Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 13.12.21
Počet zobrazení: 330
Autor článku: Irena Fuchsová
Furt se s vámi, chlapi, rozčilujeme. A zbytečně.

Jste prostě jiní! Neříkám, že jste lepší nebo horší než my, ženy. Ne. Jste jiní, stejně jako jsme jiné i my. Mockrát jsem si tuto pravdu, tento doslova zákon, potvrdila. Naposledy včera…
„Musím si koupit nové brýle,“ prohlásila jsem před panem Fuchsem už před měsícem. „Nejdou mi složit do pouzdra, bojím se, že je zlomím…“
Stalo se. Nechala jsem si ve své kolínské optice změřit zrak, vybrala jsem si rámečky, skla byla hotová za pár dnů, tak jsem si pro nové brýle došla, ty staré, co nešly složit do pouzdra, jsem tam nechala, že je prý potřebují do něčeho alespoň na 24 hodin namočit a pak se je pokusí opravit, a když jsem šla kolínskými ulicemi ke starému mostu, říkala jsem si, teď přijdu domů, a to bude zase, co sis to vybrala za příšerné rámečky?! Vůbec ti nesluší! Kolik to stálo? Tolik?! To sis nemohla vybrat něco lepšího?
A tak jsem se rozhodla, že panu Fuchsovi o nových brýlích, neřeknu. Nevšimne si jich, a já budu mít klid. A hlavně mi nezkazí radost, protože mi výborně sedí a strašně se mi líbí – jinak bych si je přece nekupovala, že?
To, že jsem se rozhodla, že mu o nich neřeknu, neznamená, že jsem nečekala, si jich všimne. Přece jsem mu říkala, že si jdu pro nové brýle. Ale dobře – když si jich všimne, tak si jich všimne. Ale já ho na ně neupozorním.
Stalo se. Neupozornila jsem ho. A on si nevšiml. Včera ani dneska, i když tyhle nové brýle jsou podstatně jiné, než ty, které jsem nosila skoro pět let…
Když jsem to večer psala přítelkyni Leoně, se kterou máme společné nejenom krátké vlasy, mailově se mi vysmála.
„Antonín si nikdy nevšimne, že jsem byla u holiče. Ale když přijdu a sama mu řeknu, že jsem byla u holiče, začne se smát a říká, vypadáš strašně! Máš to čím dál kratší! Budu ti říkat, chlape!“
Souhlasila jsem s ní.
„Když panu Fuchsovi ukážu, co nového jsem si koupila, zkritizuje mi to. Nikdy se mu to nelíbí. Ale když si toho za rok všimne sám, je vidět, že se mu to líbí!“
„Nebo odměny,“ pokračovala Leona. „Od roku 1986 neříkám Antonínovi, že dostáváme v práci nějaké odměny. A neříkám mu to dodnes. Pokaždé, když jsem mu vítězně hlásila, kolik jsem dostala, ušklíbl se. „S tím bych se, být tebou, nechlubil. To je vidět, jak si tě váží!“ Naposledy jsem se mu takhle pochlubila před Vánoci 1985. Brali jsme tehdy opravdu hodně. Zasloužila jsem si to a strašně, strašně jsem si přála, aby mě pochválil. A zase nic. Žádné předsevzetí jsem si nedávala, ale od 1. ledna 1986 ode mě Antonín neuviděl jedinou korunu z odměn. A dneska mám na vkladní knížce balík.“
I v tom jsem jí dala za pravdu. I já měla podobnou zkušenost s panem Fuchsem, tak jsem začala odměny od roku 1985, také zapírat. Neříkala jsem, že máme s Leonou hodně společného?
A takhle jsme si mailově notovaly přes půlnoc.
Když Antonín s panem Fuchsem přijdou od holiče, už u dveří obdivně vykřikujeme, jak jim to sluší, jak vypadají mladě – i když jsou odrbaní hůř než kuře.
Když si Antonín nebo pan Fuchs něco koupí, a je to nejenom příšerné, ale i malé nebo velké, vychvalujeme jim to tak vehementně, že nám nabídnou, abychom si to vzaly, protože si to stejně koupili malé nebo velké.
Když Antonín nebo pan Fuchs přinesou domů větší balík peněz, tancujeme indiánský tanec lásky nejdříve kolem nich, a potom kolem sporáku, nachystáme jim jejich oblíbené jídlo, a po zprávách s nimi koukáme na ČT2 na německé ponorky, a po ponorkách, když nám to naši psi dovolí, zůstaneme u nich v posteli, protože přece přinesli domů větší balík peněz a zaslouží si odměnu!
A nakonec jsme si s Leonou řekly, no a co? Vždyť přece dobře víme, že jsou jiní! Neříkáme, že jsou lepší nebo horší než my. Ne. Jsou prostě jiní. A proto nás nikdy neomrzí…
P. S.
Dneska ráno jsem byla s panem Fuchsem u naší paní doktorky, Veroniky Fabiánové. Pan Fuchs si zařizoval prohlídku očí, a já ho při odchodu pochválila.
„To je dobře, že jdeš na oční. Mám od pondělí nové brýle a ty sis toho nevšiml!“
Paní doktorka se sestřičkou smíchy upadly a pan Fuchs se na mě konečně pořádně podíval.
„No jo… teď to vidím…“
Takže, ať žijí naši muži! Když se to tak vezme, jejich nevšímavost nám dává svobodu!

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: