Dodnes se zde prolínají čínské a portugalské prvky. Leží při ústí Perlové řeky do Jihočínského moře
Do Macca se vydáme ráno a vypadá to, že zažijeme další úděsné horko. Většina skupiny je už pěkně nachlazená z klimatizace.

Centrum města je díky unikátním památkám zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Naše první zastávka je na rohu ulice Avenida , kde stojí pomník Jorge Alvarese, prvního portugalského mořeplavce, který přistál na území Číny.
Nejvýznamnější památkou v Macau je pevnost Fortaleza da Guia s nejstarším majákem v celé Číně, tam se, samozřejmě, podíváme. K cíli naší cesty se vydáme katamaránem. Nejdříve se vydáme k pozůstatkům katedrály Sv. Pavla z r. 1602, z níž zbylo jen impozantní průčelí..

Navštívíme také chrám Bohyně A Ma, ochránkyně města;, kde nás zaujmou obětní svíce ve tvaru spirály. Zase něco nového a zajímavého. Lidí je tam opět hodně, i Macao patří k místům s největší hustotou obyvatel na světě.

Architektura je moderní, zlatý mrakodrap ve tvaru ananasu (hotel Lisboa), který dominuje městu, je velkolepý a ve slunci se třpytí až oči přecházejí.

I zde máme průvodce, který nás uvede i do obřího kasina. Ve vestibulu nás vítají zlaté cihly v podlaze a hráči nejsou podle vizáže bohatí lidé, ale i obyčejní chlapíci a spoustu žen. Procházíme kasinem a vstřebáváme jeho atmosféru, ale většina z nás zná kasino jen z filmu a hazardním hrám moc nerozumí. Kromě obvyklé nabídky hracích automatů dokážeme rozeznat black-jack, ruletu a bingo, číňané zde hrají také čínskou hru v kostky zvanou „dai sui“. Kasin je zde hodně a jejich zisky společně s cestovním ruchem udržují Macao finančně nad vodou (tvoří více než polovinu státních příjmů).
Celému Macau dominuje nepřehlédnutelná, 338 metrů vysoká Macajská věž, na tu se nepodíváme, ale zato můžeme pozorovat odvážlivce, který z ní skáče bungee jumping.

Náš zájezd do Asie se chýlí ke konci a čeká nás už jen dlouhý let domů. Rozhodně stál za to a kdo má sílu, odolnost proti horku a trochu dobrodružnou povahu, ať směle vyrazí. Možná je to pro mnohé i zajívavý dárek pod stromeček. Přejeme šťastnou cestu!

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Z města na nás dýchla Evropa, nebo lépe řečeno Anglie. Anglické jsou zásuvky, jezdí se vlevo. Úřední jazykem je tu kromě čínštiny a mandarínštiny také angličtina – a s tou tady na rozdíl od Číny není problém. Platidlem jsou hongkongské dolary, z nichž desetidolarovka je plastová – je to určitě praktické, bankovka se nedá roztrhnout a nehoří (všechny bankovky z plastu má Austrálie). Na první pohled to vůbec není poznat.

Jedna z našich prvních cest v tomto městě povede na vrchol Victoria Peak nejstrmější pozemní lanovkou na světě (27 stupňů). Vypadá jako vlak a všichni v něm musí sedět. V některých úsecích by se nám vstát ani nepovedlo, i když jsou na podlaze zuby, aby se případný chodec nesklouzl až na konec vagonu. Cesta nahoru vede tropickým parkem a výhled je úžasný.

Hong Kong je nejhustěji osídlená oblast na světě, ale nějak nám to nepřijde. Možná je to tím, že většina lidí se kvůli horku drží uvnitř budov.

Poloostrov Kowloon (území se říká Nová Teritoria) byl po druhé opiové válce pronajat na 99 let Británii. Když se toto období chýlilo ke konci, bylo jasné, že Británie bude muset území vrátit Číně, jinak ho hospodářsky odřízne ( např. elektřina je z Číny). K tomu došlo 1.července 1997.

Hong Kong je metropole plná mrakodrapů, působí čistě a civilizovaně. My jsme si pobyt v něm zpestřili projížďkou na sampanech, což jsou malé čínské loďky. Z vody jsme město viděli zase trošku jinak.

Odpoledne jsme se podívali do HongKong parku, obdivovali jsme patrové tramvaje, někteří vyjeli lanovkou na Velkého Budhu. Architektura splňuje pravidla feng šuej, hodně budov má oblé hrany nebo díry pro draka. Ale není to pravidlem. Například budova Bank of China feng šuej zcela popírá a je to prý záměr, aby bylo vidět, „kdo je tady pánem“.

Čas je tady stejný jako v Číně. Přestože Čína neleží v jednom časovém pásmu, používá na celém území stejný čas ( a my se stále dohadujeme o hodinu letního a zimního času).

Vysoká vlhkost vzduchu nám nedělá moc dobře, špatně se dýchá, takže se už těšíme na večer s laserovou šou. Ta nás ale docela zklamala, představovali jsme si ji přece jen velkolepější. Projížďka lodí a pohled na město, které se začalo rozsvěcovat nás zaujala víc.
Město bank, kasin a diamantů usíná a my jdeme také .

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Jsou hrozně lenivé a docela velké. Je zvláštní pocit vidět zvíře, za jehož zabití hrozí v Číně trest smrti – a má tedy větší cenu jako člověk.
Březost pandy je 1,5 měsíce, tedy 45 dnů a mládě má jen 100g. Matka ho nosí u bradavek. Často se rodí dvě mláďata, ale obvykle jedno umírá. Nejblíž České republiky je panda ve Vídni. Cena za tuto pandu je 1 000 000 USD/za rok. Pronájem platí ZOO Vídeň Číně, protože všechna tato zvířata jsou majetkem Číny.

Ostatní zvířata v zoo nám nepřipadají důležitá, a proto se vydáváme na stanici lanovky za výhledem kraje s homolemi z výšky.

Opět máme kliku, počasí nám přeje a viditelnost je na čínské poměry výborná. Na vrcholu si prohlédneme pozlacené sochy, nejspíš nově zrekonstruované.

Pár účastníků se rozhodlo jet dolů na bobech v umělém kovovém korytu. Nakonec to ale nevyšlo, fronta byla příliš dlouhá a my jsme čekali na čajovou plantáž.

O čínském čaji jistě slyšeli všichni. Má zde bohatou tradici a jeho kvalita je jednou z nejlepších a nejžádanějších na světě. Plantáž, kterou jsme navštívili, byla samozřejmě zajímavá i svým pohledem na krajinu. Navíc jsme měli skvělého průvodce, který nám o čaji řekl skoro všechno. Celé zpracování čaje od otrhání až po balení do sáčků jsme mohli vidět na vlastní oči a pracnost tohoto procesu nám vyrazila dech. Nejkvalitnější čaj jsou jen horní výhonky větviček. Z těch se dělá nejkvalitnější bílý čaj. První dva lístky znamenají nejkvalitnější zelený čaj, další dva lístky je klasický zelený čaj a od sedmi lístků dál se už čaj spotřebovává jako krmivo pro dobytek.

Všechny nás napadlo, jaký odpad je asi náš pigi čaj. Naznali jsme, že to je asi prach, který pod síty zametou.
Mnozí z nás také poprvé v životě slyšeli termín „archivní čaj“. Čaj je prostě věda a ten, co nám uvařili, chutnal úplně jinak, než naše pytlíkové čaje ze supermarketu, o vůni ani nemluvě. Číňané ho pijí z malých kalíšků a první spařená dávka se vyleje, protože je v ní hodně prachu.

Téměř všichni si nejrůznější čaje koupili, zpravidla zelený nebo ženšenový ( zelený čaj obalený v ženšenovém prášku). Je ale jasné, že až ho budeme pít ve spěchu doma, nebude to mít zdaleka takové kouzlo jako čínský čajový rituál.
Tímto čajovým pohlazením pro nás v podstatě návštěva Číny končí, protože navečer se přesunujeme do čtvrtého největšího přístavu na světě jménem Hong Kong a to už vlastně není Čína. Na letišti utrácíme poslední čínské juany ( většinou za čaj), v Hong Kongu už budou platit hongkongské dolary.

Autor a foto: Vlasta Kubesová

V přístavišti je velká budova se všudypřítomnými suvenýry. Lodě jsou dvoupatrové, v podpalubí mají restauraci , zakotvených jich je zhruba deset.
Fotografové naší skupiny mají docela štěstí, protože naše loď vyplouvá jako první a výhled na vápencové homole, tzv. MOGOTY, máme nerušený.

Řeka Li pramení na hoře Mao, která je nejvyšší v jižní Číně. Mezi městy Guilinem a Yanshuo protéká krasovou oblastí, která je dlouhá přibližně 430 km. Výhled na kuželovité a zalesněné kopce nenechává žádného fotografa v klidu a střídavě přesunujeme se z přední části lodi do zadní, abychom „ulovili“ ty nejhezčí snímky. Na vlastní oči tedy vidíme krajinu, která je zobrazena na 20-ti juanové bankovce.

Vánek je příjemný, takže sledujeme vesničky podél lodi a vodní buvoly, kteří se živí vodními travinami. Turisté si představují treky, které by se po pobřeží daly absolvovat, ale průvodce nás ujišťuje, že bychom si je díky hadům moc neužili.

S přibývajícím časem přibývají také čínští turisté na bambusových vorech. Některé se nám zdají spíš platové, ale náš průvodce tvrdí, že jsou jen dobře natřené a budí zdání umělé hmoty. Ať tak či tak, je to zajímavá podívaná..
Tam kde není hodně lidí, vidí na březích rybáře s kormorány. V cílové stanici se s nimi – samozřejmě za patřičný obnos – můžeme i vyfotit.

Dáme si chvíli „smlouvání“ na tržišti, je už čas začít myslet na dárky z dovolené, takže občas už někdo něco koupí. Šátky, hodinky, obrázky…Zaujala nás také sušená rajčata, prý se už prodávají i u nás a jsou velice chutná do různých bezmasých pokrmů

Zbytek odpoledne nás čeká výlet na čínský venkov malými autíčky, které nás sice o bezpečnosti nepřesvědčily, ale na druhu stranu jsme si už všimli, že k normám EU mají v Číně hodně daleko.

Průvodce nás vede do „typicky čínského domku“, ale už se jedná spíš o skanzen. I čínský venkov se vyvíjí mílovými kroky a syn paní domácí už má o kousek dál postavený moderní domek s kvalitními materiály. Prý dělá v místní části „starostu“.

Je zvláštní v téměř chatrči vidět i ledničku nebo televizi. Zkoumáme, kde je připojení elektřiny nebo kanalizace. Tu mají vyřešenu dokonale i s „bioplynem“, kterým zpětně topí. Připadá nám téměř nemožné, že zatím nevyhořeli, ale je tomu tak.

Po této zastávce míříme „zkoumat zemědělství“. Rýžová políčka, pěstování ovoce nebo buráků nás všechny zajímá. Průvodce nás informuje, že si máme připravit drobné, protože místní stařeček, který předvádí obdělávání rýžového pole požaduje za fotografování mírný obnos.

Vypadly z toho drobné nejen pro dědečka, ale i pro přítomné ženské pomocnice a jejich chování bylo dost agresivní, vypadalo to, že platit se má za každý jednotlivý snímek.

Po cestě ještě ochutnáme několik druhů tropického ovoce, ve všech případech chutná po slunci a i v případě, že jsme ho už jedli v naší zemi je jeho chuť nesrovnatelná.

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Starobylé město Kuej-Lin lež v úrodné a teplé rovině jižní Číny. Polohu má opravdu výbornou.. Okolní přírodní scenérie kuželového krasu patří k jednomu z divů přírody a pro svou jedinečnost je známá po celém světě.. Homole kopců někdy končí až ve městě, z něhož dýchá pohoda a klid. Je to úplně něco jiného, než rušný Peking nebo Šanghaj.

Kuej-lin byl založen v těchto místech ne kvůli krásné přírodě, ale jako dopravní a obchodní středisko na postupně budovaném systému plavebních kanálů, které už v 10. století př. n. l. spojovaly nejdůležitější jihočínské řeky.
Koncem evropského středověku, v období dynastie Ming, se stal Kuej-lin hlavním městem provincie a zůstal jím až do roku 1914..

Největší ulice Kuej-Linu se jmenuje Čung-šan a kopíruje hlavní říční koryto. Moderní výškové budovy mají znaky čínské architektury, typické betonové věžáky z betonu a skla by se sem vůbec nehodily. Většina budov má také žulové a mramorové obložení nebo schodiště, kamene tady vskutku mají dost.

Po obědě jdeme na vyhlídku, je hodně vysoko a schodů je hodně – určitě ale nelitujeme, výhled je z ní velkolepý.
Jeskyně, kterou navštívíme poté, trochu připomíná Moravský kras. Rozlohou jsou jeskyně větší , do té největší se vejde až 1000 osob a pořádají se v ní třeba bankety. Všechny jeskyně jsou barevně nasvícené. Shodli jsme se ale, že nasvícení nám připadá kýčovité a nepatřičně rušivé. V tomto ohledu se opět projevil čínský nevkus.

Cestou do hotelu s námi delegát probírá další téma, na které ho navedl jeden člen skupiny – a sice tresty smrti. Ty už v současnosti nejsou veřejné, ale ještě před třemi lety popravy přenášela televize.
Nicméně tohle poněkud morbidní téma se do této krásné oblasti nehodí, a proto se vydáme na večerní vycházku. Když si odmyslíme kýčovité veřejné osvětlení ve tvaru umělých palem, je pohled na usínající homole uklidňující.
Projdeme se ještě po tržišti, kde je veliký výběr všelijakého ovoce, přece jen jsme už v tropech a tomu odpovídá jak výběr, tak sladkost ovoce. Kromě toho lze samozřejmě zakoupit padělky čehokoli, ale to nás vůbec neláká. Je potřeba dokoupit vodu na další den a těšit se na plavbu po řece Li, která se následujícího dne uskuteční.

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Od roku 1961 do roku 1965 došlo ke druhému omezení. To spočívalo v tom, že ženám byla povolena svatba od 25 let a mužům od 30 let. Tím se porodnost snížila. Nyní je manželství povoleno u mužů od 24 let a u žen od 23 let.
V letech 1966 – 1976 došlo ke třetímu uvolnění. Od smrti Maa je v ústavě, že oba manželé mají povinnost uskutečňovat plánované rodičovství. Ve městech nad jeden milion obyvatel je vítáno jen jedno dítě, na vesnicích více. Rodiče jedináčků jsou zvýhodněni, dále jsou zvýhodněni rodiče, kteří mají postižené dítě. Emigraci se zde meze nekladou, spíš naopak. V Číně nemají ani porodné, ani dětské přídavky, za porod se platí.
Samostatným tématem je antikoncepce. Od dvanácti let se o ní učí ve školách, v lékárně je k dostání bez receptu ( stejně jako antibiotika nebo viagra). Většina léků jsou ale generika, tznm. Že obsahují příslušnou léčivou látku, ale jsou mnohem levnější.
S omezenou porodností vstoupil do hry problém pohlaví dítěte. Do roku 2004 nebyl problém, aby lékař sdělil nastávajícím rodičům pohlaví dítěte. Od roku 2004 to lékař smí udělat pouze v případě, pokud jsou v rodině dědičně přenosné porody na jedno nebo druhé pohlaví. Výsledkem samozřejmě je, že lékaři, který tento zákon nectí mají nádherné vilky a vysokou životní úroveň.

Svobodných matek je v Číně hodně málo. Rozvodovost ve městech je 20%, mimo města jen 8 – 10%. Jesle zde jsou jen minimálně, od tří let jsou k dispozici drahé školky. Povinná školní docházka je od roku 1993 a trvá 9 let. Od třetí třídy mají děti angličtinu. Ale na ulici a dokonce ani v hotelích a obchodech to moc znát není. Její výuka je buď tak mizerná nebo je to pro Číňany tak těžký jazyk, že mají obrovské problémy se mu naučit.
SVATBY v Číně má na starosti dohazovač, který dbá, aby ženich i nevěsta byli z podobně sociálně postavených rodin. Velký důraz je dán na horoskopy. Nezřídka se stává, že už při první schůzce mladí lidé ve vztahu nepokračují, pokud se k sobě podle znamení nehodí. Další důraz je kladen na věno – to dává ženich rodičům manželky ( ti totiž přicházejí o pracovní sílu své dcery a dceru ztrácejí ve prospěch ženicha). Fungují tady předzásnubní a zásnubní hostiny. Na svatbu je pečlivě vybráno příznivé datum. Svatební dary se dávají v červených obálkách (v obálce je minimálně 500 juanů), manželé si nechávají každý své jméno, děti mají jméno o otci. Na svatební veselce bývá cca 400 lidí, nejen příbuzní, ale i spolužáci a známí snoubenců. S alkoholem se musí velmi opatrně, číňané mají málo enzymů, které odbourávají alkohol.
Díky velkým nárokům na děti ( které jsou často jedináčci) má Čína největší počet dětských sebevražd na světě.
Jsme stále v Šaghaji a navštěvujeme jednu z mála památek starého města – Chrám jadeitového budhy. Vstup do chrámu je přímo z ulice a před ním hodně žebráků. Očekává se totiž, že v okolí chrámů jsou turisté štědřejší. Jadeitový budha je umístěn v prvním patře, hned vedle něj je krámek s napodobeninami. Fotit se tady dá obtížně, světlo je umělé a lidí hodně. Navíc je zde zákaz fotografování.

Velkým zážitkem Šanghaje je šanghajská zahrada, která je skutečně nádherná a dýchá z ní pohoda a harmonie. Užíváme si rostlin, jezírek, umělých skalek, barevných rybiček, ani se nechce věřit, že za zdmi této zahrady pulzuje velkoměsto a davy lidí.

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Přejíždíme přes most dlouhý 6 911 metrů a sledujeme, jak funguje doprava ve čtyřech pruzích, které jsou odstupňované podle rychlostí (60, 80, 100 a s120 km/h)
Šanghaj, přestože není hlavním městem Číny, je městem největším. Rozrostla se tak z rybářské vesničky při ústí řeky Jang-c’-ťiang do moře.
Šanghaj nás přivítá mírným deštěm, který ale nebrání vyhlídce na mrakodrapy a vycházce po nábřeží. Kdo má rád moderní architekturu, má o zážitky postaráno. Jako další bod programu nás čeká nás atrakce, kterou si nikdo nenechá ujít. Je to jízda MAGLEvem od firmy Siemens. Zkratka je ze slov MAGneticLEVitation. Vlak se vznáší nad silným magnetem a maximální rychlosti 431 km/h se řítí jen minutu. Ale i tak napjatě sledujeme své pocity: Teď jedeme rychlostí jako po dálnici ( máme pocit, že vlak se vyloženě courá), teď už je rychlost 200 km/h, tou jsme ještě po silnici nejeli ….Všichni jsme se shodli, že svezeníčko je to opravdu úžasné a rychlost vlaku vůbec nepociťujete. Dojedeme tedy třicetikilometrovou vzdálenost na letiště ( trvá to 8 minut) a hned jedeme zase zpět. Všichni natáčejí na kameru vzrůstající rychlost, která se zobrazuje nad dveřmi – jediným účastníkům se podaří vyfotit „šmouhu“ protijedoucího vlaku na vedlejší koleji. Po zážitku a vystoupení z vlaku meditujeme nad tím, co by se tak asi stalo, kdyby vlak v cílové stanici neubrzdil, stačí 100 metrů a je v nejbližším paneláku. No, s bezpečností si v Číně hlavu nelámou, to už víme.

Ze Šanghaje do Pekingu jezdí obyčejný vlak, který jede rychlostí 350 km/h a vzdálenost urazí za 4 hodiny.Co se dopravy týče, v Číně je 74 000 km dálnic a většinou je vlastní soukromí investoři. S letišti je to stejné, těch je v Číně 147. Šanghaj je také pátý největší přístav na světě.

Míříme na vyhlídku ve světovém finančním centru, všichni si vyfotí budovu, která připomíná otvírák na lahve a těšíme se na večerní plavbu lodí.

Při přejezdech nám průvodce vypráví další čínské zajímavosti, třeba o konkubínách. Od roku 1912 platí zákaz mít konkubíny, do té doby byly povolené tři. Z toho ovšem vyplynul nárůst prostituce, která se dnes provozuje v KARAOKO barech. Luxusní společnice stojí až 5 000 USD na noc, průměr je ale 500 USD za jedno „číslo“. Na ulici a v malých městech je to jen 50 juanů. HIV pozitivita je tady sice velmi nízko, ale tuto atrakci nevyzkouší nikdo. Zato s masážemi máme zkušeností dost. Jednak na klinice čínské medicíny nabízeli masáž nohou, jednak se dala objednat masaž i na pokoj a mnozí to využili, další možností jsou masážní centra v hotelích. Jelikož ceny se pohybují v rovině, na kterou jsme zvyklí u nás, alespoň jednu masáž vyzkoušejí všichni.
Další naše všetečná otázka se týká holení – a dovídáme se, že zde se nemusí holit muži skoro vůbec, tak jednou za 2 měsíce se oholí a to je vše. Proto mají muži i ženy hladké ruce i nohy! Tohle jim přítomní muži z naší skupiny závidí víc než ty konkubíny.

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Další zastávka patří muzeu, kde je i výrobna suvenýrů a typicky čínského lakovaného nábytku. Prý si už někdo nějaký objednal a do měsíce ho přes Hamburk měl doma. Naše skupina ovšem zájem nemá, tak ujíždíme dál. Jen se ještě podíváme na pec, ve které se vypalují upomínkoví vojáci a která je imitací pece původní.
Terakotová armáda byla putovní výstava i v České republice. Někteří z nás ji viděli a byli zklamaní. O to více jsme zvědaví na originál. Hliněná armáda císaře Čchin Š´chuang-tiho byla objevena zcela náhodou v roce 1974 místními čtyřmi rolníky při kopání studny.. Císař Čchin Š´chuang-ticísař sjednotil Čínu v jednu silnou významnou říši. Více než 6.000 ozbrojených bojovníků v životní velikosti je rozestavěno v bojovém šiku. Armáda byla součástí posmrtné výbavy zemřelého panovníka. Rozhodně netroškařil, záleželo mu na tom, aby zůstal silným vládcem i po své smrti.
Nejdříve se podíváme na film o objevení studny. Ten je zajímavý už svým pojetím. Promítací sál je kruhový a kruhové je i promítání. Ještě před zhlédnutím filmu nás průvodce upozorňuje, že se jedná o mírnou idealizaci. Ta spočívá v tom, že hlava vojáka, kterého ve filmu vytahují z rozkopané studny rozhodně nemohla patřit generálovi, těch se našlo jen několik a úplně na jiném místě.

Než vejdeme do hangáru s odkrytou armádou, podíváme se ještě na „kouzelného dědečka“, což je jeden ze dvou žijících rolníků (celkem byli čtyři) , kteří armádu objevili. Fotit ho nesmíme – vyfotit se s ním může jen ten, kdo si koupí knihu za mnohonásobek ceny. Tomu ji i podepíše. Pár jedinců tuto nabídku využije, ostatní si koupí knihu bez jeho podpisu. Nálezné, kteří rolníci dostali bylo natolik směšné, že jim „podpisový přivýdělek“ ze srdce přejeme.
Na vybudování hrobky, která je součástí celého areálu, využil císař práce 700 000 lidí z celé země. Výstavba zabrala téměř 40 let a v době císařovy smrti ještě úplně hotová.

Zpřístupněny jsou tři obrovské zastřešené jámy, jedna obsahuje největší s terakotové válečníky, druhá a třetí jsou z velké části neodkryté. Archeologové totiž pracují na technologii, která by zamezila zmizení barev po vyzvednutí soch na vzduch. Jen na jedné jediné ve vitrině vidíme, že armáda byla skutečně malovaná, ale barva do tří dnů zmizela.
Náhoda je vůl – říká se. Je opravdu s podivem, že místo kopání studny bylo v rohu obrovského celku, je označeno a „klika“ to byla opravdu úžasná.

Všichni vojáci v jámách jsou zrekonstruovaní. Při vykopávkách byly nalezeny jen střepy. Propadající strop totiž armádu rozdrtil. Jediný voják, který zůstal v celku, je vystaven ve vitríně. V celku zůstal proto, že klečel. Na obrázku je vidět, kde byla kulatina stopu a lze ji porovnat s výškou vojska.

Obejdeme celý areál s vojskem a v jednom místě nám průvodce vypráví příběh o studentovi, který se v přestrojení a přebarvení vsunul mezi vojsko a dlouho si ho nikdo nevšiml. Teprve až se začal hýbat, vyvolal mezi pověrčivými Číňany paniku a hromadný úprk s tím, že císař se probouzí a s ním jeho armáda. Po prozrazení milého studenta archeologie nejdříve zavřeli a pak se stal samozřejmě slavným a velmi žádoucím pro reklamu.

Vojáci směřují na východ, odkud byli čekáni nepřátelé. Není zde tedy podle feng- šuej severo-jižní osa, tohle učení v té době ještě vůbec neexistovalo.

Součástí areálu je i mauzoleum pro 2 bronzové kočáry, které byly při vykopávkách vyzvednuty.
Na zpáteční cestě se ještě stavíme na tržiště plný všelijakých padělků a plni dojmů míříme na večeři a do hotelu.

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Oběd po příletu nás čeká v divadle. Další zajímavý zážitek. Hlediště je upraveno tak, aby bylo dostatek stolů i židlí a jídlo je opravdu výborné. A ty toalety! Keramická umyvadla jsou skutečně designová.

Si-an je město přes tři tisíce let staré a v jeho blízkosti nás čeká další skvost – Terakotová armáda. Město sloužilo od 12. Století jako hlavní město jedenácti dynastiím a bylo výchozím bodem Hedvábné cesty. Dnes ve městě žije „jen“ 8 mil. Obyvatel. Ve městě se dochovaly 14 km dlouhé hradby, které uzavírají centrum města. Tyto hradby patří k jednomu z nejlépe zachovaných obranných systémů nejen v Číně. Protože jsme dopoledne ztratili přeletem, máme na poznávání historie města jen odpoledne.
Nejprve se podíváme na budhistickou památku, a to Pagodu divoké husy.
K této památce musíme asi 4 km jižním směrem od centra města, byla vystavěna na půdě kláštera Milosrdenství a je jedním z hlavních symbolů starodávného Xi’anu. Byla vystavěna ze dřeva a cihel, je 64 m vysoká a pochází z roku 652.

Kdysi měla pět pater, později byla navýšena o další dvě patra. Stavba dokázala odolat různým zemětřesením a je velice zachovalá.. Kromě vlastní pagody se v areálu nachází rovněž chrám, v jehož blízkosti můžeme pozorovat řezbáře. Přes sluncem je chrání jakýsi stan, ale dost pochybujeme, že to nějak výrazně pomáhá. Rádi se schováme do muzea kaligrafie ( ozdobného písma) . Kdo chce, může si nechat napsat své jméno ozdobným čínským písmem. Moc nám naše jména ale nerozumějí, tak to nikdo nevyužije. Prohlédneme si malby, někdo nakoupí pár obrázků a jsme vděční za klimatizaci, rozhodně je tady ještě větší horko než v Pekingu.

Odtud vyrazíme směrem na hradby, kde nás zaujme osvětlení i život pod nimi. Cestou k hradbám ještě navštívíme výrobnu hedvábných koberců. Shodli jsme se, že tuto práci bychom dělat nechtěli. Vázání uzlíčků ničí oči určitě více než počítač. Koberce ale několik lidí ze skupiny nakoupí. Dá se tady dobře smlouvat a koberce jsou heboučké jako – no jako hedvábí. Když koberec otočíte o 180 stupňů. Umění odstín. Kdo koupí koberec, dostane zdarma i kufřík, aby ho měl v čem odnést. A kdo nestihne odjezd autobusu, musí zpívat. Dáme si jednu moravskou a jedeme na večeři.

Dnes nás čeká vlastní vaření. Za normálních okolností by to byl docela zajímavý program, ale v tom horku to není úplně ideální. Dostaneme před sebe na stůl jakýsi lihový vařič s nádobou s vodou a suroviny si můžeme nabrat na velkých stolech opodál. Tam si vybereme maso, zeleninu, nalisovaný česnek, sojová omáčka, vejce… Jsme docela hladoví, tak do té vody nacpeme kde co. Zlášť hodně česneku a omáčky, kupodivu náš „“Eintopf“ chutná skvěle a všichni se shodneme, že bychom takové jídlo „co dům dal“ měli vyzkoušet i doma. Tak dobrou chuť – a dobrou noc. Zítra nás čeká trhák – slavná Terakotová armáda.

Autor a foto: Vlasta Kubesová

Dnes nás čeká ZAKÁZANÉ MĚSTO, které bylo sídlem čínských císařů od 15. století. Velkofilm Poslední císař od Bernarda Bertolucciho, který byl oceněn devíti Oscary, samozřejmě všichni známe. Bertolucci byl úplně první filmař jiné, než čínské národnosti, kterému bylo dovoleno natáčet v Zakázaném městě. Produkce objevila několik lidí, kteří s Pchu-Im žili, neoficiálně radil i ředitel věznice a jeho sluha. Ve filmu se objevilo celkem 19000 komparsistů , rozhodně se jedná o dílo, které stojí za shlédnutí.

Muž jménem Pchu-i se stal věčným vězněm své vlastní země a v Zakázaném městě strávil prvních 20 let svého života, aniž vůbec poznal svět za jeho branami. V roce 1924 byl vyhnán z bran „Zakázaného města“, pak přišla II.světová válka s Japonskou okupací a po ní rudý komunistický režim se svou kulturní revolucí.

Ve své zemi pracoval císař jako knihovník nebo zahradník, aby si na sklonku života mohl koupit vstupenku a podívat se na „Svůj“ Dračí trůn. Nezávidění hodný život.

Do Zakázaného města nesměl 500 let vstoupit běžný smrtelník, svůj život v něm strávilo 24 císařů dynastie Ming a Čing.
S našimi sídly vladařů se to ovšem nedá srovnat, prostory pro bydlení jsou malé a poměrně skromné, k luxusnímu vybavení našich zámků to má dost daleko. Tam spočívá bohatství v prostoru, čtvercový půdorys má plochu 72 000 m2.

Zakázané město je největší a nejzachovalejší komplex dřevěných budov na světě. V roce 1987 bylo Zakázané město zapsáno na seznam památek světového kulturního dědictví. A protože dřevo je materiál hořlavý, v každém z dvorů v komplexu je k vidění bronzová nádoba, celkem prý jich je přes 300. Náš delegát poznamenává, že nejčastěji hořela budova s účetními doklady. Po této stránce se mentalita lidí asi příliš nezměnila.

Od severu k jihu má Zakázané město skoro 1 km, od východu k jihu dosahuje šíře 800 metrů. Celé je obehnáno 10 metrů vysokou zdí; vně této zdi se nalézá 50 metrů široký vodní příkop. Srdcem Zakázaného města je Síň nejvyšší harmonie, kde nalézá císařův zlatý trůn. Největší pozornost přitahují tři velké síně, jmenovitě Taihedian (Síň nejvyšší harmonie), Zhonghedian (Síň střední harmonie) a Baohedian (Síň zachování harmonie). V těchto prostorách císař vykonával své politické úkoly a důležité ceremoniály. HARMONIE je slovo, které v Číně slýcháme velmi často v souvislosti s lidmi i věcmi.

Však nás dnes taky čeká zastávka na klinice Čínské medicíny. Ta nás ale dost zklamala, připadali jsme si trochu jako na prodejním zájezdu pro důchodce, kde jde jen o to, prodat nějaký výrobek. Nám nabídli masáž nohou a kontrolu našeho zdravotního stavu z oční duhovky a tepu. Jednomu účastníkovi řekli, že je zdráv jako buk, nabídli mu pro jistotu pilulky na prostatu a po návratu zjistil, že má karcinom prostaty. Jen Dračí syn (císař) tedy ví, jak to s tou čínskou medicínou vlastně je.
Je ale pravda, že Číňané jsou odkázání sami na sebe i se svým zdravím, lékař byl drahý a nedostupný, proto má nepochybně čínská medicína takovou tradici. A mimochodem – důchody nemají žádné a i dnes si platí zdravotnictví sami. Mateřská existuje jen u státních zaměstnanců, a to jen tři měsíce. Je tedy vidět, že o socialismu nebo komunismu tak, jak ho máme v paměti my, nemůže být ani řeči.
Abychom staré architektury neměli hodně, čeká nás ještě Dům scénického umění., ten je stavbou moderní a rozhodně zajímavou.

Autor a foto: Vlasta Kubesová