Jsem to ještě já? 5. díl

Z myšlenek mne vytrhlo tiché zaklepání a já řekl – Další -. Jako pitomec. Uvědomil jsem si to a vyskočil jsem ze židle a hnal se ke dveřím. Stál tam vysoký starší muž s holí a usmíval se.

„Já jsem se zamyslel, že jsem zapomněl, kde jsem.“ řekl jsem.

„Jdu tak kolem a říkám si, kdo koupil tu chalupu. Jsem Hrubec, Milan Hrubec. Bydlím přes kopec.“

Netušil jsem v tu chvíli, že se v mém životě konečně objevil zázrak a přivedl mi do cesty toho vysokého, nahrbeného muže, který musel mít kolem osmdesátky. Všiml jsem si, že má velmi jasný pohled a zajímavou, až krásnou tvář, i když byla vrásčitá a stařecká.

„Já jsem Henych. Pojďte dál, prosím,“ pozval jsem ho, aby se mi do chalupy nenatáhla zima.

„Koukám, že to tu máte pěkné. No, starý Hlaváček byl už sám, a tak moc nedbal.“

Podal jsem mu židli a on si na ni usedl.

„Tak tu máme jaro, pane sousede. Už od rozbřesku chodím a pozoruji ho. Krása. Pro tyhle chvíle bych tu chtěl věčně žít. Po tom se mi bude stýskat, až umřu.“

Podivil jsem se té řeči, ale neřekl jsem ani slovo.

„Mám docela malé hospodářství,“ pokračoval v řeči a rozhlížel se kolem sebe s úsměvem, „jen to, co potřebuji, abych měl čas na jiné věci. Pak uklidím v domě, přerovnám dříví, aby se ho nechytla plíseň, a zatopím. Postavím si konvici na čaj a ukrojím chleba. Dívám se z okna na tu krásu a říkám si, že i kdybych měl tolik peněz, že bych si mohl dovolit cestovat, tohle by mi chybělo a asi bych ze stesku někde umřel.“

„To věřím, jsem tu pár dní a už to taky pociťuji.“

„A co vy děláte?“ zeptal se mně.

„Jsem lékař,“ řekl jsem.

„A to jo. A z Prahy?“

„Z Prahy.“

„A že jste si koupil chaloupku až tady.“

„To moje žena a nedala jinak.“

„A moudře rozhodla. Moudře rozhodla. Však se tu nadřela, jak vidím. Ženská ruka je všude vidět. A kdepak ji máte?“

„Je s dcerou. Mají nějakou rozpravu. To víte, ženské,“ usmál jsem se.

„No, dceruška bude chovat. Pánbůh zaplať,“ řekl a já jsem upadl do rozpaků.

„A co vy děláte?“ zeptal jsem se, abych ho odvrátil od rodinných problémů.

„Já jsem v důchodě. A sbírám bylinky. To víte, co bych dělal v takovém čase a na takovém místě. Už se tomu věnuji dlouho. To praděd mě to naučil.“

„Takže jste odborník,“ řekl jsem pochvalně.

„Někdy přijdu na radu, až budu dělat tinktury, “ řekl.

„No, já o bylinkách nic moc nevím,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Ale neříkejte. Ono to přijde, až přinesete milostpaní nějakou voničku z lesa. Ono to nedá, když člověk věří v přírodu.“

Nabídl jsem mu hrnek kávy a vylovil z batohu buchtu. Rozkrájel jsem ji a podal na stůl.

„A milostpaní by tu měla být. To by bylo dobré pro krevní oběh a nervy.“

„Taky si myslím.“

„A ledviny by si odpočaly. Tady je silný vzduch.“

Ani tehdy jsem neřekl půl slova. Dědek tu dělal diagnosy a určitě se s mojí ženou nikdy nesetkal. Nikdy o něm nemluvila, protože kdyby ho potkala, tak by o něm neustále žvatlala.

„Vy znáte mou ženu?“ položil jsem mu raději kontrolní otázku.

„Ne, ještě jsem ji neviděl,“ řekl prostě, „stačí, když vidím vás.“

A tak jsme dopili kávu a rozloučili se. Bylo to prosté povídání a já jsem se dlouho díval, dokud mi jeho vysoká postava nezmizela v lese. Vrátil jsem se a myl nádobí. Přemýšlel jsem o tom setkání a utíral opatrně hrnky, aby, nedej bože, se některý nerozbil. Všechno je zřejmě v člověku, myslím si. Lidé doufají, že něco zvláštního někde jinde pochytají. A tak si kupují různé psychowalkmany, různé vymoženosti, pídí se po knihách a přitom nepřemýšlí. Všechno je jen pasivní přisluhování hmotnému světu. Ano, říkám to tvrdě, sobě také, ale je to tak. Je to o čase, který najednou nabere na rychlosti, když už člověk je schopen všechno pořádně vnímat a některé věci ubíhají kolem, jako za okny rychlíku. Čas nedá vzít zpět, myslím si, ani ty chvíle krásné i zlé. Prostě byly a zařadily se do jakési paměti, která bude všechno ukrývat sama v sobě a nepoví lidem, co je špatně a co dobře. Každý musí zase všechno dělat dobře a špatně za sebe. Odstonat si své dětské nemoci, prodělat své průšvihy mládí a pak se jen dělit a dělit.

Do mých úvah přicházelo poledne a já slyšel jasně zvony. Poprvé jsem si uvědomil, jak je to nádherné, že se jejich zvuk nese krajem a je to vzpomínka na dětství. Tehdy mi to připadalo běžné. Ale čím jsem starší, tím si více přivolávám vzpomínky a v mysli se probírám detaily vůní, zvuků a tvářemi lidí, kteří už mezi námi nejsou. Znovu si říkám, že smrt je definitivní tečkou za životem, a i kdyby nás po smrti čekalo království nebeské, nikdy neuvidíme tu krásu, které je podrobena času a kterou nelze v jejím uvadání pozdržet ani na minutu. Proto se zlobím, že nejsem schopen zachytit ani svůj čas a nevím, co je pro mne dobré a co ne a také nevím, jestli jsem schopen ještě něco ovlivnit nebo prožít – těžkého či krásného. Připadám si jako ve snu. Konečně začínám trochu konstruktivně přemýšlet a zdá se mi, že to místo, které Marie vybrala, bude pro mne hodně znamenat. I ten Hrubec je zajímavý člověk. Možná, že z něho mluví zkušenosti, ale možná také, že toho hodně víc i dopředu. I když – jak říkám, mystiku zavrhuji a připadá mi směšná. Protože jsem viděl nespravedlivou smrt, jak se mi smála do očí a já jsem nemohu nic jiného udělat, než se jí poklonit.

Nikdy neléčím své blízké a známé. To je moje zásada. Bojím se o ně a bojím se také o sebe. Marie mne jako lékaře naprosto ignoruje a já jsem rád, že ode mne nevyžaduje žádné služby. Konečně má svého doktora, s kterým si perfektně rozumí, jak říká s určitým nádechem ironie. Ale Hrubec mne poprvé ze všech upozornil, že za tou proměnlivou náladou mé ženy může být nějaká fyziologická porucha. Bylo by to dobré, kdyby ve skutečnosti měla jinou povahu, než projevuje. Ale ona se o to zajímat nebude, protože hlavně chce, aby ji všichni říkali, jak je zdravá a temperamentní a jak vůbec nestárne. Bože, nevím, co se bude dít, až půjde jednou do důchodu a my budeme spolu celé dny v jedné domácnosti. Možná, že na to myslí předem, a proto máme chalupu v horách.

Marie se tvářila vážně, když jsem přijel v neděli večer domů. Ale nebylo to nic hraného. Připravila mi večeři a sedla si ke stolu se mnou.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal jsem se jí.

Mlčela a oči měla zabodnuté do stolu.

„Tak co se stalo?“

„Ale ani mi nemluv,“ mávla rukou do vzduchu, jako by chtěla odehnat všechna slova jsoucí i budoucí a přitom asi prahla po tom, abych se přímo zeptal.

„Něco vážného?“

A ona vytáhla kapesník z kapsy a zakryla si celý obličej. Tak, tak to nepůjde. Pomyslel jsem si a odložil příbor. Sedl jsem si rovně a způsobně, abych mohl vyslechnout důstojně tu katastrofu, která se na mne nyní chystá.

„Sylva bude chovat,“ řekla a já jsem se usmál. Tak dědek měl pravdu!

„Ale to není radostná zpráva. Ten pacholek si ji nechce vzít.“

„Který pacholek?“ zeptal jsem se nechápavě.

„No, Olda. Však byl u nás asi dvakrát.“

Nepamatoval jsem se na něho. Sylvě nikdy do ničeho nemluvil. Taky se mě na nic neptala.

„Měl bys jít k jeho rodičům.“

Marie ale byla zoufalá, viděl jsem to na ni. Vzal jsem ji za ruku.

„A co kdybychom to nechali na nich?“

To se nehodilo. Neměl jsem to říkat. Nedokázal jsem říci nic jiného. Bál jsem se, že každým slovem hrozí zemětřesení. A já se bojím ženských scén.

„Řekla jsem ji, aby si to dala vzít. Je ve čtvrtém ročníku na vysoké. Tak se dřela a podívej se.“

Autorka Irena Novotná