Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Jsem to ještě já? Díl 7.

Publikováno: 8.02.22
Počet zobrazení: 482

kytkaretro„Ale maminka.“

Byl jsem rád, že Marie tentokrát jede se mnou a že se trochu dá do pořádku.

„Tak to ze sebe vysyp,“ řekl jsem ji v autě.“

„Co myslíš?“

„To trápení, holka. Však já to moc dobře vím, jak tě to trápí.“

„Ale jdi. Já jsem docela šťastná. Brzy budeme mít broučka nebo berušku a já budu celá pokakaná štěstím.“

Musel jsem se usmát. Ještě není na světě a ona mu už plánuje všechno možné.

„Stejně si myslím, že se jednou na chaloupku přestěhujeme a Sylvě necháme byt. Dostuduje, může si v něm zařídit i kancelář a bude ji líp, než kdyby se trápila v nějakém beznadějném vztahu.“

„A vzpomínáš, Marie, jak jsme my dva spolu zápasili, když se nám děti narodily? Ono to není všechno ještě skončené. A nezapomeň, že matka je Sylva a ty babička.“

Marie mlčela a dívala se před sebe.

„Už jsem si říkala, že se musím krotit a nechat to hlavně všechno na ni, ale zase nemám to srdce.“

Sotva jsme přijeli, už k nám spěchal Hrubec. V jedné ruce košík a v druhé hůl.

„Tak jsem si říkal, kdy přijede milostpaní. Koukal jsem na tu vaši zahradu.“

Marie se usmála a šla dovnitř, aby něco připravila k pohoštění.

„Nechci vám nic vnucovat, ale já mám takový jeden model. Udělal jsem si ho sám, Až do podzimu mi kvete alespoň jedna její část. Pěstuji tam bylinky, pak je suším a dělám čaje. Lidi si pro ně chodí a já s nimi mluvím o všem možném. A vaše paní bude mít bylinky pro vaření.“

„No to bude krása,“ řekl jsem a díval se na zpustošenou zahradu.

„Nebojte se, doktore, všechno bude, jak má být.“

Jeho slova byla dráždivě záhadná. A já jsem měl neblahý pocit, že všechno ví už dopředu, a dokonce zná i jméno Sylviina ženicha.

„Někteří lidi mi nemůžou přijít na jméno, ale já mám takový dar, že vím všechno dopředu. Taky vám půjdu na nervy, a proto radši teď mlčím.“

„Nemám rád mystiku a magii,“ řekl jsem na vysvětlenou a doufal jsem, že to pochopí a nebude to sem zatahovat.

Mezitím nás Marie zavolala ke kávě a on rád usedl k našemu stolu.

„A tak jak žijete?“ zeptal se a nabídla mu kousek koláče. Položil si ho na talířek a vzal malou lžičku. Ukrojil si a ochutnal.

„Je to velmi dobré. Děkuji vám, paní.“

Řekl to tak prostě!

„No, já žiji dobře, milostpaní. Za domkem mám malou zahrádku, kde pěstuji zeleninu a bylinky, také nějaký ten řádek brambor a jahody. To když přijdou děcka anebo mladé ženské. Dělají si z nich různé dobroty. Jedna jabloň každý rok rodí a jedna hruška, která má velmi sladké ovoce. Nyní je čas, kdy jsou mé stromy obsypány květy. Jako dvě nevěsty. A včely létají a mají se k dílu stejně jako všichni ti brouci a motýli, ptáci a zvířata, která shání potravu.“

„To máte jistě hodně práce. To víte, my nejsme na takovou práci zvyklí,“ řekla Marie a ukrojila mu další kousek a sama položila na talířek.

„Ještě loni,“ pokračoval, „jsem vozil do krmelců, ale už mne to zmáhalo. Napadlo moc sněhu a já měl strach, že ani domů nedojdu. Mám tušení, že letos už ani nedolezu do prvního kopce. Co já vím? Musím stále trénovat a vzpomínat na ty  staré časy, kdy jsem zkoumal záhady přírody a prosil, abych je pochopil. Má prosba byla pošetilá, a tak jsem dostal dar.“

„A napsal jste nějaký receptář?“ zeptala se Marie, která byla velmi zaujata jeho vyprávěním.

„Ale ne. Jen příroda by měla znát, kolik cest bylo v životě a proč jsem váhal při sepisování některých věcí, které jsem poznal, pochopil a prožil.  Kdo by jim z lidí rozuměl?“

Ano, kdo z lidí by rozuměl tvrdé řeči, která nezná nic než pravdu a on ji přijal bez mrknutí oka.

„Nikdy jsem nenapsal jediný recept do žádného časopisu. Ale mám všechno tady.“

Ukázal si na hlavu a usmál se. Marie se také usmála a viděl jsem na ni, jak hoří zvědavostí. Tohle ještě nezažila, aby mluvila s mystikem.

„Nepijte tolik kávy, paní. Ta vás oslabuje. Věřte mi, že ji pijete z nudy a ne podle potřeby. Káva je lék.“

Marie položila hrnek na stůl a založila si ruce.

„Jsem nervózní,“ řekla, „proto piji kávu.“

„Ale vám by pomohlo něco jiného,“ řekl a vyndal z košíčku zápisník. Byl už skoro celý popsaný.

„Ale říkal jste, že si nic nepíšete.“

„Ne, já jsem říkal, že si nepíšu recepty. To jsou poznámky o přírodě a zvířatech. Vám tady napíšu něco důležitého. Takový čajíček. Tak pozor, jednu kávovou lžičku kořene kozlíku dáte do půldruhého decilitru vody a necháte přes noc macerovat. Přes noc je to nejlepší. Pak si vezmete 6 dílů nati z meduňky, 3 díly nati z máty 4 díly nati srdečníku, dál 3 díly nati jmelí a 4 díly natě vřesu, 3 šištice chmelu, 2 díly květu levandule a 2 díly květu hlohu. Dvě lžíce této směsi dáte do šálku s tří a půl decilitrem vroucí vody a necháte přikryté vychladnout. Pak směs přecedíte a smícháte s kozlíkovým macerátem A budete pít třikrát denně. A uvidíte, jak budete klidná, protože to je to hlavní, co potřebujete. Tady máte ten lístek. A neztraťte si ho.“

„Děkuji,“ řekla, vděčně se na mne podívala.

„To je dobře, že jste ji to napsal,“ řekl jsem a pokračoval v pití kávy. Po pravdě řečeno, nebyl jsem rád, protože jsem už dopředu věděl, že mě bude Marie pronásledovat s tím, abych ji ty bylinky sháněl.

„Pane Hrubče, nemohl byste nám ty bylinky prodat? Já ani nevím, kde bych je v Praze sháněl:“

„Ale jistě, jistě, zítra máte směs připravenou a taky přidám sklínku dobrého medu.“

Odechl jsem si a Marie po mě šlehla ironickým pohledem, který vyslal do světa myšlenek zprávu, že si dovedu všechno jen zjednodušit.

„A na tu zahradu se vrhnu, jak bude zem měkká. Nebojte se, bude se vám to líbit.“

Poděkovali jsme a Marie zůstala v domě, zatímco já šel Hrubce doprovodit.

Podal jsem mu ruku a on se na mne podíval, až mne mrazilo, ale bylo to příjemné, zvláštní.

Marie zatím balila a já jsem s ním zůstal chvíli sám. Chvíli jsme mlčeli. A pak se ke mně obrátil.

„Divíte se mému stáří? Měl bych si umět vyrobit elixír mládí, ale mně to nepřísluší. Jsem prostě posel, od mládí sloužím jako posel.“

Udělal jsem posunek, abych ho upozornil na to, že nechci žádnou mystiku. Pochopil to. Zarazil se, asi o ničem jiném v životě ni neuvažoval, zřejmě ani neznal žádnou filozofii a nebyl vzdělaný. Byla to spirituální bytost a já jsem myslel na to, jestli je z mé strany správné mu zakazovat, aby se projevoval. Na některé lidi to muselo mít těžký vliv. Ale já jsem lékař moderní člověk. Nekladl jsem si nikdy otázky, zda v to věřím či ne. Prostě jsem to do svého života nevpouštěl, abych pořád nečekal nějaká znamení. Ale musím si přiznat, že jsem poslední dobou chtěl věřit na zázraky. Ale moje spiritualita vyhasla dřív, než se mohla projevit. Výchovou? Prostředím? Nebo proto, že jsem ji nedovedl v sobě rozvinout? Ale každý to sobě má.

„Já jsem neuměl nabídnout elixír mládí,“ pokračoval se zvláštním úsměvem, „i když se pevně přesvědčen o tom, že existuje, ale není to jen v bylinkách, je to v člověku. Je to opravdová láska, která dokáže zázraky a ta není každému souzena. Lidé se mohou sbližovat, mohou si být sympatičtí, ale milovat se, to náleží jen některým párům. Nebuďte proto smutný, co se stalo vaší dcerušce. Je to duchovní záležitost a o tom si povíme třeba někdy jindy.“

Stále se jemně usmíval a v jeho očích byl jas, tak čistý, a tak přitom lidskému světu vzdálený.

„Neuměl jsem lidem poradit tam, kde jsem tušil a později i přesvědčen, že jsou souzeni. Doktore, nedá se nic dělat, ale ono to platí – oko za oko, zub za  zub. Ti lidé byli nevědomí a ptali se mě často – kde je Bůh, když nás nebrání před neštěstím a před bolestmi a ztrátami? Chtěli, abych nahlížel do knih, ale já věděl, že ještě všechno není zapsáno. Že se ději věci, které teprve přicházejí a otevírají další a další brány těch tajemství. Krutost stáří není dána stavem stáří, ale předchozím životem od mládí. Lidé, kteří si neuvědomují, že každým činem během života si zakládají svůj stav mysli a těla na stáří, se pak diví. Ale život je jako kniha, má svůj počátek, průběh příběhu a závěr, kde se všechno vysvětluje a dokonává. Tak je to. Proto je elixír mládí uložen v nitru člověka.“

Ta podivná řeč mne děsila. Ale přitom mi dával mnoho odpovědí na mé otázky, které mne trápí v souvislosti se mnou samotným.

„Lidi si myslí,“ pokračoval tichým hlasem,“ že umím nějaká kouzla pro mládnutí, ale nic takového není. Žádná kouzla, proboha. Jen žádná kouzla.“ Řekl to ještě tišeji a v jeho hlase bylo znát, že je tou myšlenkou otřesen. Pak se na mně obrátil a upřel své oči do mých.

„Tomu budete určitě rozumět. Říkám jim – měli jste si vážit svého mládí, které jste probendili v marnostech a experimentech. Nemáte vzpomínky a paměť. To je to“

„Ale v mládí člověk těžko pochopí, jaké důsledky mají různé chyby a prohřešky. Nesmíte být tak přísný,“ namítl jsem, a přitom jsem pociťoval velkou touhu poslouchat dál.

„A hlavně ty ženské,“ pokračoval a jeho tvář přejel krásný úsměv, „no, já jim, pro špás, vykládám ze starých karet. Něco z toho vždycky kápne, hlavně, když se trefím, co chtějí slyšet. Protože ty věci, které tam skutečně vidím, nejsou lidem pochopitelné. Všechno je jinak, než si myslíte, lidičky zlatí. Už tam nahoře, než se narodíme, se rozhoduje o tom, s kým budeme spojeni. A jsou lásky, které se po celou existenci duše nerozpojí ani v dobrém ani ve zlém. Vzpomínáte na svůj svatební slib? Ten platí do věčnosti, nejen pro náš pozemský život. Lidé budou navždy spojeni kruhem nekonečna. Proto to znamení, prsten. Kruh. Proste a bude vám dáno. Ale proste za ty rozumné věci, ne za své marnosti a slepé touhy. Jinak budete opakovat všechny ty chvíle, v kterých jste pochybili, pokusili se chyby napravit. Život není lehký. Ale také v něm není nic složitého.“

Na chvíli se odmlčel, zastavili jsme se a rozhlédli po kraji.

Autorka Irena Novotná,

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: