Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Povídka: Pozdní příchody.

Publikováno: 15.07.21
Počet zobrazení: 357

I.

kytkaretroHanušová zametala na lodžii a sem tam pohledem zabrousila do ulice. Byla pozorována nejméně třemi sousedkami, které buď umývaly okna, nebo věšely prádlo a jejich ostříží zrak překonával velkou vzdálenost.

Hanušová celý život učila, vedla místní knihovnu a dětský pěvecký sbor. Její manžel, Josef Hanuš, nepocházel z Hradce Králové, ale původně z Dobrušky. Studoval práva a filozofii v Praze a v Hradci Králové dostal pěkné místo, které si podržel, než se osamostatnil jako advokát. Lidi si ho chválili. Choval se vždy pěkně, své slovo plnil a byl pracovitý. Hanušovi vychovali dvě děti, dceru Janu a syna Michala. Nyní jsou obě v Anglii na universitě. Hanušová si říkala, že konečně bude klid a užijí si s manželem stáří.  Její sestra, Anežka Cibulková, žila v Chotěboři a za ní Hanušová jezdívala, když měla chuť cestovat a s někým si povykládat. Hanuš doma moc řečí nikdy nenadělal a poslední dobou byla u nich téměř tichá domácnost. Nyní má také v plánu vyrazit, ale váhá. Po tom, co jí Anežka vykládala

„To víš, Boženko, teď má Hanuš čas na hlouposti, když je z něho důchodce,“ řekla jí Anežka u nadýchané bábovky, která kralovala na prostřeném stole nad krásným starožitným servisem. Hanušová si ji stěžovala, že si Hanuš koupil na stará kolena počítač. „Pořád u něho sedí, rozhodl se, že se stane na stará kolena spisovatelem.“

„Spisovatelem?“ podivila se Anežka a zakousla se do kyprého moučníku.
„Představ si, buď sedí v knihovně anebo jezdí do Prahy, tam asi něco študuje. Já se ho radši neptám. Televizi skoro nepouštíme.“

„Já bych si vždycky sedla k němu do pokoje a něco bych štrikovala. Co ty víš, ty počítače, to jsou čertovské stroje. Aby si ještě nenabalil nějakou kočku. I když jsi pořád pěkná ženská.“

„Ale dej pokoj.“

„Však se to tam hemží všelijakými chtivými ženskými, zrovna soused si nedávno přivedl takovou jednu, co se s ní seznámil na internetu.“

„Paní Hanušová, je pan doktor doma?“ zavolal na ní ženský hlas z ulice. Vyklonila se přes zábradlí balkonu. Na ulici stála policistka.

„Ne, není a ani nevím, kdy přijde.“

„Ať zavolá k nám na stanici. Má tam ty doklady, co chtěl od nás.“
Už, už se chtěla zeptat, co se stalo, ale zavčas se zabrzdila, protože zpozorovala pilné sousedky odnaproti, které se také vyklonily z balkonů, aby si vyslechly nějakou novinku. Slunce pěkně hřálo, a tak si Hanušová řekla, že hodí pár kousků do pračky a pověsí je na balkon. Za chvíli to bude suché. Hodiny ukazovaly k poledni. Váhala, jestli má začít vařit. Jestli Hanuš nepřijde k obědu, tak to může všechno vyhodit, Nic mu ohřívat nebude, minule si stěžoval, že ho bolí po ohřívaném jídle žlučník. Sotva hodila to prádlo do pračky, ozval se zvonek. Otřela si ruce do ručníku a spěchala otevřít. Myslela si, že je to manžel, ale byla to listonoška.

„Mám tu pro vás dopis, rekomando.“

„A odkud?“

„Z Chotěboře“.

Hanušová si ještě jednou, pro jistotu, otřela ruce do zástěry a opatrně vzala dopis. Byl od sestry. Podepsala příjem a zavřela dveře. Rychle ho otevřela. Po několika řádcích si musela sednout.  Anežka psala, aby co nejrychleji přijela, protože přijel na dovolenou Janík a chce jí za každou cenu vidět. Ježíš Marja, pomyslela si. Dopis rychle dočetla a rozhlédla se, kam by ho schovala. Nejlépe ho spálit, rozhodla se. Kdyby na to Hanuš přišel, ten by jí dal. Ještě, než se vzali, byl kvůli Janíkovi skandál v celé rodině.

Zamilovala se do něho ještě za studií. Dopis spálila nad dřezem, popel shrábla, hodila ho do koše a šla do pokoje. Sedla si před zrcadlo a rozpustila si své pěkné kaštanové vlasy. Vzala hřeben a začala si je pročesávat. Zkoumala svou tvář, jestli příliš nezestárla a pomyslela si, že pomocí kosmetiky a make-upu s tím ještě něco udělá. Však musí Janík počítat s tím, že má skoro šedesátku na krku. Ani on není žádný mladý cucák, že? Usmála se na sebe. Ještě nějaký ten půvab ze sebe vykřeše. A teď zrovna, když se rozhodl psát nějaké romány, proč by se také neměla pobavit? Kdo říká, že má doma sedět a čekat, až milostivý pán na ní promluví – nebylo by kafe?

Když si vzpomněla na poslední měsíce tohoto podivného soužití, nedělala si ani svědomí z toho, že do Chotěboře pojede a s Janíkem promluví.

„Tak jsem doma,“ hlásil Hanuš z předsíně. Lekla se. Rychle si zasponkovala vlasy, vstala a uhladila si rukou šaty.

„To je dost. Sháněla tě tu policajtka, máš tam zavolat, něco po tobě chtějí.“
„ A co? Neříkala? Ty se ses jí nezeptala, že jo?“

„Nechtěla jsem, aby to slyšely ty baby naproti. Jen si to vyřiď.“

„A vařila jsi?“

„Ne, neříkal jsi, kdy přijdeš.“

Hanuš vešel do kuchyně.

„To je pravda, ale něco jsi mohla udělat.“

„Umývala jsem okna a gruntovala lodžii. Dej si něco ve městě.“

„No dobře. Takže mě nečekej do čtyř.“

„Jo, pojedu do Chotěboře.“

„Už zase?“

„Ty stejně nejsi pořád doma a teď, když máš rozepsaný ten román, určitě bych tě rušila.“
„ Máš pravdu. Jeď si. A budeš tam dlouho?“

„Tak týden,“ řekla.

Neřekl nic. Oddychla si.

Když se odpoledne vrátil, našel na stole upečenou buchtu a dopis, že zavolá. Ukrojil si kousek a postavil si na kafe. Sedl si za stůl a zapálil si cigaretu, přistrčil si k ruce popelník a pozoroval kouř, jak stoupá ke stropu. Už neměl ten nečitelný výraz, který upíral na svou ženu, kdykoliv na něho promluvila. Voda v konvici začala vařit. Připravil si šálek, odměřil si lžičku kávy a soustředěně lil vroucí vodu do hrnku. Tak, pomyslel si, celý život trávím v jednom bytě s jednou ženou, měl jsem tolik příležitostí mít i jiné ženy, sice ne tak pěkné, jako byla a dosud je Boženka, ale byly svůdné. A najednou si přijde Naďa, bezohledně vnikne do mého života a já najednou ztrácím chuť tady zůstávat. Nemám tu stání. Všechno tu tak dobře znám, když zavřu oči, vím, že vlevo stojí hrnek s modrými puntíky, nad ním ten malovaný ze Svaté hory. Zapálil si další cigaretu a vstupoval dál a hlouběji do svých myšlenek. Pak se letmo podíval na hodiny a povzdechl si. Ještě půl hodiny a dostane od Nadi zprávu na počítač. Určitě ho pozve na schůzku. Tentokrát půjde a zůstane s ní přes noc, ať se děje, co se děje. Už to nevydrží. Něco se musí stát.

„To je dobře, že jsi přijela. Vezmi si pantofle,“ řekla Anežka ve dveřích a vzala jí cestovní tašku.

„Dala bych si trochu vody.“

„Postavím na čaj, Nebo si dáš radši kafe?“

„To je jedno.“

Anežka postavila na kávu.

„Sedni si, holka, jsi celá zpocená.“

„Nediv se, rozrušilo mě to. Po těch letech.“

Anežka sice chtěla podotknout, že stará láska nerezaví, ale raději to spolkla. Neměla nejčistší svědomí. Ale když jí Steinmayer tolik prosil.

„Bude tě čekat v lesoparku ve čtyři.“

„Musím se sebou něco udělat.“

„Pustím ti vodu do vany.“

„Fajn.“

Hanušová se napila vody a vybalila si kufřík s kosmetikou.

„Co si vezmeš na sebe?“

„Je teplo, myslím, že lehký kostým. Mohla bys mi ho přežehlit?“

„Jistě, běž se zatím vykoupat, pomohu ti s líčením.“

Steinmayer se rozhlížel. V parku nebyl nikdo. Vzpomněl si, když s Boženou za mlada randili, vždycky měli problémy najít nějaké vhodné místo bez zbytečných svědků. Ani jedna lavička nebyla obsazená.

„Janíčku,“ uslyšel za sebou hlas, až sebou úlekem trhnul.

„Boženko,“ zašeptal a už ji svíral v náruči. Přesně tak, jak si to představoval. Zprvu uhýbala před jeho polibky, ale po chvíli mu je vracela se stejnou upřímností a vroucností, jako kdysi za mlada.

„Jsem tak rád, že jsem tě mohl uvidět. Jsem tak rád.“

„Já také, Janíčku.“

„Pojď, sedneme si tam na tu příjemnou lavičku. Máme hodinku čas. Musím se vrátit do hotelu.“ Všimla si, že trochu zestárl, ale byl to pořád on. Hladila ho po rukou a bývalá láska, kterou k němu chovala, se pomalu, ale jistě vracela. Líbal ji na konečky prstů „Jsi pořád tak krásná, má milá, pořád. Jsem rád, že jsi mne nezklamala. „Objal jí a dlouze se políbili.

Hanuš otevřel počítač a zklamáním se mu protáhl obličej. Naďa nenapsala. Čekal, že ho pozve na schůzku. Už má hodinu zpoždění. Asi přišel ten její plukovník domů. Anebo se jí pokazil počítač, říkal si. Něco jí v tom zabránilo. Ani na chvíli si nepřipustil jinou možnost. Tedˇ, když byl rozhodnut, že udělá něco, co po celou dobu manželství neudělal a ona si prostě dává na čas.

Dal se do čtení novin a sem tam se podíval, jestli nepřišel e-mail. Byl nervózní. Je pět hodin. To už asi zprávu nepošle. Ale počká, bude čekat, třeba jen na nějaké vysvětlení. Však má týden na to, aby své rozhodnutí uskutečnil. A uvidí. Zatím to byly jen sliby a doteky, nějaké to pomazlení, ale jinak k ničemu víc nedošlo. Naďa ho uměla napínat na skřipec. No jo, čtyřicetiletá ženská, je ještě plná elánu a s tím svým moc neužije. Pořád je ve službě anebo na nějaké misi. Však ono se to nějak vyvrbí, však nikam nespěcháme. ¨

Už táhlo pomalu na sedmou, když konečně cinkla e-mailová pošta. Rychle ji otevřel. Omlouvala se, že nemohla napsat, že přijela její švagrová, že zítra se ozve a ať se má medvídek dobře a myslí na ni.

Chvíli otálel s odpovědí. Co na to máš říci? Nebude jí psát nic, než že to chápe a hotovo. Božena sice do počítače neleze, ale co kdyby náhodou, musí být opatrnější.
„Tak co?“ ptala se Anežka, když ji uviděla ve dveřích.

„Nezlob se, nemohu o tom teď mluvit. Musím se vzpamatovat a osprchovat se, dát si kafe. Je mi z toho smutno a zároveň jsem ráda, že jsem s ním byla.“

Nenaléhala na ni. Konečně, proč by ji měla něco říkat. Je to její věc. Líp, když se nic neprovalí. Neuměla si představit, co by Hanuš vyváděl. A co by jí asi provedl, že tomu dala zelenou. Až se ulekla.

„Jsem zamilovaná,“ řekla jen u kávy a zapálila si nabízenou cigaretu.

„A co chceš s tím dělat?“

„Nevím. On tu zůstat nemůže. Ani kvůli mně.“

„Vy jste o tom mluvili?“ zeptala se udiveně Anežka.

„Ne, vlastně ne, zarazila se.“

Udivila se, že to vůbec nahlas vyslovila. Byla to jen blesková úvaha, když jí objímal.

„Hele, Božo, je to normální, když se lidi zamilují, to funguje v každém věku. Neboj se toho. I kdyby z toho nic nebylo, je to dobře, že jsi tím prošla. Vždyť Hanuš není jediný chlap na světě a nemusí nic vědět. Jedna věc je instituce a druhá věc je to právo milovat a nechat se milovat od někoho, kdo za to stojí. A Steinmayer je fešák, je to hodný chlap a určitě tě má rád, když tě chtěl vidět. Taky to není pro něho jednoduchý, nemysli si. Je ženatý?“

„Je, má nějakou místní paní. Prý taky podnikatelku, vzal si ji kvůli firmě, ale je prý moc hodná a laskavá žena. Nemá žádný problém.“

„Jen tebe. Ale asi nepřijel jen proto, aby se s tebou sešel.“

„Měl tu sjednanou nějakou obchodní schůzku a při té příležitosti … “

„Ano, to je pochopitelné.“

Víc si neřekly. Nemohla usnout ani v peřinách, navoněných levandulí. I po koupeli stále cítila jeho parfém a jeho objetí a uvědomovala si, že od Hanuše něco takového nemůže očekávat. Ale o tom, co cítí a co ji tento muž nyní dal, to si ponese zbytkem života. Nezaobírala se myšlenkou, zda je to již nevěra anebo prostě životní událost, jako každá jiná, no Hanušovi se z toho zpovídat nebude.

II.

Když ráno vstal, necítil se dobře. Udělal si vajíčka na cibulce a uvařil si čaj. Chleba byl okoralý, ale nějak mu to nevadilo. Nedalo mu to. Šel se podívat, jestli nemá od Nadi zprávu. Nic. No, mohla napsat alespoň slovo. Určitě je v práci, vždycky se ozývala. Otráveně se vrátil do kuchyně, snídani ani nedojedl, vyhodil zbytky a umyl nádobí. Je teprve úterý. Ta Božena mně s tou Chotěboří ale rozčiluje, pomyslel si. Už, už sahal po mobilu, ale pak si to rozmyslel. Chce být sám. Třeba se Naďa ještě ozve a pak by měl problémy. Ví, že Boža odjela a že mají příležitost být víc spolu, jak si vždycky přáli a plánovali. Co všechno spolu prožijí. Tohle není od Nadi hezký. Ani trochu, pomyslel si. Znovu se šel podívat na e-mail. Konečně!

No, tohle – broučku, máme ale smůlu. Musím odjet na třídenní služební cestu. Nemohla jsem se z toho vytočit, promiň. Ale než sklapne víko rakve, ještě se mockrát uvidíme. Čau – Naďa.

Odpověděl:„Milá Naďo, už se nemusíš namáhat. Jsem starší muž, takové komplikace mi dělají problémy. Měj se pěkně a už mi nepiš.“

Když to poslal, oddychnul si. Jsem starej vůl, co jsem čekal. Ten její je sice pořád pryč, ale o dvanáct let mladší než já. To ona si jen chtěla trochu pohrát, vyzkoušet něco nového a pak by stejně zmizela. Jak si to tak říkal, padala na něho čím dál horší nálada, i když venku bylo tak pěkně. Ani se mu nechtělo na procházku.

„Kde se dnes máte sejít?“ zeptala se Anežka u snídaně.

„U zdymadla.“

„No, tam nikdo nechodí. To je dobře. Nemám z toho nejlepší pocit.“

„Já taky ne.“

„Půjdeš?“

„Půjdu. Ale asi pojedu domů dřív. Mám pocit, že se s Hanušem něco děje.“

„Co by se s ním dělo? Sedí někde v knihovně a spisuje své veledílo.“

Jen aby, pomyslela si. Až do hodiny schůzky za nic nestála. Neopouštělo jí nějaké tušení. Určitě se to dnes nějak zhatí a já pojedu domů. Domů. Opakovala si v duchu.
Přesně ve čtyři hodiny stála na místě, kde se domluvili. Bylo šero, stromy svými větvemi zacláněly oblohu a skoro se sbíralo k dešti.

Půl páté. Nikde nikdo. Až měla obavu z toho, že je tu tak sama. Napínala oči, jestli se někde neobjeví jeho postava. Rozhodla se, že ho naposledy obejme a pak odjede zpátky. Tohle nemá nikdo z nich zapotřebí. Pět hodin. Otočila se k odchodu.

„Boženko,“ zaslechla jeho hlas tak blízko, za svými zády.. Až jí zatrnulo. Obrátila se k němu a nechala se obejmout. Cítila, jak jí prostupuje láska, pocit viny a smutek.

„Promiň, nemohl jsem dřív.“

„Málem jsem odešla.“

„Já vím, já vím,“ šeptal a líbal jí do vlasů.

„Ještě dnes večer musím letět zpátky. Žena onemocněla.“

Chvíli stáli v objetí a pak od sebe odstoupili. Podala mu ruku. Věděla, že ho už ho nikdy neuvidí. Ještě se za ním dívala, jak mizí mezi stromy.

Už spal, když vstoupila potichu do pokoje. Nechtěla ho budit, vzbudil se sám. Rozsvítil lampičku a chvíli na ni rozespale mžoural.

„Ty už jsi doma?“ zeptal se, aby si potvrdil, co vidí.

„Ano, přijela jsem dřív. Měla jsem pořád takový divný pocit, že se s tebou něco děje.“

„Pojď spát,“ řekl tiše. Svlékla se, oblékla si noční košili a lehla si k němu. Objal jí. Chvíli tak spolu leželi tiše a nemluvili.

„Jaké to bylo?“ zeptal se jí.

„Normálka. Povídaly jsme si. Pily kafe, couraly po obchodech.“

„Já byl doma. Hrozně sám.“

Stiskla mu ruku.

„A víš, co jsem si říkal?“

„To nevím.“

„Dřív, než pořádně zestárneme, tak si ten život ještě spolu užijeme.“

„Ano,“ usmála se do tmy. Políbila ho a pohladila.

„Mám tě rád, Boženko.“

Neodpověděla. Měla oči plné slz a byla ráda, že konečně usnul. Ještě si chvíli myslela na Janíka. Ale jeho podoba začala blednout a ona si říkala, ráno vstaneme, nasnídáme se a den bude jako každý jiný.

Autorka: Irena Novotná

Více můj web.: https://nocturno.webnode.cz/news/pozdni-prichody1/

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: