Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Publikováno: 25.04.22
Počet zobrazení: 544
Autor článku: Irena Fuchsová
Když V. K. prdí.

Nápad na tenhle blog se ke mně dostal náhodou. Kdyby totiž V. K. nemluvil o prdění, tak mě v životě nenapadne o něm psát, protože od malička jsem nenáviděla nejenom prdění táty, ale bylo mi odporné i samotné slovo „prdění“ a zůstalo mi to dodnes…
Bylo mi dvacet, šla jsem s jedním klukem na naše první rande, a když jsme se podél Labe vraceli, uslyšela jsem nějaký zvuk. I když mi bylo hned jasné, co to je, nevěřila jsem tomu. Vzápětí se stejný zvuk ozval podruhé a potřetí. Podívala jsem se nenápadně na toho kluka, který něco spokojeně vypravoval a věděla jsem, že je to naše první a poslední rande.

Když mi později jeden známý mezi řečí řekl, že to s jeho známostí vypadá dobře, protože už před sebou prdí – nechápala jsem ho, jak může být tak primitivní.
Pravda, už mi dávno není dvacet, ale přesto mám pocit, že jsem pořád ta malá holčička, která se vztekala, když si táta p… To je fakt strašné slovo. Ani se mi ho nechce napsat! Tak do toho! Tři! Dva! Jedna!
Když si táta prdnul.

Před pár dny mi přišel mail z jednoho časopisu, abych poslala další fejetony na téma „doma“. Tak jsem si vzala do vlaku sešit, do kterého si píšu různé nápady, a než jsem dojela z Kolína do Prahy na generální zkoušku, pár námětů jsem měla.
Když jsme během generální zkoušky čekali, až se technicky připraví scéna, zeptala jsem se Vojty Kotka a Zuzanky Stavné, co je napadne, když se řekne „doma“. A oni spustili.
Z toho, co mi řekli, budu mít minimálně dva fejetony, řekla jsem si spokojeně, když jsem je během deseti minut šikovně „vytěžila“ a pak… pak to Vojta řekl.
„Když se řekne doma – tak to je i prdění.“

Nedala jsem na sobě znát, jak hluboce mě ranil! Naopak. Usmívala jsem se. Povídej, povídej dál, říkal můj křečovitý úsměv a Vojta povídal.
„Prdění je svoboda. A být doma – to je svoboda. Prdění doma, je svoboda. Jak teď žiju sám, tak jsem si na to strašně zvykl. A když ke mně přijde návštěva, tak mám před ní problém. Přemáhám se, všechno se ve mně bouří… hrůza.“

Když jsem si ho, chudinku, představila, jak není u sebe doma svobodný, bylo mi ho tak líto, že se stal prvním mužem v mém životě, kterému jsem odpustila nejenom, že mě zatáhl do debaty o prdění, ale odpustila jsem mu i prdění.

Chápala jsem ho. Jak já ho chápala! Táta by měl radost, že jeho Mášenka konečně dostala rozum…
„Napíšu o tom blog. Ale nemůžu napsat tvoje jméno,“ konstatovala jsem smutně. „Pak se s nějakou seznámíš, pozveš ji k sobě domů, a první, co ti řekne, bude: Klidně můžeš prdět, Vojto, mně to nevadí!“
Vojta Kotek přikývl.
„No jo. To jo. Radši jméno nepiš.“

Autorka: Irena Fuchsová

Vaše komentáře

Celkem 1 komentář (0 komentářů čeká na schválení)

29.04.2022 14:06  Jaroslav

Chtělo by to trochu diplomacie proč hned prd, co takhle Holoubek jako když v divadle přede mnou říkal mami pustil sem hloubka. Poté copustil druhý o jsem měl chut mu rozkopat holubnik. t

Zanechte komentář: