Dnes je 03.10.2022, Svátek má Bohumil, zítra František

Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Obraz sv. Fabioly

Publikováno: 19.01.22
Počet zobrazení: 446

kytkaretroDobrý večer moji čtenáři, babičky a dědečkové, připravila jsem si pro Vaše potěšení novelu na pokračování. Je jedním dílem psychologická a druhým dílem detektivní a též historická. Vznikla jednoho dne, když jsem šla po chodbě naší školy před pár lety kolem knihovny a na zemi ležela jedna kniha, která mne zaujala a přivedla k tématu této novely. Víte kdo byla Fabiola? A víte něco o jejím vzácném obrazu?  Po dlouhém hledání jsem ten obraz našla na Wikipedii a nemohla jsem se něj vynadívat. Ten obraz je hlavním mottem mého příběhu, který vám nyní předkládám. Tak započnu, jak říkali naši obrozenci.

Taková nudná, deštivá neděle. Díl 1.

Z pootevřeného okna šel do pracovny komisaře Alexandra Gráfa chlad. Už druhý den prší a teplota vzduchu klesla od minulého týdne o deset stupňů. Z jedné strany byl docela rád, že se ochladilo, protože vedra byla úmorná a on za dva měsíce přibral dvě kila. Hned mu to Vlasta střelila – neroste ti trochu břicho? – a její úsměv ho zbytečně vydráždil. Vždyť je to pravda. Každý rychlejší pohyb znásoboval obtížné pocení a únavu, nic z něho neměl. Vlasta byla uražená, a ten večer už nepřišla, i když si plánovali večeři při jedné svíčce a večeři. Přiznal si, že mu to nevadí, protože už měl asi tři dny v trezoru případ, o který nikdo nestál.

Přesně v 18,00 hodin dne 12. 8. 2009 byla nahlášena, již dva dny pohřešovaná Anna Jílková, narozená 23. 10. 1974 v Berouně, toho času zaměstnána na Finančním úřadě, Praha 4, v oddělení  Daně z nemovitostí.  Dále se o ní v protokolech píše, že žila sama v domě po rodičích, že pronajímala dvě pokoje příležitostným účastníkům konferencí, že vedla pěknou domácnost, starala se o velkou zahradu a se sousedy dobře vycházela. Jinak byla tichá, moc toho nenamluvila a žila si jen tak pro sebe. Při prohlídce jejího obydlí i zahrady se našly peníze v hotovosti ve výši 100 000 Kč a tajná schránka se starožitnými šperky s odhadní hodnotou 300 000 korun českých. Čísla na bankovkách neodpovídaly číslům bankovek, které by pocházely z trestných činů. Šperky, jak zjistil dále jeho předchozí kolega, nepatřily k žádné kolekci, po které by kdokoliv pátral a byly to originály z let 1920 – 1950, ručně vyrobené v Praze. Dále: zpráva tvrdí, že pohřešovanou osobu nahlásila paní Kamila Klímová, nar. 3. 11. 1936 která, docházela k pohřešované uklízet a pomáhat v domácích pracích, protože měla o ní důvodnou obavu, že se jí něco stalo. Byla totiž vždycky přesná, nikdy nic nedlužila a co slíbila, to splnila. Ten den, kdy nahlásila pohřešování, měla přijít vařit na večer, protože paní Anna čekala hosty a chtěla připravit skromnou, ale chutnou večeři, takové to domácí pohoštění. Šla ještě koupit nějaké koření do specializované prodejny, ale nevrátila se. Pohřešující ji šla hledat a vyptávala se, zda ji někdo neviděl, protože měla pořád takové zlé tušení. Vrátila se domů, čekala, ale nevrátila se ani Anna a ani nepřijeli pozvaní hosté. Ve spise nebyl uložený jejich seznam, jen se dalo dále vyvodit z výslechu paní Klímové, že jich mělo být deset. Odkud však měli přijet, jací lidé to byli, čím se zabývali a jaká pouta je vázala s paní Annou, to se nedověděl z žádného dalšího textu.

Ve spise byla uložena údajná fotografie paní Anny Jílkové, ale nikdo ji na té fotografii nepoznával, tedy nepotvrdil její totožnost. Když se ptali, jak tedy vlastně vypadala, tak každý řekl – normálně, no.

Díl 2.

Díl 2 Podivný telefon

Ze spánku ho probudil mobil. To je tak blbý vynález, vždycky si pomyslel, když byl vyrušený zvoněním mobilu. A totéž si pomyslel i nyní.

¨“Gráf,“ řekl úsečně.

„Dobrý večer, pane komisaři,“ ozval se ženský hlas.

„Kdo je u telefonu?“ zeptal se. Ten hlas šel jakoby z dálky, ale byl takový příjemný, že probudil jeho zvědavost.

„Fabiola,“ řekla ta paní a určitě se usmívala, pomyslel si, protože to bylo na hlase znát.

„A dál?“

„Nehledejte mne. Já se vám zase ozvu.“

Rozhovor skončil tím, že to cvaklo ve sluchátku, číslo jejího mobilu na jeho displeji se neukázalo.  Padla na něho úzkost. Za prvé, že byl tak náhle probuzen a za druhé, že někdo ví, že má na stole spis, který už nikdo nechtěl, o něm a klidně mu zavolá a uvede název akce pod kterou je od doby, kdy se to vyšetřovalo, zaveden. Šel si dát sprchu, pak si udělal kávu do vysoké sklenice a vrátil se k počítači. Přemýšlel, kdo tomu případu dal takový název. Nikdo v Čechách se tak nejmenuje, alespoň si nevzpomíná, že nějakou Fabiolu někdy znal nebo na ni narazil. Co to jméno muže znamenat. Řekl si několikrát nahlas. A pak se rozhodl, že dnes večer a možná i noc bude věnovat pátrání po jméně nebo názvu Fabiola, protože se může ta hádanka ukrývat právě v nějakém vysvětlení. Ale ještě, než opět otevřel spis, zavolal kolegovi, který ho zakládal a který měl dnes určitě službu.

„Policie,“ ozval se hlas, značně znechucený.

„Tady Gráf. Hele, Honzo, proč jsi na ten spis o pohřešované Anně Jílkové z roku 2009 napsal  Případ „Fabiola“?“

„Ani ti nevím, prostě mně to napadlo. Taková tu ještě nebyla.“

„Ale nevykládej, řekni mi pravdu.“

„Dobře, je to ale blbý,“ zasmál se.

„To máš jedno, není to ani první a ani poslední blbost. Tak to vysyp.“

„Uklízel jsem sklep a našel jsem tam krabici s knížkami, no. A jedna z nich byla na první pohled taková stará, vázaná v kůži a jmenovala se „Fabiola“.

„Četl jsi to?“

„To víš, že ne. Ale vím, že to napsal nějaký katolický biskup a že se děj odehrává v Římě za doby pronásledování křesťanů.  A ta Fabiola byla Římanka, která se prozřela až ke Kristu. Je to dlouhý, já nemám čas číst věci, kterým nerozumím a nevěřím a nechápu je a neznám. Ještě něco?“

„Hned mi tu knihu přivez.“

„Mám službu, tak si pro ni přijeď, protože ji mám tady u sebe, v šuplíku.“

Gráf se nenaštval. Byl celý napjatý, docela se těšil, jak bude zkoumat text a hledal souvislosti se zmizením Anny Jílkové. I když, po chvíli, se mu to zdálo scestné, protože si neuměl představit, že by někdo úmyslně udělal paralelu mezi případem Anny Jílkové a tou bohatou Římankou, která ke Kristu prozřela.

Oblékl se a sedl do auta. Kupodivu, přestalo pršet a vzduch byl takový průzračný a čistý, a protože se už stmívalo, město bylo již rozsvíceno a žilo svůj vlastní život. Světla semaforů se rozlévala na vlhké vozovce a z vysokých domů na něj mrkaly reklamy.

Jestli to není zase nějaká korupčnická debilita, pomyslel si.  Ze spisu se dověděl, že „nalezené peníze v hotovosti byly zajištěny, jakož i veškeré cennosti. A že se po nich nikdo jiný nesháněl, pomyslel si. Kdybych já měl takové peníze, tak tu nebudu jezdit jako blázen po večerech kvůli ženské, která zmizí  nebo jiné, která zmizet nechce, a zvedl zvonící mobil.

„Ahoj, Vlastičko, právě jsem na tebe myslel,“ řekl dřív, než se stačila nadechnout, “co kdybychom se večer potkali, tak kolem osmé? Já bych tě pak zavezl domů. Co říkáš, zlato?“

„A proč?“ ozval se Vlastin podezíravý hlas a Gráf se nedivil, že ho pořád z něčeho podezírá, protože je myšlenkami úplně jinde, než on.

„Protože se chci s tebou milovat,“ zašeptal do telefonu, i když věděl, že je odposloucháván. Ať se kolegové pobaví, stejně o něm tvrdí, že je takový nezábavný morous. Hle, poznejte mou druhou tvář, pánové, a styďte se.

„Dobře, tak tě čekám u sebe doma. Přijedeš pro mne a pak mně zase vrátíš domů.“

„Dobře, Vlastičko, dobře.“

Jeho úlitba nebyla jen tak nezištná. Vlasta totiž byla historička, a ta by mu mohla pomoci, hodně pomoci, protože on, Gráf, nebude studovat nějaké historické bláboly a číst náboženské knížky, že? To by ještě scházelo.

Doklady ze zaměstnání z archivu nic o ní nevypovídaly, co by přiblížilo její totožnost. Zdravotní pojišťovna také nic k její totožnosti nesdělila. Nikdy ji neviděli a neměli její fotografii. Její jméno nebylo zaznamenáno ani mezi podezřelými. Takže, zmizela a před zmizením, jako by neexistovala.

Případ byl odložen. Paní Anna Jílková byla stažena i z pohřešovaných osob, Nikdo jiný, než paní Kamila Klímová ji nepohřešoval. Zaměstnavatel ukončil její pracovní úvazek.

Komisař Gráf protáhl a zadíval do oka, za nímž stále mrholilo. To je teda zase případ, pomyslel si a oči se mu začaly klížit. Neodolával nikdy únavě, a proto se natáhl na otoman a usnul.

Autorka Irena Novotná

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: