Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Všechno se dá řešit. Ze života.

Publikováno: 25.01.22
Počet zobrazení: 718

kytkaretroPovídka v Ich formě. Osoby vystupující v příběhu jsou fiktivní.

Žijeme s manželem na malém městě ve středočeském kraji. Máme krásný dům a zahradu. Naše děti už s námi nebydlí, a tak žijeme spolu sami. Vojtěch letos oslavil kulatiny, padesát let. Byla to pěkná oslava spojená s tím, že primář letos odchází do důchodu a Vojtěch by měl nastoupit na jeho místo. Všichni s tím nějak počítáme. Konečně, do místní nemocnice nastoupil po promoci a nemocnici obětoval celý život. Není nikdo druhý, kdo by byl vhodnější. To jsme si všichni mysleli až do chvíle, kdy se začal ucházet o místo primáře další lékař. O deset let mladší doktor Kalous. I k němu se přiklánělo veřejné mínění jako o možném a vhodném kandidátovi. Doktor Kalous pracoval čtyři roky v zahraničí, ovládá jazyky a má hlavně známosti. Co má větší váhu? Vojtěch je hrdý člověk a nikdy se násilím nikam neprosazoval. Za to Kalousovi jsou na každé společenské události a Kalousová se přátelí s vlivnými lidmi. Vojtěch nechce nikam chodit a když tak jedeme do Prahy do divadla. V poslední době je čím dál víc zamlklý a já vím, že ho to štve. Ví dobře, že pokud se stane Kalous primářem, jeho dny jsou v nemocnici sečteny. Zřejmě obsadí významnější posty svými vrstevníky a Vojtěch by nepřipustil, aby pracoval za nižší plat na nějakém podřadnějším místě. Ale to mu opravdu hrozí.

„Vojtěchu, prosím tě, každý má nějaké trable v práci,“ řekla jsem mu, „ale znáš Tomáše. Jestli tě vyhodí, budeme se muset stěhovat. Na malém městě s takovou ostudou nevydržíme, a i kdyby se ti podařilo zařídit soukromou praxi, nejsem si jistá, že by domácí lidi k tobě chodili.“

Z této myšlenky se mi udělalo až mdlo. A Vojtěch je tak bezohledný. Hádá se v práci, místo aby leccos raději překousnul a vzpomněl si, že není na světě jenom on

„Dej mi pokoj, Jarmilo, dej mi už pokoj,“ křičí na mne, “ já se nebudu nikomu klanět a nejsem takový pitomec, abych neodhadnul, kdo za tím vším stojí.“

„Myslíš Tomáše Kalouse?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny. Kalousovi znám už od dětství. Už jeho dědeček byl místním lékařem a odrodil mnoho dětí ve městě i v okolí. Byl to hodný člověk. V další generaci té rodiny tu působil další doktor Kalous. Hodný člověk, soucitný a slušný. Ale Tomáš? To je úplně někdo jiný. Chodili jsme spolu do gymnasia, jsme stejně staří. Už tehdy byl takový soutěživý. Ale doba je taková, že se se všude omlazují posty. Je to logické. Ale bolestné. Najednou má člověk pocit, že všechno, co v životě udělal a obětoval, bylo k ničemu.

„Tak co budeš dělat?“ naléhala jsem na něho znovu.

„Vezmu si dovolenou a pak uvidím.“

„Zbláznil jsi se, Vojtěchu? Teď, v této chvíli si vezmeš dovolenou? Vyklidíš jen těm intrikánům pole.“

Vojtěch po ní šlehl zlostným pohledem.

“ Víš co? Nepleť se do toho a radši mi sbal kufry. Na týden.“

Nemusela jsem se ptát, kam pojede. Přeci k jihočeským rybníkům. S těžkým srdcem jsem mu sbalila kufry a postavila je na chodbu. Škvírou ve dveřích jsem viděla, že sedí u počítače a něco píše. Kéž by ho dokázala zastavit, pomyslela jsem si. Třeba bych měla promluvit s manželkou Tomáše, abych vyzvěděla, co se vlastně mezi nimi děje. Občas se s ní vídám u kadeřnice nebo v obchodě. Někdy si jdeme popovídat do kavárny. Chvíli jsem si s tou myšlenkou pohrávala, ale pak ji raději zavrhla. Ráno mne políbil do vlasů a odjel. Nechal mne samotnou se všemi pochybnostmi a ženskými starostmi.

Zavolala jsem mu na mobil, zrovna, když vystoupil na perón.

„Vojtěchu, měj rozum. Vrať se.“

Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Vojtěchu,“ naléhala jsem, „odpověz mi.“

„Jarmilko, nech mne, abych si ty věci vyřešil sám. Jsou věci, které nejsou věcí kompromisu a já cítím sám, že jsem se dostal do bezvýchodné situace.“

„Ale proč? Proč,“ zeptala jsem se a cítila jsem, jak se mi do očí nezadržitelně hrnou slzy. Bylo mi ho líto, a dokonce jsem měla i strach, jaké důsledky to bude mít i pro celou rodinu. Děti jsou sice už z domu, ale představa, že bych měla prodávat rodinný dům, v kterém jsem vyrostla a s kterým je spojeno tolik vzpomínek, mne drtila až do zoufalství.

„Já vím, na co myslíš. Jarmilko, ale pochop, že je něco ještě daleko důležitějšího než naše pohodlí anebo zachování našich zvyků.“

„Ale já na to nechci doplácet. Pochop mne, Vojtěchu,“ rozplakala jsem se.

„Kdysi jsme si dali slib a nyní je čas, abychom ho splnili. Vzpomínáš? V dobrém i ve zlém?“

„Vojtěchu,“ zašeptala jsem, “ dobře, dělej, jak myslíš.“

Skončila jsem hovor a šla na zahradu.

„Jarmilo,“ zavolala na mne Jana Kalousová přes plot. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla, že s ní promluvím. O čemkoliv. Třeba se něco dozvím.

„Nedáme si kafe?“ zeptala jsem se, když jsme si přes plot podaly ruce.

„Jo. Mám tu koláče. Dáme si.“

Prostřela jsem na zahradě a sedly jsem si pod slunečník.

„Tak jsem slyšela, že se Vojta pohádal s ředitelem,“ začala.

„Oni se pořád mezi sebou škorpí. Už to neberu ani vážně,“ odpověděla jsem a zakousla jsem se do měkkého tvarohového koláče.

„Něco jsem slyšela od Tomáše. S někým mluvil telefonem. Kdyby ten ředitel nebyl takový slaboch. Třeba by je oba nějak uspokojil. To se nedá vydržet. Včera jsem nakupovala v nákupním centru a potkala jsem Zabloudilovou, hlavní sestru. A tak mi začala vykládat, jak ti naši chlapi na sebe štěkají. Je toho plné město.“

„Ale to přeháníš, Jano. To víš, mně to taky není příjemné. A Vojtěch je dost zásadový.“

„Prý odjel na ryby,“ řekla a napila se kávy. Přitom po mně šlehla pohledem.

„Jo, odjel,“ řekla jsem a zapálila si cigaretu. Tak vida, přišla vyzvídat, pomyslela jsem si. Přestala jsem ji věřit a zabočila jsem raději na jiné téma. Napadlo mne, že má Vojtěch pravdu. Člověk má mít hrdost, i když tím něco důležitého ztratí.

Až do této chvíle jsem neměla v úmyslu informovat o všem tchána. Byl už několik let na penzi, prodělal infarkt a celá rodina se rozhodla, že mu budou říkat jen ty dobré zprávy. Ale nyní si myslím, že přišla chvíle na vážný rozhovor.

„Dobrý den, tatínku,“ říkám do telefonu a slyším hudbu.

„Jarmilo, že taky zavoláš. Nemáš chuť přijet? Zrovna babička říkala, že se tu nestavíte.“

„No, máme nějaké problémy, tatínku.“

„A kde máš Vojtěcha?“

„Jel na ryby.“

„Tak přijeď sama,“ řekla rozhodně a mne napadlo, že o tom všem už ví.

Tchán mně objal a pak mne vedl do domu. Tam už voněly buchty.

„Maminko, máme tu hosta,“ řekl a tchýně se ke mně otočila. Měla oči plné slz. Nemusela mi nic říkat. Všechno věděli. Od koho, nevím.

„A to se musíme všechno dozvědět od cizích lidí. Proč jste nepřijeli?“ řekla a cukrovala buchty.

„A Vojtěch nic neřekl?“ zeptala jsem se.

„Je celý otec. Když se tehdy proti němu vedlo kárné řízení, taky se sebral a jel na ryby, viď?“

„A vidíš, nakonec se pravda vyjevila,“ řekl.

„Jo, ale než se ta tvá pravda vyjevila, tak jsme málem podali barák“ řekla rezolutně tchýně.

Postavila na stůl konvici s čajem a cukřenku.

„Víš děvče, vdávat se za muže s postavením je sice pěkné, ale má to svá rizika. Někdy je nutné ohnout kvůli rodině hřbet. Anebo ji ztratit.“

„Já bych Vojtěcha neopustila,“ řekla jsem, “ kdyby došlo k nejhoršímu, prodáme dům a odstěhujeme se tam, kde by Vojtěch našel místo.“

„Holka, v jeho letech? Nikdo už na lidi po padesátce nečeká. Dneska jsou v trendu mladí doktoři. A pokud já vím, tak ten Kalous je o deset let mladší než Vojtěch. Myslím, že nás Vojtěch nemá žádnou šanci

„Nikdy se o nic nepral,“ řekla jsem.

„Jo, myslel, si, že každý ocení jeho práci. Ale to chlapec hodně spletl. Každý musí stále myslet na zadní kolečka.“

Proč mám pocit, že hrdinou tohoto příběhu nebude Vojtěch? Člověk musí přemýšlet trochu realisticky.

„Nemyslím si, že je správné ho nutit do nějakých postojů, s kterými nesouhlasí, děvenko. On by třeba kvůli tobě i uhnul, ale potom by nebylo z něho to, co je. Přestal by si vážit sám sebe.“

Zprvu jsem si myslela, že najdu tady řešení, ale vidím, že si o tom jen popovídáme a pak odjedu ještě zmatenější a smutnější, než jsem přijela. A tak jsem se vrátila domů.

Byl už večer. Pustila jsem si rádio, aby nebylo kolem mne takové ticho a uklidila jsem v kuchyni. Nemohla jsem si jen tak sednout a přemýšlet o všech těch věcech. Nelze nic jiného dělat, než čekat a nevymýšlet žádné scénáře.

Pokoušela jsem se Vojtěchovi volat, ale mobil měl vypnutý. Pochopila jsem, že si své problémy chce řešit sám.

Druhý den, kolem desáté hodiny zvonil mobil. Běžela jsem k němu celá napjatá, jestli náhodou nevolá Vojtěch. Ale byl to ředitel nemocnice.

„Promiňte mi, že vás ruším. Nevíte náhodou, jak bych se mohl spojit s Vojtěchem?“

„Je na dovolené a zřejmě v pásmu, kde není možné spojení. Už jsem se také pokoušela.“

„Dobře. Paní, mohla byste přijít za mnou? Potřebuji jen doplnit nějaké údaje. Vezměte si jeho doklady.“

„Ano, za hodinu jsem u vás.“

Musela jsem si na chvíli sednout. Celá jsem se roztřásla. Nějak jsem tušila, že se dnes všechno rozhodne. Rozhlédla jsem se kolem sebe. I tento dům bude minulostí, všechna ta místa, která jsou spojena s mým životem, s naším životem. Ale možná, že je čas na změny. A ty nemusí být zrovna nejhorší.

Pak jsem vyhledala všechny doklady, pečlivě se upravila a spěchala do nemocnice.

Zaklepala jsem na dveře a vstoupila.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a ředitel ke mně zvedl oči.

„Posaďte se.“

Sedla jsem si, a zatímco ještě dokončoval nějakou práci, dívala jsem se přes okno na vysoký strom. Byl krásně rozvětvený a přes něho procházelo sluneční světlo.

„Tak. Půjdeme hned k věci. Jistě víte, že se váš manžel uchází o místo primáře.“

„To vím.“

„A také jste jistě informovaná o sporech a problémech, které jsou přirozeně s tím vším spojeny. Váš manžel je vynikající lékař a já si ho osobně velmi vážím. Nedám na žádné řeči, které tu o něm kolují. Rozhodl jsem se, že navrhnu jeho. Po dlouhé úvaze, protože vím, že se na mou hlavu snese kritika. Ale je to jediný člověk, pro kterého bych dal ruku do ohně.“

A proč tak najednou?“ zeptala jsem se, protože se mi to celé moc nelíbilo, „pro mého manžela bylo posledních pár měsíců hodně ponižujících. Víte, já za něho nechci rozhodovat. Zde jsou jeho doklady, doplňte si ty vaše údaje, ale musíte počkat, až se manžel vrátí a promluvíte s ním sám.“

„Dobře,“ usmál se a okopíroval si pár dokumentů. Podali jsme si ruce a já jsem jela domů. Nebyla jsem si jistá, zda jsem něco nepokazila. Zbývaly ještě dva dny do jeho příjezdu z dovolené a telefon byl stále nedostupný. Až večer se ozval sám. Volal mi z penzionu.

„Tolikrát jsem ti volala,“ řekla jsem mu.

„Já vím.“

„Volal mne ředitel. To místo dostaneš zřejmě ty.“

„Také jsem mu volal a odmítl jsem to. Víš, proč mi ho nabídli? Kalous získal místo primáře v Praze. Jinak by se se mnou nikdo nebavil.“

„Vojtěchu, co budeme dělat?“

Chvíli bylo ticho.

„Mám pro tebe překvapení. Našel jsem si místo tady, v Pelhřimovské nemocnici. Dokonce je tu i pěkný dům, který můžeme celkem výhodně koupit. Uvidíš, že se ti tu bude líbit. A neplač. Změna je život.“

A tak bydlíme v krásném kraji. Dům jsme dali brzy do pořádku a nyní jsme spokojení. Plánujeme si výlety, trávíme své volné chvíle procházkami. Nemyslíme na minulost. Ve Vojtěchovi není ani stín hořkosti. Ale mně se občas nahrnou slzy do očí, když si vzpomenu na ty všechny události. Neumím se s tím tak snadno vypořádat

Autorka. Irena Novotná.

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: