Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 4.10.21
Počet zobrazení: 225
Autor článku: Irena Fuchsová
Ti, co žebrají, jsou lepší než ti, co kradou.

Jasně, že by bylo nejlepší, kdyby nikdo nežebral a nikdo nekradl. Ale všichni víme, že jsou lidé, kteří žebrají a lidé, kteří kradou. A já tvrdím, že horší jsou ti, co kradou.

Loudilové, opilci, narkomani, lenoši. Někteří možná i bezdomovci, ale většinou mezi loudily, opilci, narkomany a lenochy jsou lidé, kteří mají byty nebo žijí na ubytovnách, kde za ně nájem platí stát. A tito lidé jsou všichni stejní. A je jedno, kde se pohybují. Na nádražích, náměstích, v parcích. V Kolíně, v Praze, v Pardubicích. Všichni jsou stejní.

Jednou jsem přijela z Prahy do Kolína, pospíchám nádražní halou, vidím zasklenými dveřmi, že mi přijíždí autobus na kolínské Zálabí, když vtom mi cestu zastoupí sympatický mladý muž.
„Prosím vás, dejte mi nějaké peníze!“
Dejte mi cigarety. Dejte mi peníze. Dejte mi na polévku. Dejte mi na vlak za nemocnou babičkou. Dejte mi na vlak na internát. Dejte mi na vlak do školy. Dejte mi na vlak domů. Pořád to samé. Mladí, staří, muži, ženy. A vy v sobě pořád musíte sbírat síly a říkat nemám, nedám, protože to slyšíte denně několikrát a už vás to nebaví, už vás to unavuje, zatěžuje, obtěžuje, vytrhuje vás to z vašich myšlenek, z vašich pocitů… a teď navíc můj autobus zastavil na zastávce, otevřely se dveře, lidé nastupují, sympatický mladý muž znovu říká, prosím vás, dejte mi nějaké peníze a ze mě vylétla otázka.
„A musím?“

Sympatický mladý muž se zarazil, znejistěl a pak odpověděl.
„Nemusíte.“ Ustoupil mi stranou a já šla k autobusu.
U zálabské večerky se také schází podobná partička. Jednou večer pršelo, pod balkonem stál „jeden z nich“, já přivázala našeho drsnosrstého jezevčíka u dopravní značky na kraji chodníku, vešla jsem do večerky, a když jsem za chvíli vyšla, Atík byl pryč. Vteřina nejistoty, ale už jsem ho uviděla. Stál pod balkonem s „jedním z nich“.
„Vzal jsem ho z deště. Aby nenamokl.“
„Děkuju. Ale to jste nemusel. Je to lovecký pes, na déšť je zvyklý.“

Vzala jsem si vodítko, udělala jsem dva kroky, a za mnou se ozvalo to, co jsem čekala.
„Mladá paní, nedáte mi nějaké peníze?“
„Nedám.“ Udělala jsem další dva roky a „jeden z nich“ si neodpustil výčitku na rozloučenou.
„Ale viděla jste, že jsem byl hodný!“
Asi za týden mi říkal známý, že šel kolem „jednoho z nich“, a on po něm chtěl také peníze.
„Peníze vám nedám, ale přišlo mi uhlí, pojďte mi ho složit, dám vám pět set.“
„Jeden z nich“ zavrtěl hlavou.
„Vono začíná pršet. Mohl bych dostat zápal plic.“
Ale jsou i jiní. Úplně jiní z jiné party. Jednoho takového úplně jiného z jiné party, jsem potkala právě dneska, v potravinách na kolínském náměstí.

Všimla jsem si ho hned, jak jsem do téhle menší samoobsluhy vešla. Kolíňák to nebyl, tím jsem byla jistá. Vysoký, svalnatý fešák kolem třicítky, zajímavý typ, mohl to být novinář, podnikatel, muzikant, majitel baru… co já vím? Perfektně oblečený, ležérně, moderně. Černé sportovní kalhoty, triko, koženou vestu, přes rameno tašku. Vybíral u pultu sýry. Já také. Zastavil se u čokolád. Já také. Šel k pečivu. Já také. Když jsme stáli vedle sebe, měla jsem sto chutí říct, to vypadá, jako když vás sleduju, co? Už jsem zase za vámi. Cítila jsem z něho totiž napětí a skoro jsem slyšela, jako by mi říkal, co za mnou, babo, furt lezeš?!

A nakonec jsem se s ním sešla i u pokladny. Začal vyndávat z košíku na pult lahev drahého vína, čokoládu, sýry, pečivo a najednou říká, já si musím dojít pro peníze, hned jsem zpátky.
„Ale vrátíte se,“ zavolala za ním paní pokladní, on přikývl a vyběhl z obchodu. Druhá prodavačka se za ním šla podívat a viděla, že běží Kouřimskou ulicí nahoru, kde zahnul ke kostelu.
„Zjistil, že tady nic neukradne, tak utekl,“ povzdychla si paní pokladní a její kolegyně přikývla.
„Mně byl od začátku nápadný, tak jsem ho pozorovala.“
„Mně se také nezdál,“ potvrdila jsem oběma jejich pocity, ale to, že jsem „slyšela“, jak mi v duchu říká, co za mnou, babo, furt lezeš, to jsem jim neřekla.

Když jsem šla za chvíli v jeho stopách, podívala jsem se ke kostelu, kam zahnul. Nikde nikdo.
Měly jsme pravdu všechny tři.

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: