Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Ženy – matky, stát si s vámi vaše děti nenadělal!

V televizní reportáži se rozčilovala žena z jedné ubytovny.
„Jsou tady strašné podmínky! A to já mám jenom tři děti! Ale jsou tady chudáci ženský, co jich mají sedm! A stát jim nepomůže!“
Ta žena si pravděpodobně myslí, že stát má zvláštní fond, ve kterém jsou peníze pouze pro ty, kteří mají tři, šest, deset dětí, a většinou nemají vzdělání, tím pádem hůř hledají práci – pokud ji hledají. Nemají ani byt, nebo domek, proto bydlí na ubytovně v jedné místnosti, na kterou jim stát doplácí a platí jim i elektrickou energii. A platí hodně. Ale když se vrací za elektřinu přeplatky, nedostane je stát. Přeplatek dostane ten, kdo elektrický proud odebírá. A to stát není. Stát jenom platí.
Nevím, co všechno platí, protože jsem naštěstí nikdy od státu nic nepotřebovala, na rozdíl od lidí, o kterých píšu.
Jediné, čeho tito lidé mají hodně, jsou děti, na které berou podporu. Od státu.
Ale stát, to jsme my všichni. My všichni pracujeme na to, aby stát platil výše uvedené. A stát platí a ještě se dočká nevděčného pokřikování.
„Jsou tady strašné podmínky! A to já mám jenom tři děti! Ale jsou tady chudáci ženský, co jich mají sedm! A stát jim nepomůže!“
Druhý den jsem si přečetla, co osobnosti z umělecké sféry, očekávají od nově zvolených poslanců.
„Aby se stát více staral o ženy samoživitelky a zajistil jim a jejich dětem důstojný život,“ řekla jistá režisérka, a mě napadlo, holky, vy dvě si můžete podat ruce!
Jak to udělat, aby si lidé, kteří žijí tak, jak jsem napsala, uvědomili, že si za to, jak žijí, zodpovídají sami? Že stát jim nebude pořád pomáhat tak, jak jsou zvyklí, protože na to prostě nebude mít.
V roce 1979 emigroval rok po rozvodu, můj ex-manžel. Zůstala jsem se čtyřletým synem sama, neměla jsem alimenty a každý měsíc jsem splácela tři stovky na novomanželskou půjčku. Plat v divadle jsem měla 1 200,- Kčs. Novomanželskou půjčku (30 000,- Kčs) jsme si vzali společně, jako manželé, a když jsem ji chtěla začít čerpat, on si dal podmínku. Chceš koupit ledničku, pračku, vysavač, televizi? Dobře. Ale nepodepíšu ti to, dokud ty mi nedovolíš, abych si já koupil věci, které prodám, abych mohl jet k moři.
Chtěla jsem ledničku, pračku, vysavač a televizi, vše zhruba za deset tisíc, tak jsem mu podepsala další věci za dvacet tisíc, které koupil, obratem prodal a… jel na dva měsíce k moři.
Když naše manželství dopadlo, jak dopadlo, a já po jeho emigraci zůstala bez alimentů, s novomanželskou půjčkou na krku, nikdy by mě nenapadlo, žádat stát, aby mi pomohl. Mohla jsem si za svoji situaci sama.
Špatný výběr partnera – moje první chyba.
Věci za dvacet tisíc, koupené na novomanželskou půjčku. Věci, které on prodal a po jeho emigraci jsem je musela splácet – i za to jsem si mohla sama. Neměla jsem mu to dovolit.
A tak jsme žili se synem velmi střídmě, a díky pomoci mých rodičů, jsme přežili. Za rok jsem se vdala podruhé a tentokrát jsem už chybu neudělala.
Před měsícem jsem potkala na kolínském mostě, rodinku. Čtyři malé děti běhaly kolem dvou kočárků. Matka vezla jedno dítě v kočárku. Otec vezl druhý kočárek a v něm byly děti dvě. Jedno leželo na druhém. Všichni bydlí v ubytovně. A stát jim pomáhá.
Minulý týden jsme se na stejné téma bavili v kupé. Dala jsem k dobru příhodu, jak jsem před několika lety potkala u kolínské spořitelny, tři dívky. Ta nejstarší šla uprostřed a pravděpodobně jim právě řekla, že je těhotná, protože ty dvě mladší poskakovaly nadšeně kolem ní.
„Fakt? Jo? A jak se bude jmenovat?“ Ta nejstarší mávla rukou.
„To je jedno, hlavně že budou přídavky. A porodný.“
Starší cestující se přidal.
„Víte, co jsem slyšel? Když se narodí děti ve velké rodině, napíše se do rodného listu jako jejich otec, nejstarší člen rodiny. A víte proč? Protože brzy umře a „jeho“ děti po něm budou mít sirotčí důchod. Od státu.“
„Rodiny, ve kterých tihle mladí lidé z ubytoven vyrůstali, nic nezmůžou,“ přidala se další cestující. „Protože žijí podobně. Je to začarovaný kruh. Ale i ze začarovaného kruhu vede cesta. Když nepomůže rodina, musí pomoct školy – výchovou k zodpovědnosti. Tak, jako se na školách promítají filmy o narkomanech, tak by se měly promítat filmy o mladých matkách, kolem kterých se batolí pět, šest zanedbaných dětí. Dětí, které nemají budoucnost a budou celý život čekat na to, co jim stát dá.“
S tím se nedalo nesouhlasit.
„Stát by měl dávat školám co nejvíce peněz.“
„Měl by dávat peníze na sociální pracovníky a na výchovné poradce, kteří budou vést školáky k zodpovědnosti za jejich život. Měli by je vést k zodpovědnosti, kterou mají k sobě i k dětem, které se jim narodí. To oni mají zodpovědnost k sobě a ke svým dětem! Ne stát! Oni.“
„Stát by měl dávat peníze školám na maximální prevenci proti drogám, alkoholu a předčasnému sexu.“
„Měl by…“
Ale to už jsme byli v Kolíně a já vystupovala. Mí spolucestující pokračovali dál, do Pardubic, České Třebové, Ostravy, a určitě pokračovali i v debatě…

Autorka: Irena Fuchsová