Tajemství komisaře Gráfa

Počet zobrazení: 610

Pokračování příběhu sv. Fabioly je to, co skrýval v sobě Komisař Gráf. a tím novela končí.

Tajemství komisaře Gráfa

Seděl v křesle a snažil se vybavit její vůni a pohyby. Ráda se smála a její smích byl takový zvonivý. Nosila červené korálky a barevné oblečení.

„Miluji tě, miluji tě,“ opakovala pořád a pak se smáli. Večer chodili po Praze a povídali si. Ona studovala v druhém ročníku medicínu, ale pak se to stalo. Oznámila mu, že je těhotná. Byli tak mladí a on se lekl. Měl před sebou spoustu plánů, nemyslel na ženění a na nějaké závazky.

„Ale já nejsem na to připravený,“ přiznal se. Tehdy poprvé zesmutněla. Když ji dovedl domů, políbila ho a řekla naposledy – miluji tě. A pak se najednou ztratila. Nepřišla na schůzku jako obvykle. Neodvážil se zvonit a ptát se, co se s ní děje. Vzal to, že už ho nechce vidět. Jenže tenkrát měla jiné jméno. Jmenovala se Maruška Kabátníková.

Často pak o tom přemýšlel. Jestli ji měl rád, asi ano, ale jeho city se nějak hlouběji neozývaly. Pak přišlo studium, cesta do zahraničí, kariéra a ženy, které se střídaly jako aprílové počasí. Neoženil se, neměl děti, žil jen pro sebe. Nějakou dobu působil ve Švédsku, půl roku na stáži v USA, výcvik a tento život mu vymazal myšlenky na city a závazky. Poznal život z jiné strany, jak ho málokdo z běžných lidí zná. Až infarkt ho donutil všechno změnit. A tak se dal ke kriminálce. Není to špatné, říkal si. Času mám přeci dost …

Ale nyní může přemýšlet, zda Maruška porodila dítě, syna nebo dceru.

Vzpomněl si na ženský hlas v telefonu, ale to nebyl její hlas. Čí to byl hlas? Znovu se vrátily takové chmurné obavy, co za jejím zmizení stojí. Musí tedy pátrat po stopách Marušky. Nebo říci pravdu, ať si ten případ někdo vezme jiný, že on je s tou zmizelou spojený? Co si o něm lidé pomyslí? Ale vždyť je to pravda.

Na mysl mu přišel příběh té opravdové Fabioly. Třeba její rodiče neunesli, že čeká nemanželské dítě, neřekla jim s kým, musela nechat studií, zklamala po celé čáře a nakonec zůstala zavržená, odevzdaná sama sobě, s dítětem v náruči, zřejmě bez prostředků a bez pomoci, kdo ví, jak se protloukala. A ten její smutek, který ji náhled tenkrát obklopil, jí zůstal v tváři, v mysli, v těle, v pohybech a nikdo by si už neřekl – ale vždyť je to usměvavá Maruška Kabátníkova. Stala se cizí ženou v cizím světě, se svým bojem, který neutuchal ani nyní, protože beze stopy zmizela a nikdo ji nehledal, kromě paní, co jí pomáhala s domácností, všem lhostejná.

Nemá sílu, aby se jí podíval do tváře. Nemá sílu, aby ji hledal a našel – co by ji asi řekl – promiň, Maruško, já jsem byl sobec a pitomec, neměl jsem o lásce ani ponětí, ale ty jsi ji znala. Tebe vedla životem, mně opustila. Kdo na tom byl hůř – já nebo ty? Fabiola – ta nesvatá žena, kterou nakonec vytáhl z  bryndy sv. Jeroným? Napadlo ho, že i ona žila mimo všechny regule, které se jí stavěly do cesty, protože měla velký cíl. Nebo alespoň na ten cíl myslela.

Dokáže láska proměnit sdílné city, že se nakonec stane sama sebou a už se o ni nemluví, ale skrze ni se koná? Co se s takovými lidmi vlastně děje?  Dostanou kříž a úkol dojít až na konec, na samý konec své vlastní Kalvárie?

A Gráf cítil, že s ním něco děje. Až do chvíle, než uviděl ten obraz, byl spokojený, vyrovnaný, svůj – nyní se jeho nitro tříští a mezi ty střepiny prostupuje něco, co si nikdy nepřipouštěl – touha po odpuštění.

Ale to není možné, řekl si pak, když trochu vystřízlivěl ze vzpomínek. Třeba se ta paní Klímová spletla. Nebo se pletu já nebo na mně dolehla vina, kterou jsem vědomě zahrabal a navršil na ni spoustu zbytečného haraburdí všech možných zbytečností, lhaní, vytáčení, milování bez lásky a lásky bez milování.

Rozpomněl se, kde bydlela, když ji znal. Její rodiče třeba ještě žijí. Půjde tam, představí se a zeptá se na Marušku. To udělá. Zítra, pozítří, už to nespěchá. A podá hlášení, že na případě pracuje.

A s tím šel spát.

Ulice byla prázdná

Ráno, po snídani, si dal sprchu a oholil se. Použil i nevtíravý pánský parfém a oblékl se, jak nejlíp uměl. Pravda, od chvíle, kdy se loučili, byl ještě téměř chlapec. Přál si, aby se nezměnila. Ale určitě se na ní čas i životní události podepsaly. Je vdaná? Rozvedená a znovu vdaná? Proč by nemohla žít jako jiní lidé? Vybavoval si její podobu. Nyní se mu zdá, že byla krásná, panenská a jemná. Změnil ji život? Nebo změnila ho ona ze své vůle? Vždyť se chtěla tenkrát milovat, a také milovat jeho.

Byl naplněný představami, co se stane, až se otevřou dveře, když zazvoní a kdo bude mezi nimi stát. Nastartoval auto a vyjel do téměř prázdných ulic. Lidé ještě spí, myslí myslel si. Sem tam projela kolem něho tramvaj, zabočil a před jeho očima se otevřel obraz panoramatu Hradčan. Nevěděl, proč dostal takovou chuť na kávu a jednu koblihu. Nebo třeba bez koblihy. Zkontroloval si čas, je devět hodin, sobota ráno, je zataženo, asi bude zase pršet. Bože, já jsem tak unavený, pomyslel si. Zastavil v ulici, kde kdysi bydlela. Zvláštní, že od té doby tam nikdy nebyl a nyní vidí, že se nic, vůbec nic nezměnilo. Ta alej, v které postával, když na ni čekal, je pořád stejná, jen stromy povyrostly, ale ulice je prázdná, nikde ani živáčka. Zvedl oči do čtvrtého patra, kde dřív bydlela. Zdálo se mu, že ty záclony jsou stejné, jak před lety a nyní – jedna se pohnula. Zatrnul mu a po zádech mu přeběhl mráz. Ano, poznal její matku, i když ji změnil věk, přesto ji poznal. Tak, co teď? Má zazvonit, podívat se jí do očí a říci: “Dobrý den, to jsem já, který jsem zničil vaší dceři život. Jestli se na mne nepamatujete, jmenuji se Gráf.“ No, to by byla pěkná blbost! Možná, že by se měl představit jako komisař od kriminálky a zeptat se na Annu Jílkovou. Jenomže, není ve službě a nikdo ho neposlal, aby ji dnes, zrovna v sobotu, hledal v domě, v kterém asi pravděpodobně nikdy nebydlela. Protože Anna Jílková není Maruška Kabátníková.

Pomyslel si, že by to měl nechat na jiné dny, vhodnější dobu. Trochu to tu omrknout a zjistit, jestli Maruška tam bydlí nebo nebydlí a co s ní vlastně je. Ona je paní Kabátníková taková hodně nevlídná, když na to přijde a jistě by h nevítala s kávičkou a zákuskem. Znovu se mu vrátila chuť na kávu. Vrátil se do vozu a zapálil si cigaretu. Snažil se na nic nemyslet, ale myšlenky doléhaly, dotíraly a obrazy se mu míhaly hlavou, jako v divokém snu. Vzpomněl si i na ten telefonát od Fabioly. Musí nechat prověřit číslo, z kterého volala a pokud nebude zjistitelné, tak na ten hovor zapomene. Třeba to byl nějaký pitomý žert nějaké kolegyně. Ti, kdo ho znali lépe, věděli, jak mu pracují brouci v hlavě a jakým způsobem se mu skládají myšlenky, než případ vyřeší. A případ Anny Jílkové je pořádný ležák. Všichni se snaží dát od něho ruce pryč a Prozřetelnost třeba sama chtěla, aby se mu do života zamotala i ta Fabiola, jejíž osud otevřel vzpomínky na Marušku Kabátníkovou. Ani neví proč, co mají ty dvě ženy společného. Zapálil si druhou cigaretu a znovu se podíval do čtvrtého patra. Okno bylo stále otevřené. A ulice pořád tak prázdná. Začalo jemně mrholit. Ani si nevzpomíná, jaký to byl den, kdy ji viděl naposledy, zda pršelo, ví, že byl večer a ona ho nechala stát. Odcházela od něho s jeho synem anebo dcerou.

Rozhovor

Když otevřel dveře, zavanula na něho známá vůně a napadlo ho, že se tady zastavil čas. Tak, kauza Maruška Kabátníková je vyřešena, pomyslel si. Teď je otázka, zda ten, s kým se bavím, je můj syn. Musím být opatrný. A pokud budu chtít mít klid po celé další roky, radši si pořádně promyslím, zda je to dobře nebo špatně obnovovat tak dávné věci. Proto se ani nezeptal, kde nyní Maruška je. Co je mu potom, že?

„To je pěkně těžký krám,“ povzdechl si mladík, „máma si vždycky vymyslí nějakou aktivitu a snaží se mně zapojit, jako bych neměl co dělat.“

„A čímpak je vaše paní matka? Co dělá?“

„Moje paní matka je primářka v Motole a vede nějaký výzkum. Taky učí na univerzitě.“

Maruško, pomyslel si, dopadlo to s tebou na jedničku, na rozdíl ode mne.

„Takže vy budete taky doktor, že?“ usmál se na něho Gráf. Právě byli v druhém poschodí.

„Neodpočineme se?“ zeptal se ho mladý muž.

„Jo, to bych docela rád.“

„Ne, já jsem na medicínu nešel. Nebavilo by mně to. Nemáte cigaretu?“

Komisař sáhl do kapsy a vytáhl krabičku a zapalovač.

„Dáme si jednu a půjdeme dál. Už je to jen dvě patra,“ usmál se a zapálil Gráfovi cigaretu, pak sobě.

„Jsem polda. Přítel lidí,“ zasmál se a Gráfovi přejel mráz po zádech.

„Dělal jsem práva, pak jsem zjistil, že by mně nebavilo dělat právníka v žádném oboru a tak jsem šel ke kriminálce. Máma se strašně zlobila. Už mi chystala advokátní kancelář. No, a od té doby, když se nakonec ze vším smířila, ji dělám poskoka. Radši. Ona se na mně vždycky podívá – hele, já jsem nezapomněla.“

Gráf se usmál. Tak, přítel lidí. Dokouřili a zvedli oba krabici.

„A co děláte vy?“ zeptal se ho mladý muž, který mu jméno zatím neprozradil. Gráf zaváhal.

„Taky jsem polda,“ řekl a mladý muž se na něho zahleděl.

„Jo, já jsem vás párkrát viděl, vzpomínám si. Neděláte náhodou na tom případě té nezvěstné Anny Jílkové? Na tom případě, co se jmenuje tak zvláštně „Fabiola?“

„Jo, to je můj případ,“ přikývl.

„Ještě jedno patro. Ty schody jsou strašně dlouhé. Bože, to je blbý barák. Jenže babi s dědou a máma se nechtějí odtud hnout. Já jsem se odstěhoval, protože to tu nemám rád.“

Gráf se zachvěl. Proč se sem nikdy nevrátil? Ona tu byla celou dobu.

„Pozval bych vás na kafe, rád bych si s vámi o tom případu povykládal,“ řekl, „teda, pokud by vám to nevadilo.“

„Ne, naopak. Já …“

„Já vím, plavete v tom.“

Donesli krabici ke dveřím a mladík zazvonil. Otevřely se dveře a v nich stála paní Kabátníková v domácím úboru. Tak ji znal.

„Tak máš pomocníka,“ řekla a změřila si Gráfa od hlavy až k patě.

„To je kolega z kriminálky,“ řekl a položili krabici na čistě vymetenou podlahu.

Paní Kabátníková na to nic neřekla a komisař měl silný pocit, že ho poznala.

Vida, na to jsem ještě nepomyslel. Najednou do ulice vjelo auto a zastavilo před domem. Z auta vystoupil asi třicetiletý muž, zvedl hlavu a zavolal – babi, babi. Gráfovi se sevřelo srdce. Z okna vyhlédla ta stará paní a hodila mu beze slova dolů klíče. Ten muž obešel auto a otevřel zavazadlový prostor. Vytáhl nějakou krabici, asi těžkou a postavil ji na zem. Najednou se ohlédl a jejich oči se setkaly.

„Nepotřebujete pomoci?“ najednou zavolal na něho Gráf z otevřených dveří asvého auta.

„Jo, to bych docela potřeboval,“ řekl ten muž a Gráf přeběhl na chodník.

„V domě asi není výtah, že?“ zeptal se ho, a přitom si nenápadně, ale přitom pozorně  prohlédl jeho tvář.

„Vy to tu znáte?“ zeptal se ho mladý muž přímo a Gráf řekl – jo.

„A čekáte na někoho? Myslím v tom autě, jak jste seděl.“

„Neznáte náhodou paní Marii Kabátníkovou?“

„Jo, znám ji, je to moje máma. Ale není doma. Právě ji nesu nahoru nový počítač.“

„Aha, tak já vám s tím pomohu, vezmeme to oba ke vchodu, a pak odemknete, šoupneme to do chodby a vyneseme.“

ajemství telefonu rozřešeno a obraz na zdi

Stará paní mu podala přezuvky a tím mu naznačila, aby se zul.

„Dáte si kávu?“ zeptala se obou a oni přikývli.

„Zanes tu krabici mámě do pracovny a pak si sedněte do obýváku,“ řekla. Nic se nezměnilo. Všechno bylo na svém místě.

Mladý muž otevřel dveře do pokoje.

„To je mámina pracovna,“ řekl. Ano, byl to její pokoj, v kterém dřív sedávali. Ale dnes je vybavený starožitným nábytkem a na zdi visí obraz, který nikdy neviděl.

„Krásný obraz,“ řekl komisař, „mohu se podívat blíž?“

„Jistě, to je kopie obrazu Svaté Fabioly. Máma ho od někoho dostala v Londýně, když promovala.“

Vyšli z pokoje a mladý muž otevřel dveře do obýváku. Ten se vůbec nezměnil.

„Posaďte se, prosím,“ řekl a ukázala křeslo. Sám si sedl proti němu.

„Nedávno jsem měl podivný hovor. Volala mi Fabiola,“ zasmál se.

„Jo, to byla moje kolegyně. Když se dozvěděla, že přidělili vám případ té Anny Jílkové, a když se ještě dozvěděla, že jste ho nazvali „Fabiola“, tak jí to přišlo strašně k smíchu. Zavolala vám, aby vás pošťouchla, ale taky, aby vám předala nějaké naše dokumenty.“

„Jo, říkala, že se zase ozve,“ řekl komisař, „jenže já jsem se na tu Fabiolu vyptával u jedné historičky. Podivný příběh.“

„Proč podivný? Ženská, krásná, bohatá, křesťanka k tomu si vezme pohana. Pak zjistí, že s ním nemůže existovat, tak se rozvede, dostane strach, že přijde o své postavení a že ji někdo ublíží ještě víc, tak se znovu vdá a vynese ji to vyvržení z církve. A to je docela vážná věc, protože ví, že nemůže tak existovat. Fabiola je zvláštní příběh. Taky jsem nad tím přemýšlel, když jsem se jednou podíval na ten obraz, a pak, když jste ten případ nazvali jejím jménem. Krásné ženy platí za svou krásu,“ dodal.

Stará paní přinesla kávu a zákusky.

„Poslužte si,“ řekla a zase odešla.

„Tak, k případu Jílkové. Máme prověřené stopy, že odletěla do Francie. Ten den, co tvrdila, že musí jít pro koření. A neletěla sama. Jenže, pak se nám její stopa ztrácí, protože změnila své jméno a zřejmě i podobu. Takže nemáme její totožnost. Jméno „Anna Jílková nikdo ve Francii nemá v databázi.“

Komisař se napil kávy a cítil, jak se příjemně zotavuje z té únavy, která ho ráno přemohla v autě.

„Že na ni v Paříži na letišti čekal nějaký svatý Jeroným?“ zasmál se.

„To je docela vtipná poznámka. Jenže svatý Jeroným to nebyl. Máme podezření, že Anna Jílková byla už zde agentka a pracovala pro CIA. Zřejmě měla horkou půdu pod nohama a potřebovala zmizet.“

„Víte o tom něco bližšího?“

„Ne.“

Komisař se podíval na hodinky, pak dopil kávu a zvedl se.

„Víte co? Navštivte mne v práci, půjdeme si někam sednout, kde nás nebude nikdo rušit a prověříme ty dokumenty. Děkuji za kávu a přeji vám hezký víkend.“

„Já vám taky děkuji,“ řekl mladý muž.

V předsíni se potkal se starou paní.

„Děkuji vám za kávu,“ opakoval a ona přikývla a zase si ho ostře změřila. Měl chuť říci: jo, jsem to já, ale místo toho ji popřál pěkný víkend a byl rád, že nespadl do nějakých trapných hovorů.

Večerní čaj a něco k tomu

Takže, jediná žena, jejíž osud není ještě objasněn, je paní Anna Jílková, bůhví do čeho zapletená, a proto se tím nechtěl nikdo zabývat. Nemá takové případy rád, zvláště, když případ nakonec zaústí někam, odkud mu hrozí spoustu nepříjemností a problémů. To nemá zapotřebí.

Radši si zapnul televizi, aby měl zvukovou kulisu a v kuchyni si postavil na čaj. Jeho myšlenky se točily sem a tam, žádná se nezachytila tak pevně, aby spustila proces systematického uvažování. Co se týče toho mladíka, uvízlo mu v hlavě, musím se s ním sejít. Určitě ví víc, než já, který k tomu přišel jako slepý k houslím. Třeba to byl zrovna on a jeho slečna kolegyně, který případ odstřelili na jeho stůl. Je to docela možné, uvažoval dál a připravil si hrnek s cukrem, proto mu volala a představila se jako Fabiola. To dává logiku, usmál se, jo, to je logické. A pak si řekli, že to bylo přinejmenším nemorální, tak se rozhodli, že mu řeknou, kam to až došetřili. A jestli je pravda, že ta dáma Jílková byla agentka už tehdy, když vedla svůj tichý a nenápadný život, o jehož podrobnostech nikdo nic nevěděl, a tak ji označili jako za „divnou“, stejně jako její nápad se rozloučit s nějakými lidmi, kteří se měli u ní ten večer sejít, jak říkala paní Klímová, docela by to sedělo. To je pěkná otrava, pomyslel si a myslel na to, co řekl ten mladík: “Fabiola zaplatila za svou krásu.“

Zalil si čaj, posadil se k počítači a bloumal na Internetu. Jedna větší kravina než druhá, pomyslel si, pohádky z naší zahrádky. Kdo ví, co s námi policajty bude příští rok. Všichni nadřízení jsou vzteklí, chtějí výsledky, nic jiného je nezajímá, a tak i ten případ Jílková, pokud „nezlobí“ někde, kde by neměl, je taková okrajovka. Nebo past? Zarazil se na té poslední myšlence. Někoho to určitě zajímá, někoho, kdo ví o ní všechno, jen neví, kde je. Ale ví, co dělá.

Vlasta říkala, jak si Fabiolu vzal sv. Jeroným pod ochranu a před celým světem ji přikryl potvrzením, po jejím pokání, že už nebude více hřešit. Ona sice zůstala v církvi, dokonce kolaborovala s papežem, který byl proti Jeronýmovi, ale zůstala přitom u Jeronýma. Zvláštní dáma, pomyslel si. Kdo ví, co vlastně dělala – prý to o té charitě a hospicu, který vedla, je jen legenda. Tak jako život paní Jílkové je část pravdy a část legendy, jenže v té legendě je skryto něco, co je klíčem k pravdě, který nikdo nechce vzít do ruky, aby odemkl a koukl se dovnitř. Proč zrovna já?  V tom zazvonil mobil.

„Gráf,“ řekl a zamíchal čajem.

„Pane komisaři, máte chvíli čas?“

Poznal hlas toho chlapce a docela se zaradoval. Vlastně ho v tom proudu myšlenek ani na chvíli nepustil z mysli. Tak samozřejmě, že se mu nepřizná, že si myslí, že je jeho syn. To, kdyby prasklo, nepomůže to ani jednomu a ani druhému, natož Marušce. Ta ještě zatím do toho panoptika nevešla. To bude asi jiná kapitola.

„Mohl bych za vámi přijet?“

„Ano, jistě.“

„A kde bydlíte?“

Vysvětlil mu, jak se k němu dostane.

„Dobrý, už vím. Za hodinu jsem tam.“

Otec a syn

Gráf si pročísl vlasy rukou. Alespoň si ho lépe prohlédne a zjistí, zda mají něco společného. Šel dolů do Večerky, aby koupil nějaké chlebíčky a červené víno, vrátil se, uklidil a sedl zase k počítači. Za chvíli se ozval zvonek u dveří. Šel otevřít. Na chodbě stál ten mladík, usmíval se.

„Pojďte dál.“

Vešel dovnitř, zul si boty a sundal si bundu, pověsil na věšák.

„Vy nejste ozbrojen?“ zeptal se Gráf.

„Je přeci neděle,“ řekl mladík a posadil se do křesla, které mu komisař nabídl.

„Je neděle,“ zopakoval tiše Gráf a sedl si proti němu.

Mladý muž mlčel a díval se na něho. Gráf upřel svůj pohled do jeho očí, až jím projela taková bolest, že se zamžily.

„Tati,“ řekl mu a stiskl mu ruku, kterou měl volně položenou na stolku.

„Ani nevím, jak se jmenuješ křestním jménem,“ zasmál se.

„Saša, jako ty,“ řekl.

„Takže Alexandr, dva zkřížené meče.“

„Já jsem za tebou přišel, abych se ti k něčemu přiznal.“

„Co jsi provedl?“ zeptal se ho a sám se divil, že ho zachvátilo takové to otcovské zděšení.

„Nic špatného. Ale já jsem na tebe poslal ten případ, protože jsem to naplánoval, jak se s tebou sejít, jak ti říci, že vím, že jsi můj otec. Že to vím už dávno a nikdy jsem neměl odvahu za tebou přijít, protože jsem se bál, že mě odmítneš.“

Takže, pomyslel si Gráf, další záhada rozmotána.

„Jenomže táto, stala se dost blbá věc.“

„Jaká?“

„Nabralo to trochu grády, víš a já jsem dostal strach, abys ses do ničeho, kvůli tomu mému blbému nápadu nezamotal.“

Gráf se ho neptal, jak to, že to „už dávno ví“ a neptal se ho ani, proč tu teď sedí spolu, proč na něho kouká, jak do něho padají chlebíčky a má v očích pořád ten tlak.

„Jaké grády?“

„Začíná se o to zajímat BISka.“

Gráf si zapálil cigaretu a zamyšleně se na Sašu díval. Ten přežvykoval a sem tam se napil vína. Pak zachytil jeho pohled. Sáhl do kapsy a vyndal svůj policejní průkaz a svazek dokumentů. Položil to před něho.

„Já vím, že se sluší se ti přestavit ještě jinak,“ dodal.

Gráf si prohlédl dokumenty, a pak se na něho podíval s úsměvem.

„Takže jsem zapsán jako tvůj otec. Dlužím ti toho mnoho.“

„Jo, tati, dlužíš mi hlavně tvou náklonost. Ne kvůli Fabiole, ale kvůli mně samotnému. Chci s tebou na tom dělat. Chci se od tebe naučit být dobrý polda, aby mi svěřovali takové případy, které umím a smím a mohu dokončit. Nikdo, kromě tebe, ze mne poldu neudělá.“

„Ale já nejsem tak dobrý, jak si myslíš.“

„Jsi lepší, než si myslí ostatní. Oni mají z tebe strach, abys jim nepřerostl přes hlavu.“

„Odkud to zase máš?“

„Tak, slyšel jsem řeči.“

„Nehrň se zase tak do toho, když nevíš, odkud vítr fouká. Máma o tom ví?“

„Neřekneme jí to.“

„Proč?“

„Protože by měla ještě víc řečí ona.“

„Aha, no tak. Zůstaneme kolegové a to, co je mezi námi, tak mezi námi zase zůstane. Souhlasíš?“

„Jo, souhlasím.“

„Stejně by to nedělalo dobrotu, kdyby se někdo dozvěděl, že jsme rodina.“

„Ne, nedělalo.“

„Tak dobře,“ řekl Gráf.

„To znamená, že to platí?“

„Platí.“

„Dáš si kafe?“

„Dám.“

Když přinesl ty dva šálky vonící kávy do pokoje, Saša si hrál s jeho zapalovačem a zamyšleně se díval do okna.

„Odvezu tě domů, až to dopijeme.“

„Proč?“

„Protože jsi pil a musíme být teď opatrní. Neboj, odvezu tě tvým autem.“

„Tak dobře.“

Zavezl ho k domu, cestou neprohodili ani slovo. Komisař Gráf zaparkoval vůz. Rozloučil se se synem a dal se pěšky tou alejí, kterou tak důvěrně znal, jakoby se mu vrátila minulost, kterou kdysi zavrhl. Byl najednou šťastný, že má skoro ve všem jasno. Odmlčel se v něm i ten hlas, který ho vždycky varoval před nebezpečím.

Tu ránu slyšel jako to poslední, co zaslechl na tomto světě. Sesul se k zemi jako hromada napadaného listí, když do ní foukne vítr.

Epilog

Případ Fabiola do dnešní doby nikdo nevyřešil. Komisař Gráf měl krásný pohřeb. Nikdo netuší, kdo na něho vytáhl zbraň. Alexandr Kabátník byl povýšen do hodnosti majora. Otevřela se před ním, „z ničeho nic“, jak si všichni šeptali, skvělá budoucnost. Při příležitosti oslavy mu přišla blahopřát neznámá žena. Měla hluboký hlas a zasmušilou tvář. Nikdo nemohl tušit, o koho jde. Jen Saša se na ni usmál a pokýval hlavou. Tajemství „Fabioly“ zůstalo zavřené v jedné zásuvce stolu, za kterým už nikdo nikdy nezasedl.

Autorka: Irena Novotná.