Poslední diskuse


Politika zobrazit diskusi

mám zájem o vámi nabízené předplatné...

Téma týdne zobrazit diskusi

Hezký den, Chtěla bych Vás poprosit o...

Téma týdne zobrazit diskusi

Hezký den, Chtěla bych Vás poprosit o...

Zapomenuté osudy 8.

Publikováno: 9.07.09
Počet zobrazení: 3352


      Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková
BOHUMIL TUREK, reportáž z největšího závodu člověka
(část druhá)
A co se týče obliby u československého publika, sehrála tu největší úlohu jedna jediná cesta, která se dala zvládnout jen s nepředstavitelným vypětím. Jednoho rána roku třicátého druhého se Bohumil Turek probudil s jedním ze svých nejnezapomenutelnějších nápadů. Navrhl řediteli Aerovky, že udělá pořádnou dálkovou jízdu na trase třiceti tisíc kilometrů.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

„Prosím vás, pane Turek, a jak dlouho byste to chtěl jet?“
„No třicet dní po tisíci kilometrech,“ povídá Turek.
„Hochu, tak mladý, a tak brzo vás to vzalo,“ zakroutil dr Kabeš hlavou a poklepal si na čelo.
Nakonec však Turek nezbytné požehnání továrny přece jen dostal. Každý den po dobu třiceti dní se měl vydat dvakrát do Brna a dvakrát zpátky. Dohromady to bylo den co den tisíc kilometrů. Jednu cestu měl urazit za čtyři hodiny a dvacet minut, což představovalo víc než sedmnáct hodin jízdy za volantem denně. A protože bylo tu a tam třeba vyspravit i nějaký menší defekt, spal Turek většinou jen dvě nebo tři hodiny.

Noviny, které zprvu uveřejnily jen cudné titulky, zřejmě netušily, že je Turkovo automobilové dobrodružství mezi Brnem a Prahou míněno vážně. Za týden se z drobných zpráv staly obrovské reportáže a nakonec se Turkův pokus stal záležitostí celonárodní. Zakrátko měl na své cestě své dobré známé, kteří na něj čtyřikrát denně čekali a většina lidí si podle průjezdu Turka řídila hodinky. Jezdil podle vlastního jízdního řádu, který porušil za celou dobu jen jednou, když zaspal ráno svůj plánovaný čas. Vyrazil tenkrát bez snídaně a štval svou aerovku bez zastávky tak dlouho, až svůj ztracený jízdní řád dohonil.
Dělníkům, kteří opravovali prašné silnice, a kteří zprvu na auto rozčileně pokřikovali, začal vyhazovat při každé cestě hrst cigaret. Pro děti, které házely do vozu celé náruče květin, nakoupil Turek dva metráky Hašlerek „Pepinka“.
A děti i dospělí složili na oplátku spoustu básní, které se staly poetickou dokumentací velké jízdy:

Jede Turek od Moravy
klaksonem už houká
na bleděmodré aerovce
kdekdo na něj kouká.
Po ulici, po silnici
jako ďábel frčí
ruku stále nahoře má
nazdar, ahoj, křičí.
Na silnici davy stojí
na Turka se těší,
staří, mladí, hlavně dívky,
na krk se mu věší.

         

S těmi dívkami na krku nebyla ovšem legrace. Ony se totiž Turkovi na krk skutečně věšely. Ve Svitavách postávala třeba při každé cestě dívka Emi, aby podala Turkovi malý písemný pozdrav. Turkova manželka neměla zřejmě o slečně ani ponětí. Tím méně o Turkových zamilovaných očích, jimiž závodník při každé cestě Svitavami roztouženou slečnu pohladil.

Noviny byly plné Turkových karikatur, na nichž byl závodník samozřejmě kreslen v tureckém kostýmu, a na pravidelných zastávkách ho noví známí zvali na malé přesnídávky. Kterýsi občan ve Svitavách pro něj připravil i bábovku, která se měla krájet dýkou s tureckým půlměsícem na rukojeti. Ta dýka se Turkovu obzvlášť líbila a tak před usednutím do vozu za dýku samozřejmě poděkoval a ještě dlouhé hodiny potom se bavil vykulenýma očima hostitele, který, abychom citovali slova vypravěče“, měl strachy sevřený zadek, co mu řekne stará, až se vrátí domů bez kudly“.
Nakonec znal Turek nejen tisíce lidí po celé trati, ale také každou vesnici a každé pole, na němž zrála úroda. A protože muže za volantem nenechaly lhostejným ani žně, zařadil se jednoho dne do řady sekáčů. To ovšem neuniklo pozornosti tisku, který svou zprávu opublikoval dokonce ve verších:

Druhým starším vytrvalcům
bylo by to líto,
kdyby četli, že jsi cestou
sekal také žito.
Týž den k svému občerstverní
a byls jistě v právu
do „feldflašky“ podojil sis
mladou zdravou krávu.
Den tvé práce byl dovršen
když s přímou tváří Švejka
v Kujebině na jatkách jsi
odporážel bejka.

         

A věční diváci kolem trati se nakonec začali obávat, aby Turkovi nedošly předčasně síly. Když jednou na malé zastávce před Prahou muž za volantem usnul a sportovní komisař Autoklubu ho probouzel, bylo rozčilení davu tak velké, že bylo na čase ujíždět. Pan komisař, o němž si občané utvořili falešnou představu jako o muži, který Turka zbytečně štve, by snad dostal napráskáno.

A pak tedy přišel poslední den velké cesty a slečna Emi hodila ve Svitavách do vozu výmluvný vyšívaný polštář, na němž bylo zlatým písmem vyšito:

„30 000 km hast nun du
hier setz´ dich
zum verdienten Ruh“

Ale své básnické střevo podráždilo i několik set anonymních poetů.
„30 x 1000 = Turek“ zněl nadpis jedné z oslavných básní, hodné králů:

         

Kdo divíš se tomuto nadpisu
vše přečti řádně až k podpisu,
z toho ihned výslednici máš,
že jest to Turek – závodník náš.

Rekordů on dobyl sobě dosti,
hlavně, že zdravé má všechny kosti,
nyní opět tady nový rekord máš,
30 x tisíc – toť Turek náš.

         

A jiná báseň dodávala:

V kýžené dni odpočinku
zapal sobě lulku
vypij sobě půlku
zdráv buď mistře vytrvalců
Marathone – Turku.

         

Ale tato popularita se mohla nakonec závodníkovi nevyplatit. Turek se totiž coby Sparťan vsadil v hospodě U Jelínků, že Slavie prohraje svůj zápas v Budapešti. „A kdyby náhodou vyhrála,“ bouchl pěstí do stolu, „pak pojedu v plavkách na kole od autoklubu až do Ječné ulice. Odtud budu ještě strkat nosem lískový ořech až do hospody U Jelínků v Charvátově ulici.“
Byli přizváni svědkové, Turek prohrál a v uvedený den byly ulice, v nichž měl rekordman splatit Slávii svou daň, plné diváků. Obléhali autoklub v Opletalově ulici a také ulice kolem hospody a plný byl i lokál U Jelínků. Turek usedl v plavkách na kolo a policisté, aby ušetřili legendárního závodníka zbytečné ostudy, usnadňovali jeho průjezd křižovatkami města. Na rohu Charvátovy ulice poplivané Slávisty, vytáhl Turek z davu jakéhosi nenápadného človíčka a ten šťuchal ukazováčkem lískový ořech k hospodě.
„Fuj, hanba“ buráceli Slávisté. „To je ofsajd!“ Turek se nedal vyvést z klidu, došel až k Jelínkům a tam poprosil neznámého pomocníka, aby prokázal svou totožnost. Jmenoval se Otto Nos, byl poštovním úředníkem a Turek ho objevil v pražském adresáři pět minut před dvanáctou…

Těchto čtyřiatřicet bohatých let položil tedy Bohumil Turek na misku vah ve chvíli, kdy začal největší závod své kariery. Byl to dlouho nerozhodný boj a lékařské zprávy stále znovu opakovaly, že zápal mozkových blan není vyloučen, že jsou rány těžce infikovány a že je prostě nebezpečí příliš vážné… Nastaly i chvíle, kdy se zdálo, že smrt začala pomalu ale jistě vést o šíři jedné pneumatiky. A pak přece přišel den, kdy profesor Jirásek sejmul obvazy a lékaři nasadili Turkovi na hlavu duralaluminiovou přilbu, kterou mu vyrobili kamarádi v Aerovce. Přilba měla donutit popraskané kosti, aby srostly v místech, kde před časem povolily. A silné gumy měly přitáhnout utrženou horní čelist.
Turek svůj velký závod vyhrál… A jednoho večera, když si svůj triumf uvědomil, zavolal sestru a skomíravým hlasem ji poprosil: „Sestřičko, nechci vás zbytečně obtěžovat, ale mohl bych poprosit o jednu laskavost?“
„Ráda vám posloužím,“ řekla přeochotně sestra. „Co to má být?“
„Mám jeden vzkaz pro smrt,“ řekl vážně Bohumil Turek.
Ošetřovatelka usedla na okraj postele, chytila pacienta za ruku a povídá: „Ale pane Turek, vždyť vy jste už v pořádku, máte nejhorší za sebou a těmhle náladám nesmíte podléhat. Nemáte důvod, abyste právě teď myslel na smrt. A co jste jí to chtěl vlastně vzkázat?“
„Ale,“ mávl rukou Turek, „vyřiďte jí, prosím vás, aby mi přišla políbit prdel.“

A to byla cílová páska největšího závodu Bohumila Turka. Byl naštěstí první, kdo ji protrhl. Lékaři spočetli 110 stehů, dvě stovky injekcí, 11 600 metrů obvazů a osm a půl litru borové vody, kterou spotřebovali na výplach očí. A to byl Turerk tenkrát teprve na počátku dlouhé řady jednoho sta plastických operací, jimiž profesor Burian přetvořil závodníkovu tvář k obrazu svému. Pokleslé oko podložil tukem z břicha a zavěsil ho jako do kšandy na šestnáct centimetrů dlouhou šlachu pravé nohy. Malý proužek kůže z čela vytvořil spodní víčko, které zůstalo, jak říkal Turek, v Počernicích na plotě, a žeberní chrupavka nahradila roztříštěnou nosní klenbu.

A každý steh pak po dlouhou řadu let provázely titulky novin, vyprávějící, že „Turek prodává optimizmus na kila“, „že náš závodník je konečně spraven,“ anebo prostě jen označením „Tu Rek“. Pozornosti žurnalistů unikly jen dlouhé rozhovory mezi mužem s poraněnou tváří a mezi jeho společníkem, postiženým paralýzou, který Turkovi krátil dlouhý nemocniční pobyt.
„Jak to vypadáš, ty kašpare?“ divil se paralytik.
„Ale hochu, byl jsem na jedné žranici a dostal jsem tam mimo jiné i červený kaviár a ještě jsem si nestačil umýt obličej.“
“ A proč jsi neoholený?“
„Já na to, milý Martine, nemám,“ povídá Turek. Paralytik tedy vylovil z nočního stolku kus novinového papíru a rozkázal: „tu máš desetikorunu a jdi se okamžitě oholit.“
Jindy se obrátil Martin na Turka nečekaným dotazem: „Ty peníze už přišly?“
„Jo,“ říká Turek.
„A kolik jich je?“
„Celý nákladní vlak. Poslyš, Martine, chtěl bych tě požádat, jestli bys mi nemohl uvolnit pár korun na zaplacení dluhů.“
„Ty ses zbláznil, z těch peněz nedostane nikdo ani halíř. Budu z nich stavět malé domky, které se budou okamžitě bourat.“
„A proč, prosím tě?“ podivil se Turek.
„No z luxusu, ty vole.“
Turka nakonec nepřekvapil ani dotaz, jestli už skončilo filmování. „Ale jo, už jsme to sbalili.“
„A kdo hrál druhého lotra?“ zeptal se Martin.
„Nějakej Vomáčka. A je z toho náramnej průšvih, protože ho ukřižovali doopravdy a von si teď stěžuje.“
„Co je mně po tom,“ dožral se Martin. „Dostal gáži, tak ať nekecá.“

Poslední plastická operace skončila roku 1959 a na tváři závodníka rozpoznaly stopy havarie jen nejpozornější oči. „To, co tatínkovi trvalo jen chvilku,“ smál se Bohumil Turek, „to trvalo profesoru Burianovi čtyřiadvacet let.
Jeden z největších závodníků naší země si svou tvář zasloužil. Nejen proto, že kdysi dávno propagoval malé lidové vozy vyrobené českýma rukama a že dokázal vlézt do zdánlivě slabého automobilu a zvítězit. Zasloužil si svou tvář především proto, že se v rozhodném okamžiku života zachoval jako muž. Že dovedl hodit rukavici smrti, která čekala a že dovedl zvítězit v závodě, na jehož výsledek nikdo nesázel…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto Bohumila Kocka upravila Olga Janíčková.

Vaše komentáře

Celkem 1 komentář (0 komentářů čeká na schválení)

02.09.2013 20:55  Jan Soukup

Ano,byl závodníkem na svém místě a před ním smeknout a kleknout.V roce 1970 jsem jel závod s AERO 500 Harttop 1000 mil Československých z Prahy do Bratislavy a zpět.Vyhlášení výsledků proběhlo ve výstavním paláci Julia Fučíka v Praze,kde jsem měl možnost se s ním setkat.Dodneska mám nezapomenutelný zážitek.Při jeho vyprávění se tajil dech.Ať nezajde tato osobnost v zapomenutí!Pořádané závody by měly nést jeho jméno.

Zanechte komentář: