Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 6.12.21
Počet zobrazení: 289
Autor článku: Irena Fuchsová
Muži, máte doma své místo?

Mají vůbec dnešní muži, dnešní tátové, doma svoje místo? Nemyslím tím židli u jejich počítače nebo křeslo, ze kterého koukají na televizi. Myslím tím místo, ze kterého sledují svoji rodinu. Místo, které je pro ostatní v rodině, tabu.

Můj táta měl takové místo u jídelního stolu, který stál u zdi, na konci dlouhé, úzké kuchyně. Táta seděl v rohu, u kratší strany stolu a měl přehled po celé kuchyni, kde jsme se nejvíc setkávali všichni, já a mí dva bráškové, starší a mladší, maminka a babička. Všichni si povídali a my, děti, poslouchaly.
Když u nás babička nebyla, maminka něco dělala a táta si na svém místě, četl. Knihy měl na stole u zdi, u své levé ruky. Čtyři, pět knih. Půjčovala jsem mu je v knihovně, která byla přes ulici, a četla je společně s ním.
Když jsme odpoledne nebo večer přišli domů a tátovo místo bylo prázdné, věděli jsme, že je na pivu, přijde v noci a bude si chtít v naší společné ložnici povídat, takže nás všechny vzbudí. Nevím, kdo na to přišel, ale asi jsem se ve svých osmi, devíti letech, dobrovolně obětovala sama.

Když přišel v noci z hospody, seděla jsem s ním v kuchyni u stolu, táta seděl na svém místu, já kousek od něho a on si se mnou povídal. Dvě, tři hodiny. Vypovídal se a šli jsme spát…
S panem Fuchsem jsme se stěhovali jednou, podruhé a až potřetí jsme zakotvili. Ani v tomhle našem posledním bytě neměl pan Fuchs své místo a nepostrádal ho. Mně ale scházelo. Chtěla jsem mít doma „tátovo místo“. Chtěla jsem mít tu dávnou, dětskou jistotu, že když má doma táta své místo, přijde domů. A i když přijde opilý, přesto přijde a bude sedět na svém místě a povídat si se mnou.

A tak se v našem bytě, v kuchyni u okna, kousek od jídelního stolu, objevil ušák a stojací lampa.
„Abych si měla kde číst a viděla na to,“ kamuflovala jsem budování tohoto strategického místa, které mělo být místem, kde bude pan Fuchs rád sedávat. Vím, byla to směšná kamufláž, ale prošla mi. My, ženy, víme, že své místo doma nepotřebujeme. Jsme z domácích prací tak upachtěné, že je nám úplně jedno, kam si sedneme, když si sedneme, hlavně, že si sedneme. A když si chceme opravdu odpočinout, zalezeme si někam, kde nás nikdo nenajde a tam spokojeně relaxujeme, a je nám jedno, jestli jsou to schody k půdě, WC nebo stará židle na balkoně.

Když bylo strategické místo pro pana Fuchse připravené, sedala jsem si tam, pochopitelně, já. Chystali jsme ho přece pro mě! Pan Fuchs po mně pokukoval, místo se mu líbilo, když si tam sedl, měl přehled po kuchyni i po obývacím pokoji, který na kuchyň navazuje, ale bylo to moje místo, tak mi ho nechával.
„Baba si to uměla pěkně zařídit, viď, Atíčku,“ stěžoval si našemu jezevčíkovi a ten přikyvoval a mlsně pokukoval po křesle také. Naštěstí jim tato jejich ohleduplnost, vydržela jenom pár dnů!
Přišla jsem tehdy z nákupu, v předsíni jsem se trochu sehnula a můj pohled namířil mezi kuchyňskou linkou kolem ledničky, k „mému“ křeslu a k „mé“ lampě. A co myslíte, že jsem uviděla?
Pan Fuchs si tam spokojeně četl noviny, na něm se spokojeně rozvaloval Atíček, a takhle spokojeně to už zůstalo na věky.

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: