Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 25.10.21
Počet zobrazení: 271
Autor článku: Irena Fuchsová
Zvracím, zvracíš, zvrací.

Zvracet se může z mnoha důvodů. Ale pojďme zůstat u zvracení za a) po požití nezjištěného množství alkoholu, nebo za b) po míchání různých druhů alkoholu, nebo za c) po spojení a) a b)…
Nikdy mě nenapadlo, psát o zvracení. Dneska jsem ale potkala kamaráda Bedřicha, povídali jsme si, já mu řekla, že pan Fuchs přišel ráno v půl druhé, protože náš společný kamarád Kim, dostal Cenu města Kolína, tak se u něho slavilo, Bedřich se zeptal, jestli bylo panu Fuchsovi špatně, já řekla, že ne, a najednou jsme si povídali o zvracení a smáli jsme se na celý chodník tomu, kdo, kdy a po čem zvracel…
Kdysi dávno, začátkem osmdesátých let, mi vyprávěla kamarádka, jak se její muž na nějaké schůzi opil, přišel v noci domů a sotva si lehl do postele, začal zvracet na podlahu.

„Víš, Ireno, to by mi nevadilo. To se stane. Vyhrnula jsem si noční košili, vzala jsem kýbl, hadr a začala to uklízet. Jenomže on mi začal nadávat, ty svině komunistická, ukliď to pořádně! Ty komunistická svině, pořádně to ukliď! A já si říkala, tak on přijde ožralej, pozvrací se, já to po něm uklízím a on mi bude nadávat, že jsem komunistická svině, když ve straně je von a ne já?! Nikdy mu tuhle nespravedlnost nezapomenu! Nikdy. Když jsem mu to ráno řekla, tak si samozřejmě nic nepamatoval a dal mi sto bonů, abych si něco koupila v Tuzexu. Aspoň že tak. Ale stejně mu to nikdy nezapomenu. Taková nespravedlivost…“

Druhý příběh je silvestrovský. Stal se před mnoha lety, takže už je promlčený a kamarád, kterého se týká, a který čte mé blogy, určitě své ženě i mně odpustí, že jsme se tehdy, když mi to říkala, smíchy málem počůraly!
„Přišli jsme ráno, děti spaly u mých rodičů, Jarda se ani nemyl, padl do postele a než jsem přišla z koupelny, spal. Lehla jsem si vedle něj, otočila jsem se na druhou stranu, koukala jsem do okna, jak venku pomalu svítá a ani se mi nechtělo spát, a najednou slyším nějaké zvuky. Jako když se pumpuje voda a stoupá trubkou a už už už začne tryskat… a v tu chvíli jsem ucukla stranou, co nejdál od Jardy a přesně jsem věděla, co se vedle mě stalo! Jak ležel na zádech, tak zvracel jako vodotrysk, a Ireno, kam padá voda z vodotrysku? No přece dolů, tam, odkud vytryskla…“

Za svůj život jsem byla svědkem několika zvracení, ale to asi každý z nás. Ale nejvíc poučné pro mě bylo první zvracení, kterého jsem byla svědkem jako šestnáctiletá studentka SVVŠ.
Četla jsem si tehdy v kuchyni dlouho do noci, Dostojevského. Kolem půlnoci přišel můj osmnáctiletý bratr se svým kamarádem, kterého jsem tajně zbožňovala. Každé holce se líbil! Byl totiž nádherný. A tehdy, v roce 1966, i výjimečný! Jeho maminka byla totiž půvabná blondýnka a tatínek černoch.

A jejich syn byl vysoký, plavně chodící. Ano, přesně tato dvě slova se pro něho hodila. Plavně chodící. Chodil, jako kdyby plaval. Jedna profesorka na gymnáziu tehdy říkala, že ho schválně vyvolává i několikrát za hodinu, aby viděla, jak jde z poslední řady k tabuli – tak krásně, plavně chodil!

A tenhle můj idol byl najednou u nás v kuchyni, stál v kuchyni u dveří, usmíval se na mě a já na něj, a vůbec jsem si nevšimla toho, co zpozoroval můj bratr, který najednou vytáhl zpod umyvadla kýbl a strčil ho před mého plavně chodícího idola, a ten začal do kýblu neplavně zvracet.
A bylo po lásce. I toho Dostojevského mi znechutil a dočetla jsem si ho až za týden.
Mně se podobné zvracení vyhnulo. A hned vám povím proč.

Bylo to v roce 1972. V kolínském divadelním klubu byla premiéra a já se opila. Chutnalo mi všechno možné, tak jsem pila všechno možné. Domů jsem přišla k ránu, kolem druhé hodiny. Měla jsem tehdy malý byt po babičce, předsíň a pokoj. A v předsíni jsem měla staré kanape. A také jsem měla královskou pudlí slečnu Aurigu.
Druhý den mi domovní důvěrnice řekla, Irenko, co se to u tebe v noci dělo, že Auriga od dvou hodin do čtyř, štěkala? A mně bylo jasné, že jsem v předsíni padla na kanape a dvě hodiny o sobě nevěděla. A od té doby jsem nikdy, nikdy už alkohol nemíchala a nikdy, nikdy se už nestalo, že bych o sobě nevěděla.

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: