Procházky literaturou

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Julius Zeyer (1841 – 1901) Narodil se 26.4.1841 v Praze v zámožné patricijské rodině (otec měl velký dřevařský závod), V níž se udržovala tradice německo-francouzkého původu. Jeho studia byla zprvu zaměřena k tomu aby mohl převzít otcův obchod: navštěvoval reálku a krátce pražskou techniku (do r. 1861), ve Vídni se učil tesařství a podnikl cestu na zkušenou (v r. 1862 navštívil Německo, Švýcarsko a Francii).

Uchvacovala ho však česká minulost, poezie staré Prahy a romantická četba a postupem času se věnoval pouze literatuře. Jako mimořádný posluchač studoval v Praze filozofii a starověké kultury, a jakmile se naskytla příležitost, utíkal z nenáviděného habsburského ˝vězení˝ a odjížděl za svými touhami do ciziny; cestoval za vzděláním a prací téměř po celé Evropě. Byl vychovatelem v Rusku (1873 a 1880 – 1881), pobyl ve Švédsku a na Severu, v Německu, v Itálii, odtamtud se vypravil do Tunisu, navštívil Řecko a Turecko, znovu Francii, pak Španělsko, Německo a potřetí a počtvrté rusko. Jinak žil v Praze: r. 1878 se přestěhoval z rodného domu v tehdejší Mariánské ulici do Liboce u obory Hvězda po třech letech na Vinohrady.Přál si však usadit se někde v tichém zákoutí, a proto se odstěhoval r. 1887 do Vodňan a strávil tam dvanáct let (přátelsky se stýkal se spisovateli O. Mokrým a F. Heritesem). R. 1899se znovu vrátil do Prahy, kde 29.1.1901 zemřel.

Zeyer se řadí obvykle vedle J. Vrchlického k lumírovcům, a to zejména pro intenzivní kontakt se světovou kulturou, pro zálibu v cizích látkách a pro ideál krásy, jež má být nádherným protikladem všednosti a střízlivosti. Jinak ovšem byl Zeyer ve srovnání s Vrchliského mnohotvárností, proměnlivostí a subjektivností autorem téměř monotónním a uzavřeným. Působil v české literatuře dojmem výjimečnosti. Poznal četná velká města, půvabné krajiny a staré kultury. Vyhledával a četl dávné a vzdálené příběhy. Liboval si ve vzácných předmětech a dovedl je se znaleckým kusem popisovat. Tím vším oživoval svou fantazii a dával jí volnost, aby zajímavě a dramaticky osnovala zápletky epických dějů a aby tlumočila zklamání lidskou přízemností a národní omezeností, teskné nálady a křehkost odvěkých ctností.

Z jeho příběhů prokmitá nostalgie po trvalých hodnotách jakoby jednou, kdysi zahlédnutých ve snu, ale snad už docela ztracených a nenalezitelných. Prochází jimi stesk po domově a touha klidu a úlevné samotě i zároveň tíživá potřeba sdílnosti (dosvědčuje ji několik vydaných svazků Zeyerovy vynikající korespondence) a bolestivé vnitřní napětí, neboť celý Zeyerův život byl poznamenán svárem skepse a víry, rozporem dychtivosti, jež se nemůže nasytit světa a kultury, a asketismu práhnoucího jenom po tom, co má platnost ideální a vnitřní.

Zeyerova tvorba představuje tedy dramatický, rozeklaný, ale těžko přístupný a samotářský svět. Vzdalovala se od prožívané reality, od měšťáckého způsobu myšlení a cítění. Vyrůstala z bytostné potřeby vymanit se ze soudobého života, který je šedivý, praktický a nemá smysl pro vyšší vzněty ani pro čisté city. Zeyer, povznesený nad denní spory, nesnažil se zpodobit okolní skutečnost kritickým obrazem ani nevyjadřoval svůj vztah k životu ve formě subjektivních pocitů a reakcí. Vysníval si zvláštním s lidmi a vlastnostmi, jež byly jeho době protikladné. Svou touhu po vznešenosti vtěloval nejraději do příběhů, jejichž základ už přejal hotový nebo které umísťoval do dalekého času a prostoru. Své hrdiny posílal jako ˝rytíře smutné postavy˝ opětovně za uhrančivým snem. Z jeho nedosažitelnosti pak vznikal pocit sladkého smutku.Oživoval reky romantických citů, trápené napětím mezi snem a skutečností. Ideál, krása a poezie, které líčil , měly působit jako útěcha, neboť umění chápal jako ˝vizi˝ a ˝sen˝. Po počátečních humorných, ironických a fantastických povídkách představil se Zeyer osobitě nejprve historickým románem Ondřej Černyšev (1875) z prostředí ruského dvora konce 18. století.

Další jeho historické a mýtické romány: Román o věrném přátelství Amise a Amila, (1877), povídka Blaho v zahradě kvetoucích broskví (1882), kniha Gompači a Komurasaki (1884). Základní rysy Zeyerovy prózy se nezměnily, ani když se autor v 90. letech, ve chvílích vážné myšlenkové krize, obrátil ojediněle k látkám současným. Jeho knížky zůstaly romantickým výrazem hledání ideálů. Jenom v nich ještě ztemněla nálada a cesta za vírou vedla ho až k mystickým motivům a k náboženskému řešení. První z těchto pozdějších významných prací byl román Jan Maria Plojhar (1888).Další romány: Dům u tonoucí hvězdy (1894), Tři legendy o krucifixu (1892) – vrcholí Zeyerova krize.

Zeyerova poezie, takřka výhradně epická, myslela na ponížení národa a vyslovovala zklamání a nostalgii. Náměty si bral básník zase z mýtů, bájí a pověstí a z různých kultur a oceňoval je jako výraz kolektivní duše národní a lidové. Pokoušel se přiblížit velebnou slávu české minulosti i oslavit velikost bohatýrů, kteří prolévali samozřejmě krev a žili v důvěrném sepětí s přírodou a s pohanskými bohy. Nejprve v ˝kruhu epických básní˝ Vyšehrad (1880), na nějž potom ještě navazoval Čechův příchod (1886). Ani Zeyerova poezie se však neomezovala na domácí náměty např.: staroruská báseň ve Zpěvu o pomstě za Igora (1882), irská v Ossianově návratu (1885), starofrancouzské příběhy o rytířích z kruhu Karla Velikého v Karolínské epopeji (1886, její součástí je např. Píseň o Rolandu).

Konečně i v tvorbě dramatické zasazoval Zeyer své příběhy zase obvykle do prostředí malebného nebo starobylého, mýtického nebo historického a počítal se symbolickými a alegorickými významy.Tesklivý půvab těchto her se zakládal hlavně na rozvinutí nostalgické atmosféry přenášející diváka jako sen nebo hudba do světa čistých citů a vášní a silných charakterů. Dramata nejvíce čerpající z českého dávnověku: Libušin hněv, Šárka, Neklan, Stará historie a básnická pohádka Radúz a Mahulena.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet