal výpravčí a mával mi vstříc mojí kabelkou. Hrozně se mi ulevilo a výpravčímu jsem děkovala asi hodinu. Jela jsem dalším vlakem, sice všechno, co jsem chtěla zařídit, jsem nakonec zmeškala, ale nestala jsem se bezdomovkyní bez peněz a dokladů.
Jo a co jsem to chtěla ještě říci? Že bych to zapomněla?

Autor: Hana Šimková

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: