Písečná výzva – Marathon des Sables 2009 (část 2)

Autorka článku: Ivana Pilařová 1. etapa – 33 km Na Saharu se vrací slunce, do tváří organizátorů se vrací úsměvy. Vše špatné zapomenuto, 812 lidí ze 40 zemí světa stojí na startu před mystickou startovní bránou s logem, o kterém jsem snila roky. Jsem tady a poběžím. Když se rozhlédnu, jsem hrdá na to, že sem patřím. Stojím v davu odvážlivců, výkvětu vytrvalců roku 2009, kde každý vypadá na ironmana, Uklidňuji se tím, že mám s nimi alespoň stejný batoh.

Start a první metry, dodnes si je pamatuji. Vysněná chvíle. Budu se za pár kilometrů proklínat, nebo si to užiji? Všichni pádí, běhají zběsile i v dunách – nahoru i dolů. Po několika kilometrech většina lidí jde, já si užívám svého pomalého běhu. Jsem v polovině dnešní etapy a je mi úžasně. Běžím a nestojí mě to žádné úsilí – zvláštní stav. Předbíhám spousty pochodujících lidí. Jsem na první kontrole a dostávám první láhev vody (každý má tu svoji popsanou, aby se vědělo, kdo odhazuje lahve v poušti). Na dvacátém kilometru po překonání hřebenu se otvírá nekonečné údolí – cesta až za obzor. Áááách, zní davem při představě, že musíme na konec (několika dalších) údolí. Je to na hlavu, ale kdo jednou v poušti byl, toho to nepřekvapí. Bavím se tím, jak se blíží hory na konci údolí.

Je to jako ZOOM, přibližují se a přibližují. To tady funguje bezpečně. Závěrečných 5 km je v dunách, je to hodně vyčerpávající – nahoru jako hlubokým sněhem, hned prudce dolů rozdupaným hlubokým pískem, pak rovinka (to by se mělo běžet) a znovu. Na vršku další duny je vidět, že to jen tak nekončí. Jsem v pohodě, nic mě nebolí, zdolávám kilometr za kilometrem a už vidím bivak. První pohled je úžasný – 110 stanů běžců a obří plocha pro zázemí – celkem kilometr čtverečný. A už jsem v bráně, v cíli. Fasuji vodu a jdu bydlet. Cesta kempem je dlouhá, všude je daleko – pro vodu, do stanu, k lékaři, na start.

Stan je takový přístřešek, takové áčko bez přední a zadní stěny. Je tedy jedno, zda stojíte před nebo za stanem. Je tu už Bulhar a Polák, oba výborní běžci. Později přichází Rus a tři Nizozemci a za hluboké tmy ještě Osman z Malajsie. Hned ho přejmenuji na malajského tygra. Je mu 66 let. Vaříme mu a všemožně se o něj staráme. Jeho vybavení je ˝made in China˝, smějeme se a vaříme mu na svých vařičích. Po západu slunce je zima. Strašná zima. Ve všem co mám (moje ˝teplé˝ oblečení i se spacákem se vejdou do kila) lezu do spacáku a do rána zimou nespím.

2. etapa – 36 km
Konečně slunce, trochu se ohřívám. Vařím kafe a kaši a přemýšlím, jak po probdělé noci budu fungovat. Přišly e-maily, mám jich z našeho stanu nejvíc. Mají mě tady za velkého drsňáka, strong woman. Teď ale té drsňačce tečou slzy, které nijak neskrývá. Přání tolika známých i neznámých lidí mě dostala. Tak se to opakuje každé ráno, nabitá energií odcházím odhodlaně do boje.
Stojím na startu a je mi zase zima – nejen mě, klepou se všichni, Silně fouká, je zataženo.

Hltáme první kilometry a postupně roztáváme, vylézá slunce. Ani jsem si nevšimla, až v kempu se mi slunce připomene oteklými a spálenými pruhy kůže na nohách. Dnes je to těžší, postupně začíná být jasné, že soupeři nejsou to hlavní – hlavní je dokončit a přežít. Mě se to zatím daří, jsem sice pomalejší než včera, ale pořád je koho předbíhat (hodně jsem ztratila v první polovině v dunách). Do stanu dobíhám opět třetí a jsem na sebe pyšná. V pohodě vařím a odpočívám. Musím dohnat ten spánek. Jen co usnu, přichází Osman a zase vaříme. Zimu řeším zabalením do koberce, který je na zemi ve stanu. Je to neuvěřitelně špinavý kus kokosáku plný písku, který si každým přikrytím nasypu na sebe. Ale trochu to hřeje, tak i spím. To ještě netuším, co mě čeká ráno.

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová