Pořádně se odreagovat – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Včera jsem si zamíchala kafe rektálním teploměrem a ráno jsem slíbila budíku vyšší kapesné, když mě nechá spát ještě půl hodiny,“ vychrlila jsem na manžela, sotva vstoupil do dveří. „Asi už doopravdy blázním.“ „To se občas stane každému…“ namítl konejšivě. „A odejít do ZOO s natáčkama na hlavě… to se taky stane každému? Fotilo si mě víc lidí než čerstvě narozené mládě medvídka mývala!“ „Vždycky sis přála být populární…“

„Fíkus jsem zalila horkým kuřecím vývarem a rybičky nakrmila práškem na bělení záclon,“ pokračovala jsem.
„Moje rybičky?! A přežily?
„Kromě čtyř přežily všechny.“
„Byly jen čtyři…“ hlesl Komik a shovívavým tónem pravil: „Potřebuješ se odreagovat. Možná by ses mohla zapsat do kondičního cvičení nebo se učit jazyky.“
„Kondiční cvičení se smetákem provozuju denně. A jazyky? Copak já se můžu něco učit? Vždyť já si pletu i jména svých dvou dětí!“
„A co ta dámská jízda, jak tě na ni zvala sousedka?“

Šla jsem. S dvěma plínami v podprsence jsem sice vypadala jako Dolly Buster, ale aspoň mi mateřské mléko nestékalo po hrudníku. A natáčky jsem protentokrát nechala doma.
S příjemným pocitem volnosti jsem vstoupila do vinárny, což u mě okamžitě asociovalo myšlenku na exkurzi v drůbežárně, kterou jsem absolvovala v posledním ročníku na gymnáziu. Kolegyně matky jedna přes druhou štěbetaly v rohu místnosti. Sotva mě spatřily, radostně vypískly. Trochu mě uklidnilo zjištění, že na talířcích jsou pražené mandle a jednohubky a ne předpokládané zrní. Přesto jsem poněkud rozpačitě usedla na poslední volnou židli. Stavební inženýrka, které v našich babských kuloárech nikdo neřekne jinak než Myslivna mi s omluvným úsměvem vytáhla z pod zadnice pletací jehlice a klubíčko vlny. „Manželovi jsem řekla, že budu v kroužku ručních prací, tak s sebou mám pletení,“ dodala na vysvětlenou.

„To já jsem jako v autoškole,“ pyšně prohlásila moje sousedka. „Takhle můžu vypadnout dvakrát týdně a mám i dost peněz na útratu. Díkybohu, že autoškola v poslední době tak podražila.“
„A co až kurz jako ukončíš a tvůj muž bude chtít, abys řídila?“ zajímala jsem se.
„Žádnej problém,“ uchechtla se. „Mám papíry na auto už od střední školy, jenže on to neví…“
„To já musela simulovat akutní zánět slepého střeva. Potřetí tento kvartál. Naštěstí je ten můj Mamlas moc línej na to, aby mě odvezl na pohotovost, takže se tam pokaždý jako dopravím sama a ti šikovní doktoři mi zánět vždycky rozeženou a do rána mě zase pustí.“

„A na to ti manžel skočí?“ podivila jsem se.
„Jo, skočí. A ještě přitom nadává na bordel ve zdravotnictví. Myslí si, že mám protekci, protože jsem zdravotní sestra. Přijet tam prej on, tak bez milosti maže pod kudlu.“
Zasmály se. Tak nahlas, že na okamžik byly středem pozornosti všech ostatních hostů vinárny, včetně unylého číšníka.

„Já smím ven, jen když je v televizi fotbal,“ přiznala jistá kadeřnice. „Ale musím nakoupit nejmíň šest piv a usmažit kilo řízků. Pak mě nepotřebuje.“
„Ty se ale máš,“ odfrkla Myslivna. „Můj muž je vegetarián. To bývalýmu když jsem udělala kachnu s červeným zelím a bramborovýma knedlíkama, tak z něho vždycky vypadly nový lodičky nebo kabelka. S vegetariánem nehne nic. Bazalku si pěstuje sám a konzumuje ji zásadně syrovou.“
„Já se toho svýho neptám a prostě jdu,“ prohlásila ředitelka zvláštní školy, přezdívaná Bitva. „Fakt je, že když se vracím, tak pokaždý najdu klíč v zámku a to mě děsně vytočí. Musím na něj zazvonit, on mě milostivě pustí domů a pak se většinou porveme, protože ten chcípáček si myslí, že mám nějakýho chlapa.“
„A máš?“ zeptala jsem se.
„Jasně, že mám. Copak neznáš mýho starýho?“ opáčila.
„Už budu muset jít,“ zvedla jsem se. S manželem, který mě na feministický dýchánek sám dovezl, jsem si začala připadat malinko méněcenná, zato domů jsem se těšila jako ještě nikdy.

Holt, není nad to, pořádně se odreagovat…

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet