Vlastnost naší mysli je ale taková, že i když někdy nastane situace, ve které se toho právě moc neděje, takže by si mohla vlastně od všeho toho zmatku odpočinout, sama si – snad aby nevyšla ze cviku – vykonstruuje nějaký, třeba malicherný, ale pro ni přece jen problém, jen aby neupadla do nečinnosti. Z té má jakési podvědomé obavy. Uspokojení jí zřejmě přináší pouze pocit plné zaměstnanosti. Propad-nout se do něj není zas tak obtížné – postarají se o to každodenní hmotné zájmy, které se v myšlení dravě derou do popředí. Někdy je zabírají natolik neústupně, až se zdá, že nic jiného ani vlastně nemůže existo-vat.
Jenomže ono existuje. Tichý hlas, který se nevtíravě ozývá za vším tím kolotem, není nikterak proni-kavý, zato jeho tichost je vytrvalá a nepřetržitá. Vytrvalá natolik, že snadno prolne mezi občasnými pře-stávkami hmotných zájmů. Ty nejsou kontinuální. Mají krátký život, ale po každém z nich hned nastupuje jiný, obdobného charakteru. Jejich síla je v jejich množství, slabost pak v krátkodobé život-nosti. A také v nenasytitelnosti, v neuspokojitelnosti.

Na to mnozí (a často bohužel dost pozdě) přijdou až v důsledku svých prožitých životních zkušeností, takže k nim tichý hlas pak spíše dolehne. Je to hlas, který se neřídí hmotnými a snadno uspokojitelnými požadavky, který ale přináší útěchu a uspokojení tam, kde křiklavé návody světa už dávno selhaly. Jde o hlas duchovních hodnot, které navzdory občasnému opovrhování a odsunu na vedlejší, zdánlivě nedůležitou kolej, v tichosti vyčkávají až přijde jejich čas.

K nim se dají docela dobře přiřadit i hodnoty etické, které se od nich příliš neliší, až na to, že jsou více upnuty ke světu hmotnému. Duchovní hodnoty jsou ale vysloveně nadnesené; hmotného světa se buď netýkající vůbec, nebo pouze v několika málo styčných bodech.
Navzdory jejich nepřesnosti volí je mnozí – vedeni touhou se jim cele věnovat – tím, že odcházejí do samoty, a to buď do naprostého odloučení, nebo do izolovaných skupin se stejným myšlenkovým zaměře-ním. Zde se snaží odpoutat od světských vazeb. Taková snaha, je-li upřílišněná, někdy zabíhá až do neuvěřitelných podrobností, občas i hraničících s ohrožením jejich života.

Život poustevníků je společností většinou respektovaný, někdy obdivovaný či dokonce dávaný za vzor, ale v žádném případě není hromadně následovaný. Dokonce se ani nezdá, že by takový způsob
života své svěřence vybavoval jakýmisi zvláštními schopnostmi nebo přednostmi a stavěl je tak nad úroveň lidí ostatních.

Názory se zde různí. Zastánci hmotného světa tvrdí, že duchovně zaměření jsou od skutečnosti odtrženi, takže nejsou schopni její problémy dokonale chápat a následně ani řešit, kdežto nadšenci pro hodnoty duchovní upřednostňují svůj nadhled bez zbytečného omezení světskými závazky.

Běžný život se ale také nepyšní nějakou mimořádnou nebo všeobecnou spokojeností. Jeho trvalým znakem je vždy nový kvas a změny, přinášející – ne vždy vítanou – citovou proměnlivost. Neustále je nutno se něčemu novému přizpůsobovat, něco opravovat, něčeho se vzdávat nebo zbavovat.
Je proto nasnadě, že oba tyto světy po sobě neustále žárlivě pokukují, snažíce se přivlastnit si od sou-seda něco, co by se pak dalo doma s výhodou použít. Taková spolupráce se osvědčuje víc než vzájemné nevražení a osočování.

Světu, tonoucímu v neustálém napětí a neutuchajícím přílivu rozličných (dost často zcela zbyteč-ných) informací, může jedině prospět občasný závan meditativního klidu, provázený kritickým nahlédnu-tím do průběhu vlastních myšlenek. Kdy jinak je korigovat? Vedle toho se zase žádnému poustevníkovi nikdy nemůže povést zcela se odtrhnout od světa, ze kterého vyšel. Provázanost mezi jednotlivými lidmi a jejich činnostmi je již natolik silná, že naprosto se vyčlenit je prakticky nemyslitelné. Navíc i eremita si může upravit moderně život tak, aby měl více času na svá hluboká rozjímání, o dosažitelnosti jinak nedostupných pramenů pomocí moderní techniky ani nemluvě.

Je nemálo těch, kdo nakukují k sousedům v nezáludné snaze se něčemu přiučit. Mnozí z nich pak touží a plánují někdy i dalekosáhlé změny, ale jen zřídka se někteří skutečně pokusí zavést do svého života nějaký nový prvek, který by dokázal podstatně změnit jejich chování – jakkoli se mu dříve obdivo-vali či po něm přímo toužili. Mnohem příjemnější – často používané, ale prakticky neúčinné – je pouze se vžívat do představ, jak by to bylo (nebo dokonce jak to bude) krásné a ušlechtilé, až se nám ten vytoužený sen splní.

Jen ten první krok, ten tam zpravidla chybí.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Chceme-li se těmto nebezpečím vyhnout, nabízí se jediná cesta: co nejvíce omezit své vazby k tomuto světu, nic nemít, nic si nepřát. To vypadá jako logický vývod, ovšem jako doporučené chování je zcela neuskutečnitelný, alespoň pro běžného člověka. Historie sice zaznamenává řadu osobností, které se takovým návodem řídily, ale to šlo o případy zcela mimořádné. Pro člověka našich dnů se hledá cesta schůdnější. Vychází rovněž z poznatku, že jakékoli připoutání ke světu přináší pouze další komplikace v životě. Proto se zájem zaostřuje ani ne tak na majetek a činy, jako spíš na postoje a vztahy. Pak není obtížné dojít k závěru, že mnoho důvodů k nespokojenosti prýští ze dvou nedomyšlených postojů: z představy, že by se věci měly odvíjet podle našich záměrů, a z našeho pocitu vlastnictví.

Vyvíjejí-li se události jinak, než bychom si přáli, nebo to alespoň očekávali, může to do značné míry překazit naše plány a znehodnotit všechny předcházející úvahy. Stejně neblaze působí pocítíme-li se z nějakého důvodu zkráceni ve svých předpokládaných vlastnických právech.

Oba postoje vycházejí z naprosto neoprávněných předpokladů, takže k odstranění nesouladu v tomto smyslu se právě doporučuje radikální oproštění a puštění z rukou všeho, o čem se domníváme, že máme. Míra dosažení této výzvy je pak současně měrou získání vnitřní spokojenosti.

Zkušenost poukazuje na to, že takový názor není zcela scestný. Lidí, kteří by se rádi podobným způsobem zřekli činnosti či majetku, jistě nebude mnoho. Je ale dost těch, kteří toho navzdory svým přáním nedosahují, ať již v důsledku své povahy, nebo nepříznivým osudem. Možná že jich je dokonce většina. A přece se mezi nimi dá najít mnoho takových, kteří si přesto nestěžují, nebo se dokonce cítí šťastni. Je to spokojenost jak má být. Postižení a stěžující si jsou spíš ve středních a vyšších vrstvách, ačkoliv jejich mnohostranné zabezpečení by jim mohlo zajistit potřebný klid. Zdá se ale, že jsou natolik vázáni, že kvůli tomu ztrácejí smysl života. Jakoby nemírné rozptýlení zabraňovalo potřebnému soustředění sil.

Znamenalo by to tedy konec se stížnostmi, hněvem, závistí, žárlivostí a z nich pocházejícím pláčem, reptáním a dokonce i s přáními. Všechny síly uchovat pro tvůrčí práci – zájemci o její výsledky se vždycky najdou, i když se o tom třeba nedozvíme. Nadbytečná přání probouzejí zbytečně fantazii a oslabují skutečný projev.

Spokojenost je způsob prožívání vztažený na životní situace podle toho, jak přicházejí. Je vždy spojen s postojem pokory, víceméně se podrobující přicházejícím událostem tak, aby nedocházelo k ne-zvládnutelným myšlenkovým bouřím. Nesmí vylučovat tvůrčí nebo společenskou iniciativu. Jinak hrozí nebezpečí, že se zvrhne v pře-hnaný asketismus, libující si v různých druzích utrpení, který má ovšem blíž k sobectví než k pokoře, i když se v něm jisté uspokojení také vysledovat dá. Jeho zaměření se spíš týká samostatné spásy jedince než spolupráce v širším měřítku.

Pocit spokojenosti se může dostavit tehdy, jestliže člověk cítí, že má dostatečně zajištěno vše, o čem se domnívá, že nutně potřebuje pro svou existenci. Má-li navíc něco z toho, co nepotřebuje nutně, může se cítit protěžován, k čemuž se snadno přimísí pocit nadbytečnosti. Člověku je ovšem vlastní touha po majetku. Ono „mít“ má široký záběr – nemusí se vztahovat pouze na movitosti nebo cinkající kov. Slibuje si od něj zajištění a spokojenost, čehož on – při dodržení jistých podmínek – skutečně schopen je. Současně s ním ale strká zcela dobrovolně hlavu do chomoutu, ke kterému je pevně připoutána řada starostí, existujících paralelně vedle pocitu hmotného zajištění.

Krajní hodnotou orientace na vlastnění je chamtivost. Je to projev nenasytitelnosti jakéhokoliv přání, aplikovatelného v nejširším měřítku. Mít čehokoliv více. Fyziologický hlad se dá ukojit alespoň na čas, než se ozve znovu. Hlad po rozšíření příjemna je neukojitelný. Jakákoliv zvýšená konzumace čehokoliv nedokáže zaplnit vnitřní prázdnotu, nudu, osamělost nebo depresi. Navíc hrozí poškození onoho dobrého základu, pokud ještě nějaký máme.

Přitom zdánlivě nebožské věci a vztahy nejsou hříšná lákadla, před kterými by bylo nutno v hrůze prchat. Naopak – jsou to vstupenky na stezky poznání. Jsou zdrojem poučení, které se ovšem nedostaví pokud na ně nevstoupíme. Příležitostí k produchovňování se tak může stát libovolná část našeho dne nebo majetku.

Z toho vzniká problém, zvlášť citlivě prožívaný v současné době, kdy se prohlubuje ekologické myšlení. Je to ambivalentní přístup k řadě vlivů, které se nenahraditelně zabydlely v našich životech, ale
u kterých pozorujeme, že jejich používání vede k neblahým důsledkům. To, že se možná už nebudou týkat naší generace, jim na závažnosti vůbec neubírá. Jde hlavně o využívání technických vymožeností a spotřebovávání energetických zdrojů, i když obdobné problémy by se daly vysledovat také v oblastech kultury a civilizace vůbec. Některé věci prostě současně chceme i nechceme, toužíme po nich, i když se jich do budoucna bojíme. A zřeknout se jich je tak obtížné, ne-li dokonce již nemožné. Jsou to jevy s vlastní dialektikou, milované i nenáviděné současně. Příkladem je samo získávání životních zkušeností. Kdo po nich touží za cenu prožití nějakých katastrof? Když už k nim došlo, prosím. Nedá se nic dělat. Ale navozovat je uměle?

Bohatství a předměty jsou nevinné, neutrální. Teprve v oblasti lidských zájmů se z nich mohou stát přízraky: ďábelské či andělské. Škodlivá může být i žízeň po nich. Inteligentní přístup k nim ale dokáže jejich význam zmnohonásobit. Chudoba, obzvláště vnucená, je naopak všestranně na překážku. Nicméně duchovno se dokáže prosadit i v boji o holý život.

Není nutno se zříkat nevinné zábavy, spojené s nesobeckostí. Úsilí o vnitřní rovnováhu má také své zákonitosti a povinnosti. Nesobecky lze dělat cokoliv. Pozor pouze na ovoce činů – toto nebezpečí číhá neustále, na nebi i na zemi.

Smysl života lze nalézt i navzdory utrpení, i když toto není bezpodmínečně nutné.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Začátek tohoto vítaného období dost často ani nezaznamenáme – vplyneme do něj naprosto nepozorovaně, aniž bychom si všimli nějaké pozoruhodnější změny. Prostě se cítíme dobře. Zato konec takovéto idyly se do naší pozornosti vetře naprosto dokonale. Je to období, kdy se vedou vážně míněné debaty je-li život vyplněn většinou zmatky a nežádoucími zvraty s občasnou přestávkou na odpočinek, nebo je-li život naopak podobný procházce růžovým sadem, narušené občas jevem, který do této selanky nezapadá.

Podobné dlouhodobé nepravidelné střídání protichůdných vlastností můžeme nalézt u řady jevů, které mají vliv na náš život. Při pečlivém sledování vyjde najevo, že není vlastně důvod domnívat se, že některý z nich má navrch, že je důležitější nebo častější. To ovšem znamená, že můžeme jen těžko rozhodnout, která z možností je pro náš život významnější – abychom se jí mohli přinejmenším držet. To by nám mohlo přinést nějaké výhody, které bychom dokázali příjemně využít. Nepodaří-li se nám takové hledisko nalézt, nezbude než se s průběhem věcí smířit a přizpůsobit se nezbytnosti.

Přizpůsobování je činnost násilná; znamená rozhodnout se pro jednání, které bychom si byli asi těžko jinak zvolili. Jsme-li k němu ale přinuceni a rozhodneme se podřídit, znamená to, že volíme mezi dvěma možnostmi a vybíráme tu méně bolestnou nebo více schůdnou. V každém případě to ale znamená, že za sebou necháme leccos, co zůstalo nedořešené, nezakončené, čeho jsme se museli vzdát. Zkrátka: kdo chce volit nejlepší, musí opustit i dobré.

Takto podložená spokojenost má velmi blízko k odevzdanosti osudu, která nepředpokládá jakékoliv výboje ve snaze jej změnit. To je ovšem v rozporu s křesťanskou výzvou: „Tlucte a bude vám otevřeno“, stejně jako „proste a bude vám dáno“ (Mat.7,7; Luk. 11,9). Zřejmě to má naznačit, že člověku se vyplácí se smířit, ale nikoli vzdávat. Snažit se se většinou vyplácí.
Obdobně mluví Bhagavadgíta (II, 66-67): „Člověk s myslí nestálou nemá klidu, a nemá-li klidu, odkud může očekávat štěstí? Neboť srdce, které jde potulným smyslům v patách, odnáší rozum jako vítr plachetnici“.

Spokojenost, spojená se smířením se s vlastním osudem, je zaměřena na současný stav věcí. Probírání minulosti nic nenapraví – nanejvýš může vyvolat hořkost z neuskutečněných záměrů, zatímco nahlížení do budoucnosti pomocí různých přání a tužeb sice dokáže osvěžit neurčitými nadějemi, ale současně znamená jistý druh omezení, neboť zužuje potenciální okruh možností vývoje a v případě jiného průběhu než očekávaného může navodit nežádoucí rozladění. Soustředěním pozornosti na jedno jediné vše ostatní uniká.

Spokojenost se současným stavem neznamená v žádném případě zastavení nebo sterilitu. Nikoli pasivitu, ale osvobození se od nespokojenosti a vazeb. Pouze zájem o současnost naopak umožňuje rozvinutí života; brzdí jej teprve sobecké snahy o jeho nadbytečné rozšiřování, ke kterému podvědomě tíhneme. To je otázka nutně spojená s každým posouzením, je-li předmět, k němuž směřuje, skutečně dostatečně neosobní. Rozhodování je zde velice obtížné, neboť neosobní cíle ani zdaleka nestimulují vnitřní síly tak, jako cíl, slibující bezprostřední odměnu. Ale uspokojivým výsledkem neosobní činnosti je koneckonců rovněž ovoce činů, byť je kvalitativně jiný. Naprostou jistotu v hodnocení poskytuje pouze černobílý svět; běžná, živá a mnohobarevná skutečnost v žádném případě jednoznačná není.

Při dlouhodobém sledování, které životní stavy přispívají nejvíce k duchovním prozření, jež je považováno za nezbytný předpoklad pocitu spokojenosti, se dospělo k ne příliš přitažlivým závěrům. Jakoby duchovní svět tomu živému moc nepřál. Ať už do svého životního údělu někdo spadl bez vlastního přičinění, nebo si jej vybral záměrně, k duchovnímu prozření často vedou: nemoc, chudoba, osamění, chlad, hladovění, mlčení – samé stavy, kterým se zdravý člověk brání, nebo od kterých prchá. Teprve ti, kteří – mnohdy proti své vůli – takovými zážitky prošli, dosvědčují, že při jejich prožívání se jim otevřely některé nečekané průhledy a oni o něco zmoudřeli. Navozovat je uměle se ale chce jen málokomu. Výsledek je totiž vždy nejistý. Asketové jsou sice všeobecně uctíváni, ale jen zřídka následováni.

„Práce bez ovoce činů“ je terminus technicus, často se objevující v orientální duševědné literatuře. Týká se činností, které je nutno v současné společnosti bezpodmínečně vykonávat, ať už je vnitřní zaměření jakékoli. Práce má být prováděna proto, aby byla vykonána (zpravidla pro všeobecný prospěch), a ne proto, aby vykonavatel za ni získal nějakou, byť zaslouženou odměnu. Nelze ovšem pracovat pouze pro všeobecné blaho. Od dob, kdy byla zavedena dělba práce, je mnoho lidí nuceno vydělávat si svou prací peníze, za které si posléze opatřují vše, co potřebují k životu. Pak je ovšem nutno pravidlo upřesnit v tom smyslu, že musí jít pouze o odměnu přiměřenou, neboť i Kristus praví: „Dělník si zaslouží svou mzdu“ (Luk. 10,7).

Zdá se tedy, že nejslibnější cesta k pocitu spokojenosti vede tam, čeho se lidé v podstatě obávají: k omezování činností a prostředků, které jsou k životu zdánlivě nezbytně potřebné.

Autor: František Benda, Foto: Internet

To však nestačilo. Navíc mi ještě vypověděl službu počítač a teprve nyní mám možnost psát. Takže, pokud mi odpustíte tu vynucenou pauzu, mohu pokračovat.

V jednom z předcházejících článků jsme si říkali, že s pozitivním myšlením musí jít ruku v ruce realismus, tedy smysl pro skutečnost a věcnost, myšlení, jež vychází z poznání skutečnosti a na tuto skutečnost správně reaguje. Dnes mohunavázat několika dalšími zásadami správného myšleni a také se zabývat možnými potížemi s pamětí. Začněmě jejím sídlem – mozkem.

Už jsme si říkali , že podle C.Sagana je poznání mystickým prožitkem a položili jsme si otázku : Co je potom podvědomí? Když vyjdeme z faktu, že jakákoli myšlenka je z mozku předávána solárnímu pletivu, které je centrálou podvědomí, pak musíme k tomuto „a“ dodat i „b“: Tedy, že tato centrála se postará o to, aby uvedená představa byla zrealizována jako tělesná reakce nebo životní událost.

To, co jsem popsal, je samozřejmě velice zjednodušeno. Ale v principu je to tak. Musíme si stále uvědomovat, to co jsme sí rovněž říkali, že naše tělo je duchovní krajina a duševno je začleněno do tělesné formy. Můžeme si také říci, že zvláštní druh inteligence našich buněk vnímá zájmy těla. Dokonce se v odborné literatuře tvrdí, že tato inteligence by byla schopna plně zastávat zájmy těla, kdyby jí bylo dovoleno nerušeně vládnout bez rušivých zásahů vědomí.

K tomu dodejme, že i z vlastní zkušeností víme, jak nic není stálé a že ke změnám dochází na základě určitých impulsů. Víme také, že život se rovná energii a energie zase životu a že si tu energii musíme neustále doplňovat například pozitivním myšlením.

Říkali jsme si rovněž, že nejsme odkázáni na slepé náhody, že nejsme hříčkou osudu, že je v naší moci tyto „náhody“ pozitivně ovlivňovat. Když tedy připustíme, že jsme v tom základním směru a obsahu řízeni naším osudem a posláním, musíme připustit i to, že že naše síla je ve vědomí své moci, resp. ve vědomí moci svého podvědomí, které nikdy nespí a reaguje na všechno, co podvědomě pociťujeme (a to i v představách) jako skutečnost. Tato představa pak získá pevnou formu jako životní stav u tělesné nemoci (nebo úrazu, když připomenu svou omluvu). Samozřejmě tady hrají velkou roli i události, plynoucí ze stavu a neduhů společenských systémů, v nichž žijeme. Je to například neposypaný chodník (když opět připomenu svůj úraz), který je výsledkem návrhu zákona od jistého senátora, který převedl odpovědnost za stav chodníků od majitelů domů na obec.

To by samo o sobě nebylo špatné. Jenže v praxi to v řadě případů znamená, že za chodníky neodpovídá nikdo, zejména když se obec rozhodne šetřit na pracovní síle i posypovém materiálu. V naší společnosti totiž často převládá myšlení „úspory za každou cenu“. Pak se nemůžeme divit takovým úrazům, když se jedinec málokdy domůže nějakého odškodného. Já jsem se o to vůbec nepokoušel, protože při té bolestné zlomenině jsem neměl ani pomyšlení na to, abych si pořizoval dokumentaci stavu náledí na místě. A když jsem neměl dokumentaci, neměl jsem šanci uspět se svolu žalobou u soudu. Každý právník protistrany by s touto námitkou uspěl a já bych ke svému zranění jen ještě zaplatil soudní výlohy.
Ale „obraťme list“, jak prý podle jedné anekdoty prohlásil Adam v ráji podle jedné anekdoty.
Víme, že v podstatě každý věk je relativní. Vzpomeňte si: když jste byli dětmi, tak pro vás byl už každý třicátník „starý“ a čím jste sami nabírali léta, tak se ten pojem stáří posouval. Nedávno jsem četl výsledky jednoho výzkumu, z něhož vyplývá, že ČR brzy bude v první desítce zemí s nejstarší populací na světě. A to tím, že každý třetí obyvatel naší republiky bude starší 65 let. Některá města už dnes (například Brno) mají o třetinu důchodců více než dětí. Samozřejmě, to je i vlivem faktu, že se za posledních sto let prodloužila průměrná délka života o celých třicet let. Podle uvedeného průzkumu pro sedmdesátníky jsou staří až jejich vrstevníci. Z jejich hlediska je to logické. Logické už není to – a je to důkaz pošetilého myšlení našich manažerů – že se mezi nezaměstnanými ocitá stále více padesátníků. A protože to je věc na delší povídání, vrátíme se k tomuto zvrácenému a pošetilému myšlení až příště.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Teď jen ještě můj pravidelný dovětek. Kniha GALERIE BRNĚNSKÝCH OSOBNOSTÍ 5.díl už vyšla, což znamená, že nabídka možnosti dostat se na její první stránky, padá. Možné to bude až do 6. dílu, který pomalu začínám připravovat. Jeho obsahem budou osobnosti od písmene W do Z. 5. díl uvedené knihy si (stejně jako předchozí řtyři) můžete objednat u Vydavatelství ANTE Brno, Horácké nám. 5. Kontakty jsou stejné jako na moji poradnu, kterou ale nyní mohu poskytovat jen prostřednictvím e-mailů. Kontakty: 549 257 402 / 604 158 676 nebo drzch@quick.cz.

Oni si – právě tak jako my – pouze prožívají své vlastní životy, které jim občas, při styku okrajových ploch s životy našimi, také zaskřípou. Ne vždy je to vhodná příležitost, abychom vyskočili ze svého auta s obviňováním, že do nás někdo naboural. Může to být přece úplně obráceně.

Některé věci se prostě dějí, takže nevíme-li si občas rady sami se sebou, tím méně rozumíváme jed-nání okolních lidí a musíme je tedy začít chápat jako existující a neodmyslitelnou složku světa ne-Já.
Nesrovnalosti a nepochopitelnosti tím ale bohužel ještě nekončí. Vedle lidských bytostí zde ještě existuje všude kol dokola nás obklopující svět, který nazýváváme neživou přírodou. Neživá ovšem není ani trochu – každá její částečka má svůj vznik, nějaký čas trvání, a pak pozvolný či rychlý zánik. Nelze to snad také nazvat životem? I tento svět má své vlastní zákony, své jisté povinnosti, a rozhodně není jeho vina, jestliže se s nimi naše záměry právě neshodují.

Takovéto byť hrubé rozdělení si lidé uvědomovali již dávno a vytvořili si doporučeníhodné postupy, jak s nimi vyjít. Dokonce našli i název (s pojmenovaným nepřítelem se vždy bojuje lépe): tři světy. Svět (mého) Já; svět ne-Já, tj. všeho ostatního lidstva kromě mne; a konečně svět třetí, svět (podle starých představ) bohů, ale pro nás raději svět přírody, neboť v našich moderních představách mají bozi úplně jiné starosti, než aby obhospodařovali přírodní dění.

Onen předpokládaný svět bohů stojí za pozornost. Vždy se zdálo výhodné přisoudit to, co neznám, nebo co nemohu ovlivnit, působení někoho nebo něčeho, co je mimo moji oblast chápání. Nejdříve to byly patrně očividné přírodní úkazy, za kterými by mohlo stát nějaké určité božstvo a vládnout jimi – podle lidského úsudku – naprosto nepochopitelně. Postupně se ale zástup takovýchto předpokládaných „patronů“ rozšiřoval, takže v současnosti – pokud by se tím někdo chtěl vůbec zabývat – by jich shromáždil nesmírné množství, a to často pro i zcela banální jevy a běžné úkony.

S představou nadřazené duchovnosti lze ale zacházet i jinak. Pohlédneme-li do malého zrcátka, uvi-díme v něm pouze malý úsek svého obličeje, dejme tomu pouze ono pozorující oko. Oddálíme-li zrcátko, nebo použijeme zrcadlo poněkud větší, uzříme také poměrně větší část sama sebe i svého okolí, a postaví-me-li se přímo před zrcadlo velké, můžeme se pozorovat v celé své kráse, s okolím také patřičně rozšíře-ným.
Pak už může nastoupit naše fantazie; dokážeme si představit zrcadlo stále větší a větší a ve stále se zvětšující vzdálenosti, až nakonec v onom obrovském, vzdáleném zrcadle není problém vytušit někde malinký, téměř se ztrácející bod, představující nás samé. Je to nyní sice pouze bod, ale při náležitém přiblížení, a tedy i zvětšení, bychom snadno poznali, že je to svět sám pro sebe, složitý a zajímavý. Náš svět. Obdobně se tomu má i se všemi ostatními „body“, ze kterých je tento úchvatný obraz složen.

Takováto představa nás nikterak nepřiblíží k poznání vesmírných zákonitostí nebo Boha. Může nás ale naplnit obdivem k řádu, který se za tím vším skrývá. Neboť zřejmě každý, i ten zdánlivě nejnepatrnější tvor v něm nachází své místo, své uplatnění, svou životní šanci a dráhu, po které se může (někdy i musí) pohybovat. Jen se k němu dokázat náležitě přiblížit.

Nemusí to být právě představa Boha, která by z takovéto úvahy mohla vyplynout. Lidem mohou po-máhat přežít i naprosto naivní personifikace. („Čím méně je kdo schopen cesty, tím bližší potřebuje
cíl“). Čím hlouběji ale o případném božství přemítáme, tím složitěji se celý proces zamotává, až se nako-nec – a jsou na to celé školy, sdružení nebo fakulty – dochází k závěru, že pojem Boha nelze ani postih-nout, ani vyjádřit. Jakýkoli pokus o pojmenování některé jeho vlastnosti nutně sahá pouze do zásobárny lidských pojmů, takže mu není možné přisoudit jinou vlastnost, než některou z těch, která je na skladě v našem polarizovaném slovníku. Proto je jednodušší smířit se s poznáním, že Boha prostě popsat nelze; nanejvýš je mu možno přiřadit vlastnosti, které nemá. Jedině tak jej nestahujeme do lidských pojmů a rozměrů.

Neposedně zvídavý lidský duch se snažil do této problematiky vnést svoji logiku, a i když stav sou-časného vědění její teorii příliš neodpovídá, nic lepšího zatím postaveno nebylo.

Kdyby nic jiného, vyplývá z ní představa jakési duchovnosti, která provází vývoj lidstva zřejmě od samého počátku. Ať už je pouhým lidským výmyslem, čistě rozumovou dedukcí nebo výsledkem správného tušení, je fakt, že pojem duchovnosti zde je a musí se s ním počítat. Existují na to dokonce speciální obory lidské činnosti a i zaměstnání, která se zabývají výhradně duchovní problematikou.
Je to tedy další prvek, který – vedle světů Já a ne-Já – musíme brát v úvahu. Že velké spoustě lidí je zcela lhostejný, nebo je dokonce vydražďuje, na věci nic nemění. Státy, které nemají moře, se také nemusí zaměstnávat námořní problematikou, což na faktu existence moří naprosto nic nemění.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Pojem „být šťastný“ je široký a různorodý. Mění se podle nátury, věku, prostředí i momentálních možností. Některé hodnoty jsou ale víceméně stabilní. Většina lidí o nich podrobně neuvažuje; stačí jim procházet životem tak, jak se jim právě nabízí. Teprve tehdy, má-li se o nabízených možnostech získat nějaký přehled, je prospěšné shrnout hodnoty, přicházející v úvahu, do jakéhosi nástinu. Ten má sice výhodu, že každý, nebo téměř každý zájemce v něm může najít „to svoje“, ale současně z něj čiší mentorství, odtažení od života. Pestrý průběh každodenního života nelze shrnout do tabulek nebo abecedních posloupností. Tolik možností, kolik je v nich v dobré snaze po dokonalosti shromážděno, nikdo v jednom jediném životě stejně nemůže prožít.

První podmínkou pro jakýkoliv pocit štěstí, schopný dalšího rozvíjení, je zajištění prosté existence. Nestačí ale pouze žít, protože s přežíváním je spojena naděje, že se současný stav, zpravidla považovaný za neutěšený a pouze přechodný, zlepší, a pak to teprve začne. Pro generaci, žijící za druhé světové války, to byl téměř terminus technicus: „až bude po válce, tak…“ Když k tomu pak skutečně došlo, s údivem mnozí zjišťovali, že jim někdejší morbidní stav paradoxně vyhovoval, neboť znemožňoval jakýkoliv projev tvůrčí činnosti. Následná svoboda pak těch možností otevřela tolik, že bylo pojednou obtížné si vybrat. Všechny ale měly jednu společnou vadu: po výběru kterékoliv, i té nejjednodušší, bylo nutno začít něco dělat. Prostě začít. A to je úplně jiná písnička než těšit se a kasat se.

I jednoduchou a prostou existenci je vhodné postupně vyšperkovat několika vylepšeními, která jsou považována za základní. K nim patří dostatek potravy, střecha nad hlavou, později partnerství, sex, možnost odpočinku a podobně. S tím souvisí i zajištění nezbytné inženýrské sítě: odklízení odpadků, přísun energie (plyn, elektřina) a vody (raději i teplé). Další nároky postupně neustále narůstají, a dá se jen těžko určit, kdy opouštějí původní záměr pouhého vylepšení základní existence.
To byly potřeby pouze konkrétní, takže se nutně musí přihlásit i složka abstraktní. Sebelépe zajištěný člověk se jen zřídka může cítit dokonale šťastný, pokud žije sám. Je to paradox. Osamoceně žijící jedinec dokáže poměrně snadno snížit svoje potřeby na minimum – takové omezení dokonce často chápe jako vítané. Teprve ve společenství – jednoho či více partnerů, ať již skupiny nebo rodiny – vznikne potřeba usnadnit všem společný provoz – a nároky začnou narůstat.
Ve společnosti přibudou vztahy a emoce. Láska, přátelství, důvěra, vzájemná pomoc a další rozkvétají teprve tehdy, mohou-li být darovány nebo vůči někomu projeveny, stejně tak jako přijímány. Společně ruku v ruce s nimi přicházejí i jejich odvrácené strany, jako nenávist, zášť, žárlivost, závist. Ty jsou zřejmě rovněž zakódovány v lidské povaze, a čekají pouze na vhodnou příležitost a vnitřní povolení k tomu, aby se mohly projevit.
Všechny tyto vlastnosti si nese člověk ukryté v sobě, a při náležitém poučení a rozvážném jednání se s nimi může naučit spořádaně zacházet, to je ovládat je, hospodařit s nimi. Lze z nich ale získat poměrně brzy jednoduché poučení: jednak že se vždy nacházejí ve svorné dvojici, takže když dáme přednost jedné straně, kterou považujeme za správnější, její dvojče – záporného, sveřepějšího výrazu a temné tváře – vždy čeká připraveno opodál, aby i ono vstoupilo do hry a uplatnilo se; jednak že zdroj mnoha nespokojeností vlastně nosíme v sobě, a pokud s ním něco neuděláme sami, je zbytečné se obracet ke komukoli o vnější pomoc.
Člověk je nerad sám. Jeho dvojaká přirozenost ho pudí k partnerství a společenství. I to vzápětí ukáže své ambivalentní zoubky: společenství sice dokáže uchlácholit řadu potíží, prýštících z osamění, ale současně s ním jedněmi dveřmi vstoupí problémy ve stavech osamění zcela neznámé – ztráta soukromí; pozvolné zatažení do cizích problémů, kterému se nelze ubránit; povinnost pečovat o ty, kteří jsou na nás v důsledku partnerství závislí; atd., atd. Celkově pak z tohoto nového stavu vzejde poznání, že vedle situací, které se otáčejí výhradně kolem mého Já, existují paralelně, mnohdy se dokonce prolínajíce, ještě situace, citlivě se týkající světa ne-Já. Ty mají rovněž své opodstatnění a své vlastní zákony – dokonce některé takové, že na naše Já vůbec neberou zřetel, protože jsme pro ně nezajímaví.
Jestliže jsme měli se světě vlastního Já problémy, jejich řešení zůstalo víceméně doma, pod pokličkou. Okolní svět se o nich nemusel vůbec dovědět. Člověk sice sám sebe občas překvapí nějakým neočekávaným nebo ukvapeným rozhodnutím, ale buď se v tichosti opraví, nebo případné nesrovnalosti snadno ututlá.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Žák při příchodu k takové překážce doufá, že za ní se mu otevře nový svět s netušenými možnostmi, což ho láká, ale současně i odrazuje, neboť jednak přece jen nemá představu, co ho čeká, jednak si neví rady s otevřením této brány. Usilovnou snahou – nebo také začasté zvláštní náhodou – je ale překážka přece jen zdolána, a to vždy se stejným, sice očekávaným, ale přece jen do jisté míry překvapujícím výsledkem, že totiž dál se rozkládá zas jenom cesta, vyžadující určité úsilí, a také zakončená – jak jinak – další branou, od které znovu chybí již na samém začátku jak klíč, tak návod k jeho případnému použití.

Tento model se zdá být dost prostoduchý, i když v podstatě vyhovuje. Skutečnost – zase je to samozřejmě pouhý příměr – vypadá složitěji, zajímavěji a výstižněji. Za branou čeká, pravda, jiný svět, který se ale všem předcházejícím zkušenostem podobá pouze v hrubých rysech. Spíš připomíná situaci v moderním průmyslu, kde každá další časová etapa přináší nové vynálezy a nové technologie. Ty snadno způsobují, že to, co bylo ještě včera moderní nebo alespoň vyhovující, je dnes způsobilé leda tak pro šrot. Hrubé rysy se možná ani nezmění, zatímco v detailech může dojít i ke značné změně jak jednotlivých přístupů, tak i třeba celého zaměření. Ne nadarmo mudrci vybízejí: zapomeň vše, co ses až dosud naučil a začni znova.

Dokonce i ono základní intelektuální vybavení, které dostává každý v mládí obdobně jako voják svou „plnou polní“, aby ho ochránila při všech očekávatelných i nepředpokládaných situacích, se zdá pojednou příliš těžké a spíš na překážku, takže je žádoucí se jej zvolna zbavovat. Čím menší zátěž, tím snadněji se hledá klíč a otevírají se jakkoli těžká vrata.
Bez představy, že jsme zařazeni do jakéhosi širšího plánu, by se mnoho lidí cítilo osamoceno a v bezradném stavu.

Taková představa zase naopak s sebou nese nutnost řádu se podřizovat. Podřízené postavení ale nedává mnoho možností k projevu vlastní iniciativy. Má-li se v něm nějaké přání přece jen uskutečnit, mnozí se uchylují k prosbám. Ty jsou jak známo nezbytnou částí mnohých duchovních směrů. Předpokládají existenci nějaké vyšší nadřazené síly, která je schopna na základě vlastního svévolného rozhodnutí zasáhnout do dění našeho světa a dát mu jiný směr, než ke kterému dosud směřovalo. Víra v podobný průběh dokáže být pro důvěřivou mysl mocnou vzpruhou. Stejnou pomocí ale může být přesvědčení, že zásahu žádné moci zvenčí není třeba, že soustředěnou snahou dosáhne jedinec všeho sám. Pak nemusí o cokoli prosit, neboť při neznalosti nejvnitřnějších zákonů stejně netuší, co by bylo v dané chvíli nejvhodnější začít. Stačí smířit se s danou nevědomostí a spíš se snažit srovnat si krok s tušenou vesmírnou nezbytností a dávat se svým způsobem k dispozici těm silám, které vytvářejí hlavní proud.

Jelikož lidské mysli dělá dobře může-li se o něco opřít, nabízí se dokonce vhodný symbol: Natarádža, nebeský tanečník.
To, co my považujeme na ústřední motiv svého života, nebo alespoň současného bolestivého prožívání, je pro něj pouze jeden z pohybů, skládajících nekonečný sled jeho tanečních figur. Jedna skončí – druhá začne. Jiná ještě ani neskončí, a již plynule přechází v další. V některých nacházíme dozvuky dávno předešlých, jinde náznaky těch, které by mohly přijít později, a možná i přijdou.

Ve tváří má Natarádža, indické zosobnění tanečníka věčného, nikdy nekončícího života, neměnící se výraz. Nedokážeme ho napodobit, je to přece jen bůh; ani on nenapodobuje nás. Prochází pouze všemi možnostmi tanečních pozic a my si z nich lačně vybíráme podle svých schopností a momentálních dispozic takové, které se nám zdají pro právě probíhající situaci vhodné. Leccos je nám podle našeho přesvědčení prostě přímo odkudsi přiděleno, ale i zde záleží na tom, do jaké míry se nám podaří patřičnou figuru vykroužit. Tanec – všechno je pouze věčný tanec. Dokonce i v těch nejmodernějších technologiích.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Relaxace a její přínos pro duševní a tělesnou harmonii

Jeden z nejúčinnějších způsobů posilovat energii těla a mysli je Tchai-ťi (nebo celým názvem tchai-ťi-čch(an). Skládá se ze sestavy na sebe vázaných pohybů nebo figur, které podle zvolené sekvence trvají deset až dvacet minut. Obvykle se provádějí velmi zvolna, vypadají téměř jako zpomalený tanec a jedna osoba při nich nepotřebuje prostor větší než jeden metr čtvereční. Při vipassaně a při provádění tchai-ťi se stírá hranice mezi naší myslí a dýcháním nebo mezi naší myslí a pohyby. To je bod, v němž mizí členění na mysl a obsah mysli. Nejprve mysl sleduje dýchání nebo cítí pohyby těla a pak se mysl a dýchání nebo mysl a pohyby spojí v jedno. Jde o uvědomění si pravdy, že všechno, co prožíváme – vnější svět, naše tělesné pocity – se pro nás stane skutečným, jen pokud to zaznamenáme ve vnitřním světě naší mysli. A proto nemůže v bezprostředním zážitku existovat rozdíl mezi předměty zaznamenanými myslí a naší myslí, která je zaznamenává. Také jsou zajímavé různé druhy jógy. Hathajóga je jóga těla, v níž se cvičí známé jógové ásany za účelem ovládnutí vitální energie putující v těle a k získání cíle, na který se mysl může soustředit. Karmajóga je jóga dobročinnosti, v níž se člověk věnuje nezištné službě druhým. Bhaktijóga je jóga oddanosti, v níž se člověk vědomě oddá službě Bohu. Džňánajóga je jóga poznání, v níž člověk nejprve pracuje na studiu a pochopení nejhlubších duchovních pravd a poté na probuzení své vlastní intuitivní moudrosti. Každý z těchto druhů jógy, pokud je prováděn vytrvale, vede k témuž cíli, tedy ke zrušení osobního ega a k realizaci sebe samého jako součásti jednoty, která zahrnuje veškeré tvorstvo. Každý z těchto jógových směrů v sobě obsahuje radžajógu — jógu meditativní. Zatímco jedna složka pracuje na těle, na službě druhým, na oddanosti Bohu či intuitivní moudrosti, druhá se soustředí a obrací mysl na prvořadý a mimořádně důležitý cíl – na přemožení neustálého zaobírání se sama sebou. S problematikou tai-chi a jógy se můžeme seznámit v příručkách i na místě samém, kde se jóga provozuje.

Péče o zdraví

Umíme zabránit vážným nemocem, pocházejícím z volných radikálů. Volné radikály se také podílejí na rozvoji arteriosklerózy (poškození buněčné stěny ukládáním tuků) a tím zvyšují riziko tvorby krevních sraženin, urychlují proces stárnutí tělních tkání. Pravděpodobně mají vztah í ke vzniku kornatění cév, cukrovky, revmatické artritidy, ale i Alzheimerovy a Parkinsonovy nemoci (Alzheimerova nemoc = předčasná degenerace mozkové kůry; Parkinsonova nemoc = klidový třes a porucha svalového napětí v důsledku poškozeni mozkových center). Látky neutralizující účinek volných radikálů se nazývají antioxidanty, svou činností přispívají k ochraně imunitního systému. Jednotlivé složky antioxidační skupiny se vzájemně podporují při potírání volných radikálů. Do této skupiny látek patří vitaminy A, B6, C, E, zinek, selen. V ekologicky silně znečištěných oblastech nestačí pouze pestrá strava, bohatá na zeleninu a ovoce. Je vhodné přidávat tyto látky v koncentrované, biologické formě ve formě potravinových doplňků. Vitamínové doplňky by však vždy měly být vyrobeny z přírodních zdrojů. Vstřebatelnost syntetických vitamínů je sporná.

Jak získávat energii a jak podpořit chuť do života

V oblasti alternativních medicíny to pomáhá v léčbě rakoviny, revmatoidní artritidy, při léčbě vysoké hladiny cholesterolu, srdečního onemocnění, při infekci a poruše imunitních funkcí. Několik vědeckých studií ukázaly, že antioxidant dávky jsou získány tím, že se pijí dva šálky zeleného čaje denně.

Autor: Marcela Nováková, Foto: Internet

Není ovšem jisté, bylo-li to naprosto nutné – do dnešních dnů je řada lidí negramotných, tj. bez znalosti čtení a psaní, a nezdá se, že by jim tento – v našich očích – nedostatek nějak mimořádně komplikoval život. Výhoda je to bezesporná, o tom nemůže být pochyb, však také celý náš dosavadní způsob života je na ní postaven. Je ale možné se domnívat, že nový způsob života, který zavedením všeobecné gramotnosti vznikl, s sebou přinesl některé specifické problémy. Na ty jsme si již ale zvykli natolik, že nám vůbec nepřipadají nějak zvláštní.

Nehledě na množství různých abeced, které v patřičné době vzrůst gramotnosti nutně provázely (a z nichž některé zůstávají dosud nerozluštěny), byla tvorba prvních spisů, a později i knih, velice zdlouhavá. Opisovalo se ručně, a proto krasopisně, nezřídka i za doprovodu krásných maleb. Takto zhotovené výrobky byly proto náležitě drahé, ale přečíst je stejně uměl jen málokdo.

S vynálezem knihtisku se situace prudce změnila. Přibývalo tisků, přibývalo čtenářů. Čtení a psaní se stalo nutnou podmínkou existence v civilizovaných zemích, takže z nutného čtení (kterému se začínající žáčci brání dodnes) se rychle stala záliba. Z dob, kdy v knihách „leželi“ pouze vzdělaní mniši při jejich opisování, se snadno přešlo do doby, kdy v nich obdobně „leží“ dychtiví čtenáři. Jen úlohy se jaksi zaměnily.

Dalo by se to vysvětlit touhou po informacích, kterou knihy dokáží nasytit více než jednoduše. Informace bylo možno získat i poslechem, ale zde přeslechnuté slovo celý další průběh zprávy znehodnotilo, kdežto v psaném textu bylo možno se kdykoliv vrátit a přečíst si potřebnou pasáž znovu. A někdy si na textu i pochutnávat. Přednášené slovo má ale zase schopnost svou emotivností vyložit víc, než slovo psané.

Čtením příběhů, dost často pouze vymýšlených, odpadla nutnost sám je buď prožívat nebo alespoň poslouchat přímého účastníka s jeho barvitým a sugestivním projevem. Vlastní prožívání se tím sice značně zploštilo, pokud zcela neodpadlo, ale zato imaginace se rozkošatila. I zcela suchopárné líčení bylo přece možno v představě vyšperkovat vlastními bohatými reáliemi. Člověk se v podstatě nemusel ani hnout ze svého příjemného bytu, aby mohl procházet vzdálenými místy i časy zcela bez omezení.

Ať už šlo o lidi negramotné či gramotné, jestliže se chtěli něco naučit, museli počítat s tím, že to bude trvat poměrně dlouho. Život byl dříve vůbec všeobecně pomalejší. Velké vzdálenosti se překonávaly přinejlepším na koni, ale většinou pěšky. Knihy se přepisovaly ručně, a následně i jejich čtení bylo zdlouhavé. To ostatně platí dodnes: má-li člověk alespoň trochu poznat krajinu, musí se pohybovat pomalu, nejlépe pěšky. Obdobně chce-li se prokousat jen trochu obtížnější knihou, a má-li jejímu obsahu skutečně porozumět, musí počítat s delší dobou. Nalévání vědomostí do hlavy zůstává stále jenom v oblasti pohádek, jakkoli se před mnoha lety činily velmi vážně míněné pokusy s učením se ve spánku podle magnetofonových záznamů.

Hlavním problémem každého studia tedy zůstává zdlouhavost učení. Nejsme stavěni na to, abychom dokázali pochopit cokoliv rychle a okamžitě. Zkrátka to nějaký čas trvá. Mozkové buňky potřebují nějakou dobu k tomu, aby dokázaly poznané uchovat, přičemž hraje velmi důležitou roli jednak pravidelné opakování poznávaného, jednak opravdový zájem o ně. V jiných oborech zase hraje důležitou roli svalová paměť, která dokáže uchovat a v pravou chvíli navodit například správný prstoklad na hudebním nástroji.

Mnohem obtížnější situace nastává v oborech, o kterých se domníváme, že v nich již nějakou zkušenost či znalost máme, ale přísný učitel nás přesvědčuje, že nejdříve musíme toto své „bohatství“ odložit a zapomenout, a pak teprve máme naději naučit se postupu správnému. V antice údajně brali učitelé v takovýchto případech od žáků dvojnásobné školné. První za odnaučení, druhé za poučení. V eso-terických vědách se s tímto problémem setkáváme téměř běžně; jsme zde totiž vyzýváni, abychom se zbavili starých přežitků, získaných během našeho dosavadního života, a začali přivykat způsobům novým. Není mnoho těch, již jsou ochotni tuto strastiplnou cestu nastoupit, ale málo také ne. Odhodlaný zájemce se vždy najde.

Moderní doba, která se snaží přímo hekticky urychlit vše, co se v lidské činnosti jenom vyskytne, nevynechala samozřejmě ani přístup k učení. Knih je bohudíky dostatek, jednak proto, že se už pracně neopisují, jednak že představují docela výnosný obchod. Také jejich získávání je poměrně jednoduché; ovšem jejich základní nedostatek, totiž to, že jestliže z nich chceme něco pochopit, musíme nad nimi strávit dost dlouhou dobu, jim zůstal. Dokážeme si je velice rychle opatřit, stejně tak rychle k nim seženeme všechny případné doprovodné matriály, ale to je tak vše. Až sem moderní technika pomáhá; dále už se musí snažit každý sám.

Rozpor mezi získáním informací a jejich vstřebáním tak ještě více narostl. Jen těžko se smiřujeme s faktem, že k ovládnutí jakéhokoli oboru budeme potřebovat možná dokonce i několik let. Informace získáváme rychle, vědomosti a zručnost podstatně pomaleji.

Nová gramotnost, vytvořená moderní technikou, nám umožní přístup k nepřebernému bohatství, ve kterém ale máme spíš naději utonout než se jím smysluplně prokousat. Aby toto tonutí bylo zajímavé, máme k dispozici řadu průvodních pomůcek, které snadno způsobují, že nám to ani tak tragické nepřijde. Proč se pachtit s mnohaletým – a ve výsledku už od začátku nejistým – studiem nebo výukou? Stačí si koupit krabici s bojovou hrou, a vítězství máme předem zaručeno. Pokud se nám nepodaří virtuálního nepřítele zničit hned napoprvé, nevadí. Všechno smažeme a začneme znovu. A pak ještě znovu, a ještě. Tak dlouho dokud nepodlehne. Skutečný nepřítel by s námi byl již dávno krutě naložil po svém, ale zde máme snadnou možnost se tomu vyhnout. Alespoň virtuálně.

Není to jediný případ, kdy nově otevřené obzory před námi rozestřou netušené možnosti, ale současně značně přispívají k tomu, že mnoho lidí opustí svá bezpečná místa a vydá se jinam. Možná na lepší, možná na horší. Kdo ví.
Stará garda, která většinou přežívá, si pak může plácat po ramenou a ujišťovat se navzájem o své nepostradatelnosti.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Ať už je považováno za překážku nebo za jediný pramen poznání, vždy zůstává ve svém původu tajemné. Způsob, kterým vzniká a dále se odehrává v nezkušených myslích nově narozených je považován za velice hrubý, neuspořádaný a živelný. To je ale v přírodě běžné, že látky, kterých se dá použít ke spoustě důležitých a ušlechtilých věcí, se sice nacházejí víceméně volně přístupné, ale velmi často ve způsobu nečistém nebo různě vázaném na jiné doprovodné látky, kterých musí být – někdy dost pracně a nákladně – nejdříve zbaveny. Jestliže kolem tohoto problému vznikl postupně celý složitý průmysl, zajišťující neustále rostoucí potřebu surovin pro rozvoj lidstva, nemenší péči je nutno věnovat očišťování myšlenek, neboť v nich je východisko ke všemu dalšímu počínání.

Příkladem mohou být různé kovy, které se dobývají ze země v rozličných chemických sloučeninách. Průmyslově se musí očistit nejdříve od znečištění zeminou, načež se musí tavit a odlévat do tvarů, které se dají dále snadno zpracovat.
Na tomto poznatku byla postavena starodávná alchymie, kde postup zdlouhavého čištění byl přirovnán k duchovní cestě, na které nevyzrálý intelekt musí být podrobován podobným očistným postupům.
Jiným příkladem je ropa – nevábná páchnoucí mastná kapalina, z níž se postupným čistěním získávají jednotlivé frakce, hrající důležitou roli v různých průmyslových odvětvích.

Považovat neuspořádanou směsici myšlenek za možný zdroj poznání není od věci za předpokladu, že jako mnohde jinde v přírodě jsou i zde prvky dobra a zla v rovnováze, takže pro jejich vyčištění stačí pouze se rozhodnout a zvolit správný postup. Pak už by mělo jít všechno samo. V tom je ovšem právě ošidnost tohoto řešení, neboť oněch postupů se nabízí velké množství, což volbu značně znesnadňujte. Každý z nich se samozvaně snaží strhnout pozornost na svou vlastní stranu, takže vzniká ještě větší vřava, než byla na samém začátku před pomyslným dělením.

To je důvod, proč se mnohým lidem do práce na sobě moc nechce. Až dosud žili způsobem, se kterým sice nebyli vždy zcela spokojeni, ale považovali jej za důvěrně známý a jakž takž se s ním smířili. Nyní se jim nabízí cesta jakéhosi vyššího poznání, které je ale vytrhne z dosavadního stavu smíření se se současnou situací a vnucuje jim nové, jim zcela neznámé modely chování. Ne každý je nakloněn tato rizika postoupit. To vedlo dokonce k názoru, že na duchovní cestu se dají pouze ti, kteří jsou k tomu předurčeni – a ostatní by se namáhali zbytečně. „Neházejte perly sviním“ řekl údajně Kristus (Mat. 7,6).

Takový názor nesdílí východní učení. Je naopak přesvědčeno, že všechny nástroje k postupu má každý člověk neustále po ruce, takže záleží pouze na jeho svobodném rozhodnutí, jak se zachová. Jediné, co se vymyká svobodnému rozhodnutí, je to, jestli se setká s vhodným návodem a jestli mu věnuje dostatečnou pozornost. Nic se ale nikomu nevnucuje – pouze se nabízí možnost následování. Jde tedy o to, aby myšlenkový aparát se sám svobodně rozhodl, že bude hledat cesty ke svému zdokonalení.

Bez zajímavosti ale není ani ta možnost, která předpokládá, že už sám pochod myšlení znamená krok špatným směrem, neboť nemůže pokračovat jinak, než k praktickému uspořádávání všeho co vstupuje do okruhu jeho nových zájmů. Ve srovnání s přírodou je to postup umělý, neboť v ní se nic podobného najít nedá. V ní jsou jednotlivé prvky rozházeny bez ladu a skladu, a nacházejí-li se někde větší shluky utříděné materie, jde o čistou náhodu.
Lidé bez hlubšího náboženského nebo filosofického zaměření se takovýmito úvahami málokdy zabývají. Dávají přednost tomu, co vyplývá z praktického uspořádání: zajištění základní životní existence. Obhájci tohoto postupu zcela oprávněně tvrdí, že žádná filosofie ani náboženství nenajdou uplatnění tam, kde je není na čem aplikovat. Stojí zato si připomenout, že duchovnímu rozvoji brání svízelné životní podmínky stejně jako život v přepychu a nadbytku.
Odpůrci tohoto směru naopak tvrdí, že přednostní jsou principy, takže skutečně zapálené hledače nemohou odradit žádné překážky, neboť principům musí být podřízeno vše ostatní. Opírají se o Ježíšův výrok: „Hledejte království boží a ostatní vám bude přidáno“ (Luk. 12,31).

Myšlení se nejčastěji vztahuje k právě probíhající situaci. V ní se promítá vše: prožitá minulá zkušenost, zažívaný současný průběh, předpokládaná budoucnost i všechny neuskutečněné sny a případné možnosti. Některé z těchto prvků se derou důrazně do popředí, jiné ovlivňují situaci spíše z dálky. Všechny ale mají v proudu dění, které ve svém úhrnu vytváří průběh života, své nezastupitelné místo.

Lidská mysl je schopna nejen prožívat dané události, ale i je hodnotit. Zřídkakdy se to podaří současně. Prožívání probíhá během bezprostředního styku s událostí, k hodnocení dochází spíše až s časo-vým odstupem, když se uklidnily emoce. Hodnocení, prováděné již během prožívání, třídí vše přijímané hned na vstupu do mysli, a to, co je považováno za nepatřičné, do ní není vůbec vpuštěno.

Jinou stránkou hodnocení jsou úvahy odkud se berou děje, které nás obklopí a vsají nás do své problematiky, a proč vznikají. Proč se z tolika předpokládatelných možností uskutečnila právě tato a ne jiná (i když u této by bylo možno položit stejnou otázku)? Zde jde o jevy zcela náhodné a záleží pouze na každém, do jaké míry jim bude přikládat hlubší význam.

Zdrojem myšlení je pak spíš potřeba vyrovnat se s tím, co nám fakticky přináší současnost a hledání odpovědi na otázku jak s tímto novým stavem naložit, aby v budoucnosti přinesl předpokládaný, nebo alespoň vůbec nějaký užitek.
O předpokládatelnosti nebo naopak náhodnosti se vedou odvěké spory. Představě determinovaného vývoje dlouho nahrávala nebeská mechanika, která dokázala vypočítat pohyby vesmírných objektů na mnoho let do budoucnosti i minulosti. Stejně tak věřily alternativní přístupy, že je možno nahlížet do budoucnosti a předpovídat budoucí děje. V průběhu staletí vznikla k tomuto účelu celá řada pomůcek.

Uskutečnění takového předvídání by buď předpokládalo determinovaný vývoj a možnost jakéhosi mimořádného nahlédnutí do jeho průběhu přes běžně nepřekročitelnou bariéru času, nebo obdobného nahlédnutí tamtéž, ať už se budoucnost bude vyvíjet podle jakéhokoliv schématu. Teprve pozdější fyzikální objevy zveřejnily drobné odchylky v pohybu hmoty na nejmenší, základní úrovni, které – znásobeny počtem částic a trváním procesu – vedly k narušení determinované posloupnosti, a tak možnosti jakýchkoliv předpovědí vlastně zpochybnily. Nicméně pokusy o nahlížení do budoucnosti v různě fundovaných rozměrech stále pokračují a je spodivem, že se v historii objevilo několik případů, kdy byly úspěšné.

Autor: František Benda, Foto: Ladislav Kubesa