Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 8.11.21
Počet zobrazení: 243
Autor článku: Irena Fuchsová
Jak mě naháněli, že dostanu dárek.

Začalo to telefonem před dvěma měsíci. Od té doby mi ty ženy volaly minimálně šestkrát. Jejich hlasy byly slušné a vstřícné.
„Máte u nás dárek! Jenom se musíme domluvit, kdy si ho vyzvednete!“
I vy Jezinky Bezinky, pomyslela jsem si hned při prvním zavolání a dárek jsem odmítla. Dívka začala říkat něco o tom, že jsem kupovala vitamíny a zdravou výživu, zamotala do toho lékárnu, a dárek je prý bonus za můj nákup.
To by bylo možné, napadlo mě. Dali jsme si s panem Fuchsem k Ježíšku poměrně drahé vitamíny na klouby, a ve své lékárně mám kartu, na kterou mám slevu, takže se o mně mohli dozvědět.
„A kde si to mám vyzvednout?“
„V Pardubicích.“
„Tak to ani omylem. Nikam nejedu. Jsem z Kolína.“
„Vy jste z Kolína,“ ozvalo se zklamaně. „To je škoda.“
Tím končil první telefon. Druhý příjemný hlas se ozval za týden a opět lákal na dárek a byl čím dál smutnější, že nechci přijet. Že prý je to škoda, že je dárek krásný, a že už ho pro mě nemůžou dál schovávat.
„Víte co? Vezměte si ten dárek vy,“ navrhla jsem příjemné slečně. „Podepište mě, že jsem si ho vyzvedla a vezměte si ho.“
Pobavilo ji to, ale řekla, že to nejde a lámala mě dál.
„Jedině, až pojedu do Pardubic do rozhlasu, že bych se u vás pro to stavila,“ nabídla jsem jí a ona ze sebe začala sypat, kde je najdu. Bylo to při cestě, tak jsem řekla, ať mi zavolá za čtrnáct dní a domluvíme se.
Zkrátím to. Výsledek po dalších asi pěti telefonátech, byl den D. Čtvrtek 29. května 2014, 11 hodin. A mám prý počítat zhruba s dvaceti minutami.
Dobrá, řekla jsem si. Měla jsem ten den v ČRo Pardubice od 12.30. natáčet další díly mého pořadu, Když vypráví nápověda. Vyzvednu si při cestě z nádraží dárek, oni se mě zeptají, jak jsem spokojená s vitamíny, které mi dal Ježíšek, pak si dám kafe a cigárko v kavárně Alibi kousek od ČRo Pardubice, pročtu si ještě jednou texty, které budu natáčet a půjdu do studia.

Před domem, kde jsem si měla vyzvednout dárek, stála paní.
„Jdete si pro dárek? Tak jeďte výtahem do druhého patra!“
Ve druhém patře mě druhá paní nasměrovala do dveří, za kterými na mě měl čekat dárek.
Ale místo dárku tam byla menší jídelna, kde už seděly tři ženy a u předváděcího pultu jim jedna Jezinka Bezinka ukazovala nějaké nádobí. Sedla jsem si ke stolu, kde byly připravené příbory a chvíli jsem Jezinku Bezinku poslouchala.
„Uvařím vám za deset minut jídlo, které máte rádi, jaké jídlo máte nejradši, no, řekněte, jaké jídlo si rádi dáváte, tak dobře, udělám vám bramborový knedlík, zelí a maso, a to všechno bez tuku, v páře! Která z vás vaří v páře? Žádná. To je ale škoda! Je to zdravé, je to laciné a je to chutné, jak za chvíli poznáte…!
„Mladá paní, já si ale žádné hrnce kupovat nebudu.“ To jsem řekla já, prosím! Podívala se na mě jako na úplného debila.
„Žádné hrnce si kupovat nemusíte.“
A pokračovala dál. Představila nám mixér, další hrnec, ale to už se jedna paní zvedla, a se slovy, tak tohle poslouchat nebudu, to už jsem slyšela stokrát, odešla. Jezinka Bezinka ani nemrkla a pokračovala dál.
„Toto nádobí, které vám předvádím, nikdy nekupujte jinde. Nekupujte ho na žádných předváděcích akcích. Kupujte ho pouze a výhradně u nás. A nyní se vás v rámci této osvěty o zdraví, zeptám, jakou používáte strouhánku?“
Jedna z žen odpověděla, že si ji strouhá doma, a Jezinka Bezinka uznale přikývla.
„To vás chválím!“
Zasmála jsem se. Úplně se třesu na to, aby mě v mých šedesáti čtyřech letech chválila nějaká cizí ženská za to, že si dělám doma strouhánku! Jezinka Bezinka se na mě přísně podívala.
„Prosím?“ Kývla jsem na ni.
„Copak?“
„Vy jste se zasmála.“
„Nemůžu se zasmát?“
„Můžete. Já myslela, že jste se smála mě.“
Na to jsem neodpověděla a dělala jsem si poznámky, které jsem si dělala od chvíle, co jsem si sedla.
Jezinka Bezinka začala ukazovat, jak udělá v zázračném mixéru ve chvilce zmrzlinu z mražených jahod a dá nám ochutnat, což se za chvíli stalo. Ochutnala jsem jednu lžičku. Zmrzlina nestála za nic. Pak přede mě přistál talíř se dvěma malými bramborovými knedlíky, s několika kousky masa a trochou zelí. A na židli vedle mě přistála další Jezinka Bezinka s dotazníkem a s nabídkou legitimace, která mi kamsi otevře dveře.
Ochutnala jsem knedlík, maso a zelí – nestálo to za nic a zeptala jsem se Jezinky Bezinky, jestli mají ubrousky. Neměli. Vyndala jsem si tedy svůj papírový kapesník, odmítla jsem vyplnit dotazník, odmítla jsem legitimaci, a zeptala jsem se, jak je možné, že se mi tady předvádí nádobí, když mám slíbený dárek?
Jezinka Bezinka udělala nechápavý obličej.
„To vám naše telefonistky neřekly? To je ovšem velká chyba. Můžete mi říct vaše jméno? Přehraju si vaše hovory…“

Dala jsem jí vizitku (aspoň si přečte tenhle blog) a pokračovala jsem dál.
„Z těch vašich telefonátů jsem měla dojem, že dostanu dárek za to, že jsem si u nás v lékárně koupila vitamíny. Kdybych věděla, že na mě čeká předváděcí akce s hrnci a s mixéry, tak bych sem nepřišla.“
„Ale bylo vám řečeno, že to bude trvat dvacet minut, že?“ Přikývla jsem a ona po mně vítězně skočila.
„A prosím vás, můžete mi říct, co jste si myslela, že tady budete těch dvacet minut dělat?“ Tohle řekla nahlas, ale v duchu si určitě dodala, ty stará, blbá krávo!
„Myslela jsem, že se mě zeptáte, jak jsem spokojená s vitamíny, které jsem si koupila. Určitě jsem nečekala, že mi tady budete vymývat mozek nějakým vařením a hrnci. Přišla jsem kvůli tomu, že jste mi dva měsíce volaly, že máte pro mě dárek, který si zasluhuju, a vypadalo to, že všechny umřete, pokud si pro ten dárek nepřijdu. Takže bych ráda dostala ten dárek.“
„Ten samozřejmě, dostanete.“
Uraženě odešla a za chvíli se vrátila se dvěma kuchařkami na DVD, krémem na ruce a škrabkou na zeleninu. Z těchto čtyř věcí jsem si měla vybrat dárek, kvůli kterému mě dva měsíce uháněly. Vzala jsem si škrabku, protože ta moje se rozbila, a novou jsem si ještě nekoupila. A odešla jsem.

Se mnou odcházela i třetí paní z nás čtyř, které jsme se tu sešly. Ta poslední stále zůstávala sedět u stolu a jedna z Jezinek Bezinek si ji právě chystala k obědu. Ze čtyř žen získaly jednu. To je úspěch, řekla bych.
Ve výtahu se paní, co odešla se mnou, rozčilovala, že ze sebe udělala blbou, že sem jít nechtěla, ale že pozvaly maminku, která moc nechodí, a ta ji sem poslala. Pro dárek.
Takže ze čtyř pozvaných žen odešla jedna během produkce, druhá se mnou, ale tu čtvrtou „dostaly“.

V podstatě se mi nic strašného nestalo. Do Pardubic bych stejně jela, panu Fuchsovi se škrabka líbí, prý je keramická, škrábe dobře, a právě píšu nový blog.
Ale vadí mi, když si uvědomím, že se minimálně deset žen živí tím, že vědomě lidem lžou a lákají je podvodným způsobem na akci, na kterou by tito lidé nikdy nepřišli. To jejich nádobí, které předvádí, může být dobré, může být dokonce velmi dobré, ale vsadím se, že způsob, jakým tyto dámy dostávají lidi na jeho prezentaci, potenciální zákazníky odradí.

Tímto upozorňuju každého, kdo mi někdy zavolá, že má pro mě dárek například za to, že už dvacet let dojíždím z Kolína do Prahy, že ho odmítnu poněkud drsnějším způsobem. Říká se přece, na sprostý pytel, sprostá záplata…

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: