Zapomenuté osudy 15.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková FILMOVÉ POČÁTKY – Jan Kolár Je to neuvěřitelné, ale Janu Kolárovi bylo vskutku jen nějakých dvacet let, když poprvé zazářil na kopuli pražského filmového nebe. Ještě štěstí, že jeho debut nezaregistrovali c. a k. pedagogové, kteří by jistě s příslovečnou zlomyslností vlastní svému stavu poznamenávali, že jsou zvědavi, jak pan student „natočí“ svou maturitu, anebo státní zkoušky z římského práva.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Bylo to roku 1917, když mladý Lucernafilm vypsal jarní konkurs na filmový námět. Študent Kolár se přihlásil se svým „Učitelem orientálních jazyků“ a kupodivu vyhrál, když porota usoudila, že „sujet má velmi zajímavé thema a ukládá režii těžší, vděčné otázky“. Honorář pak byl vskutku královský – činil rovných sto korun.

Když člověk po letech otevírá program Lucernafilmu, neubrání se úsměvu nad dílem, které tvořily špatně placené životní zkušenosti dvaceti let ve školní lavici. „Mladá markýza Sylva, pociťuje ve věcech lásky poněkud značné mezery a tudíž hledí tyto vyplniti četbou zamilovaných románů“. Hned po této úvodní větě, která nám navozuje atmosféru celého příběhu, se dovídáme, že Sylva navštěvuje pravidelně knihovnu, v níž shodou okolností pozná Jiřího z Algeri, učitele orientálních jazyků. Od této chvíle „markýza instinktivně cítí, že skutečně nemůže existovati, řekněme bez znalosti turečtiny a že je to pokyn nebe, které jí posílá tak znamenitého učitele, jen jestli tatí z nejapného zvyku všech otců, viděti ve všem něco jiného, neřekne ne. Ale tomu Sylva, nezdědivši po otci ani trochu diplomatické omezenosti, předejde smělou lstí“.

Smělost této lsti spočívala v koupi automatického klavíru, ovládaného válečky, aby se Sylva místo hudby mohla věnovat vysněné turečtině. To, co následuje potom, si už snadno domyslíme: „Vědecké znalosti i láska rozkošně se vyvíjejí. Sylva má smysl pouze pro sladkost Jiřího řeči a rtů a konverzuje již zcela slušně a líbají se pouze mezi líbáním“. Jiří z Algeri, coby slušně vychovaný mladý muž, bere svůj flirt s mladou žákyní smrtelně vážně a požádá pana diplomata o ruku dcerušky. Ten ovšem podle všech pravidel hry mladého učitele odmítne, aby vzápětí vyhledal zase jeho přízeň. Vláda Exotiky, kterou zastupuje tento omezený diplomat – jmenuje se mimochodem de Chuarez – mu totiž nabízí místo v Cařihradě s podmínkou znalosti turečtiny. Tenkrát už byl zřejmě takový prapodivný obyčej, že diplomaté museli ovládat jazyky země, v níž zastupovali svá Císařská Veličenstva.

A tak se děj začíná blížit svému vyvrcholení. Poněkud senilní pan Chuarez si poplete datum a jednoho dne, když „Jiří se Sylvou opakují si právě slovíčka (ovšem že lásky), prudké zazvonění vymrští Algeriho ke dveřím“. Je to naštěstí jen přítel. Jenže otevřenými dveřmi (ta neopatrnost!) vnikne nepozorovaně do bytu také pan Chuarez, který situaci milenecké dvojice patřičně zkomplikuje. Mazaná dceruška si totiž vybere z Algeriho orientálnch sbírek muslimský převlek, aby se mžikem změnila v harémovou dámu Sulejmu, do níž se starý diplomat okamžitě zamiluje…

„Vtom starý postřehne, že Sulejma chodí stejně oblékána se Sylvou a pohrozí ulekanému Jiřímu, že se záhy přesvědčí, je-li podváděn či ne. Bude telefonovat v úterý odsud za přítomnosti Sulejmy se Sylvou, doma zavřenou!“ Člověk jen nechápavě zavrtí hlavou, proč nezavolal hned. Nicméně Jiří z Algeri si bez zbytečných komplikací mysli propojí salon s vedlejším pokojem telefonní linkou a pro jistotu pošle Chuarezově vládě telegram, v níž doporučí kvalifikaci diplomata pro velvyslanecké místo v Cařihradě. Když však nastane osudová zkouška, pan Chuarez navzdory své nevyléčitelné omezenosti léčku prohlédne. Vnikne do sousedního pokoje, kde sedí u telefonního přístroje jeho vlastní dcera Sylva, převlečená za harémovou dámu.“Hněv páně vyslancův je strašný, když uzří, s jakou prohnaností byl vlastním dítětem voděn za nos, ale statečné oslovení Jiřího „pane velvyslanče“ a depeše z Exotiky přivádí ho do vlídné nálady. „Vzhůru děti k číším šampaně, hledám důstojnou chvíli pro vaše požehnání…“

A čtenář dnešních dnů si ještě domyslí fenku se štěňaty, která by se v rozhodující chvíli měla vyřítit na scénu. Ale zároveň si uvědomujeme dvacet let Jana Kolára a pochopíme, že v banalitě námětů té doby byly otřepané scény kolem paravanů pro tentokrát aspoň obohaceny bohatou dějovou zápletkou. A zároveň cítíme, že tyto filmy našich počátků nemůžeme měřit kritickým metrem karlovarského festivalu.

Studovali jsme skrze mraky doutníkového kouře sedmdesát solidních let Jana Kolára a nějak jsme si je nedovedli dosadit ke scénáři a k filmovému pravěku, který nás nutká ke smíchu… A dodnes nevěříme, že si tento seriozní člověk, poznamenaný zkušeností svého věku, mohl kdysi dávno zamilovat detektiva stříbrného plátna Stuarta Webbse – muže, který pronásledoval pachatele po střechách domů a který dovedl likvidovat zločince nejhrubšího zrna i skrze silné pancéřové dveře trezoru, v němž byl uvězněn. Tato slavná osobnost, která si v ničem nezadala se Sherlockem Holmesem, dokonce inspirovala mladistvého Kolára k prvnímu vlastnímu filmovému námětu. Byl to Achilles Okrim contra Graham Shippard. Detektiv tentokrát pátral po zemřelém, který ve skutečnosti svou smrt jen fingoval, aby v pravou chvíli skočil mezi rozvášněné pozůstalé, kteří zahájili tradiční rvačku o dědictví.

Když student Kolár, který příběh vyprávěl na soukromém večírku, dospěl do konce děje, začala se společnost s neobvyklým interesem vyptávat na biograf, v němž je tato podívaná k vidění. Kolár užaslým posluchačům vyložil, že by jeho námět musel teprve někdo natočit. A protože se na takových večírcích scházívali pražští prominenti, našlo se hned několik ochotných dobrodinců, kteří talentovaného Kolára doporučili Lucernafilmu. A teprve tam vysvětlili dvacetiletému scenáristovi, že český film nemá pro takovou podívanou ani prostředky ani techniku. A tak námět putoval do Německa na adresu pozdějších duchovních tvůrců Stuarta Webbse, kteří Kolárovi ani neodepsali. Po letech se pak Stuart Webbs v podobném filmu veřejnosti představil. Jan Kolár to snad ani autorům neměl za zlé. Spíš naopak. Když se nad Evropou položil stín války a když představitel Webbse Reichert utíkal z hnědého Německa, pomohli mu čeští filmaři, aby na čas zahnízdil v Košířích. Tenkrát mu přišel Kolár poděkovat. „Vy jste příčinou toho,“ řekl, „že jsem se dostal k filmu.“ A muž, který ztratil všechno bohatství a všechnu slávu světa, se šťastně pousmál…

A tak se dá vlastně teprve Učitel orientálních jazyků počítat za první start Jana Kolára na klenbu filmového nebe. A druhým impulzem na cestě za slávou pak byla dobrodružství Polykarpa, na nichž pracoval se svým pradávným přítelem Karlem Deglem. Od pana Havla, majitele Lucerny, v níž se poprvé změnily provizorní boudy a cirkusové stany v opravdový kinosál pokrytý tapetami a lemovaný zlatými lištami, vymámili pár krejcarů a začalo se točit…

Jenže trojice lamp Jupiter, kterým se hrdě říkalo osvětlovací park, byla příliš slabá na to, aby prosvítila celkové záběry. A tak trvalá tma při projekci byla jen chvílemi přerušena dobře prosvícenými detailky, které zase mizely v hlubokých temnotách. Film „Polykarp aprovizuje“ se tedy musel obejít bez slavnostní premiéry. A tehdy se také Jan Kolár rozhodl pro cestu nejsnazší, pro film natočený od prvního do posledního záběru na zasněžených pláních kolem Prahy, kde si se světlem nemusel dělat nejmenší starosti.

Tentokrát se ovšem mladý, nezkušený malíř Polykarp, místo shánění aprovizace pustil do daleko většího dobrodružství. Seznámil se se slečnou a vzhledem k tomu, že s přiměřenou razancí bořil všechny námitky své nové známé, podařilo se mu smluvit i schůzku. Ta se pak neuskutečnila jen proto, že náhodnému flirtování naší dvojice přihlížel slečnin snoubenec. Na místo schůzky přinesli najatí kluci jen lístek, z něhož vyplývalo, že očekávaná dívka má nějaký neodkladný záskok. Kluci posmutnělého Polykarpa aspoň zlákali na sáňkovací dráhu, na níž podle všech zákonů tehdejších grotesek došlo ke střetnutí a k souboji dvou soků. Polykarp důkladně uválený ve sněhu teprve teď pochopil, že za takovou oběť žádná ženská nestojí…
Nejcennější na tomto filmu byla pravděpoobně dokumentární hodnota natočeného pásu. Muž za kamerou vzal náhodou do záběru také skupinku zbědovaných rakouských infanteristů, pochodujících po silnici.

Ale nejkouzelnější vzpomínky Jana Kolára se přece jen asi váží k Excelsiorfilmu, k začínající společnosti, v níž se mu podařilo prorazit novým námětem o Aloisovi, který vyhrál na svůj los. Kromě nějaké stovky za námět získal tentokrát Kolár spíš dobré i špatné zkušenosti a nádherné historky, jimiž nám současníkům ilustroval slavné či neslavné počátky naší filmové produkce.
Excelsior si tenkrát, v letech první světové války, vepsal do svého štítu odvážné heslo, které slibovalo svým divákům, že nová společnost bude šířit světlo na zemi. Místo toho ze svého šestipokojového bytu v domě na Perštýně připravovala společnost pravidelně hlubokou tmu celé čtvrti. Sotvaže se ozářila okna ateliéru jasným světlem, začaly praskat pojistky a hořely přívodové kabely. Na místo činu se pak sjížděly okamžitě pohotovostní čety elektrikářů, které div že neprosadily na pražském magistrátu zákaz natáčení uprostřed města.

Výsledný efekt pak nebyl takřka žádný, protože většinu natočených snímků si ve svém pověstném pytli odnesl pan Stallich. Šéfové a umělečtí tvůrci podniku byli nejvýš jen rutinovanými divadelními umělci, kteří postrádali – vlastně jako tenkrát všichni – nezbytnou dávku filmové praxe. Horší bylo, že se jim nedostávalo také pružnosti. Šéf Excelsiorfilmu, někdejší zpěvák pan Baláš, měl proto i své osobité teorie o filmu jako o zfilmovaném divadle. Zásadně se musely v atelieru snímat celé scény, aby vypadaly podle slov pana Baláše „jako na bíně“. Filmový detail byl pak označován za „směšné novotářství, které již tak často zničilo klasickou krásu tradice meiningenských. Detail chce jen zprznit dramatickou šíři mas a pohybujících se subjektů“.

Člověk, který pátrá v této zapomenuté historii, se najednou dostane do povznesené nálady v představě, že fráze není vlastní jen naší době. Že patřila i k našim prapředkům, kteří do ní stejně intenzivně balili své neuzrálé představy o filmové tvorbě. Aby to tedy vypadalo skutečně jako „na bíně“, a aby bylo v šestipokojovém bytě pana Baláše vidět dramatickou šíři celkového pohybu mas, museli při barové scéně vybourat do masivní zdi bytu výklenek pro kameramana. A tak se do hledáčku vešli všichni filmoví žáci filmové školy Excelsior, kteří se tenkrát za vysoké školné objevili alespoň na plátně v roli barových hostů. A ve výklenku si pak dokonale umazali kabáty a zadní partie kalhot všichni tvůrci filmu, kteří chtěli před prvním pootočením klikou přehlédnout nevídanou barovou scenérii hledáčkem kamery.

Podlahu filmaři Excelsioru zprvu z nepochopitelných důvodů šetřili – neodvážili se do ní například šroubovat své kulisy. Prazvláštním během lidské logiky však do téže podlahy nakonec vykopali hlubokou díru. Uprostřed bytu tak vznikl bazének pro kontrolní vyvolávání čerstvě natočených záběrů. To pak vedlo k mnoha nedorozuměním – hlavně s obyvateli spodního patra, jež představovala nábytkářská firma RĂśhrs und SĂśhne. Majitelé obchodu totiž nelibě nesli, že jim na luxusně lakované dřevo odkapávala vývojka, jíž se dalo čelit nejspíš jen rozestavěnými umyvadly. Konec této vzájemné nechuti dvou partají byl celkem vzato prozaický – vedlo se totiž patnáct žalob, počínajících poškozením majetku a končících urážkami na cti…

Ten bazének sehrál ovšem i svou kladnou roli ve filmu „Utrpením ke slávě“. To když umělečtí šéfové Excelsiorfilmu natáčeli návštěvu Koniášovy bandy v domově českobratrské rodiny. Za stolem vesnické jizby seděl český bratr Karel Lamač s Mary Jansovou, když zatloukla na dveře jezuitská cháska. Lamač úzkostlivě přitiskl na prsa telefonní seznam, který pro tentokrát představoval Postillu a po chvíli napjatého uvažování si vzpomněl na díru v podlaze. To se už otřásala petlice pod údery pěstí… jenže to věděli nejspíš jen dva čeští bratří v kulisách selské jizby. Divák by to nikdy nepoznal, díky úzkostlivému odporu pana Baláše proti každému filmovému detailu. A pak už výsledek scény závisel jen na Lamačovi, který znázorňoval sestup po schodech do sklepení domu tak, že uprostřed bazénu neustále poklesával v kolenou, až byl docela na bobku. A když nakonec vtrhli do místnosti jezuité, dívali se na ně čeští bratři s tak naivním podivem, že se muži v sutanách spokojili jen s varujícím pokýváním svých ukazováčků.

Film Utrpením ke slávě, který započal Libušiným proroctvím a končil Masarykem, byl vlastně spíš utrpením než slávou, jíž se mu nikdy nedostalo. Natáčel se totiž dohromady na čtyřikrát a mezi rozhodující publikum se nakonec dala nejspíš započítat jen parta tvůrců. Poprvé byl film podexponován, jenže na to přišli tvůrci až po natočení poslední scény, protože se stovky metrů celuloidu vyvolávaly až po skončení závěrečného záběru. Ve druhém kole dal pan Baláš kameře málo filmu. Kameramani pak museli otáčet klikou jen velmi pomalu, aby přidělený celuloid stačil zaznamenat ještě jednou celé utrpení Excelsioru. Nebylo pak divu, že při normální rychlosti promítaček změnilo se poklidné žehnání Jana Amose Komenského v trhavé poskakování, připomínající spíš honičky z Chaplinových filmů, než dojemné loučení se starou vlastí.

Třetí povedenou verzi si odnesl pan Stallich, protože se herci titulních rolí zapletli vlastním přičiněním do nepěkné aféry. Využili své rodící se filmové popularity k tomu, aby natočili několik dívek v rouše Evině. A po čtvrté, kdy už nechtěl hrát bez honoráře nikdo z původních herců, musel – tenkrát ještě outsider Excelsiorfilmu -Karel Lamač zastat osm filmových rolí najednou. Celkem si ve čtyřech verzích zahrál sedmnáctkrát a získal tak fantastickou praxi, na jejímž základě mohl zastupovat v českém filmu všechny postavy, našimi opičími prapředky a prvními Přemyslovci počínaje a legionáři konče.

Legionáři měli ostatně v Excelsioru také svou neslavnou premieru. Když tu natáčeli Československého Ježíška, jímž byl statný legionář, vracející se domů zrovna k vánočnímu stromku, neměli filmaři o legiích a o jejich uniformách ani potuchy. Vypomohli si rakouskou uniformou a sokolskou čepicí. Když však byly poslední metry dotočeny, byla Praha plná legionářů… a pak si už málokdo mohl vzít na svědomí velké riziko premiéry. Hrdina v rakouské uniformě a s lívancem na hlavě by patrně představoval spíš nedůstojnou grotesku než sentimentální scénu, v níž měly svou roli sehrát spíš slzy diváků, než herecké výkony na stříbrném plátně. Nebylo divu, že se dříve nebo později musela společnost položit. Že i nejodvážnější a nejmohovitější financiéři nakonec zavřeli své prkenice, když se nedočkali ani jedné důstojné premiéry, která by konečně zacinkakla slibovaným zlatem.

Ale takových pádů zažil český film ve svých počátcích víc než bylo zdrávo. Kdekterá společnost se položila ještě dřív než natočila první film a o leckterých dobrodruzích a jejich filmových podnicích pak vyprávějí spíš novinářské soudničky než věcné dějiny filmové tvorby. Ale proto také bylo jen velmi nesnadné získat v těch těžkých dobách podnikatele, který by byl ochoten vsadit na tak pochybnou kartu, jakou v počátcích minulého století představoval film. Bylo to – co se rizika týče – totéž, jako vsadit desettisícové sumy peněz do Sportky. Bratři Škorpilové, kteří protočili ve filmu svůj dědický podíl sušického Sola, jsou toho klasickým příkladem.

A když se nakonec přece jen podařilo sehnat kapitál, pak jásali ti nestárnoucí nadšenci, kteří si pro tentokrát zase jednou za pár korun zahráli, realizovali svůj scénář a točili klikou kamery. To si pak i ledacos nechali líbit. Jan Kolár při natáčení „Akordu smrti“ se před Rudolfinem nechal dokonce pohánět policajty. Ostatně nemohl nic jiného čekat, když tu třemi kočáry, trojicí autodrožek a ovšem také nepřetržitými pokyny megafonu zablokoval celou dopravu. Šlo tenkrát o vskutku dojemný příběh houslisty Ajvala, který ranou pěstí srazí světáka Freda Lutycha právě ve chvíli, kdy hrubě obtěžuje „krásnou komtesu Ivanku, osiřelého člena rodu hrabat Oderovičů“. V Nových lázních jí pak ještě jednou Ajval zachránil život, když nebohé komtese, uštknuté zmijí, opatřil včas protijed. Jenže problém byl v tom, že houslista protijed ukradl a „tvrdost zákona neuznává nejušlechtilejších citů srdce“, jak píše program. Ajval šel tedy za mříže, aby jeho cesta vedla odsud nakonec přece jen k nedočkavé komtese Ivance. Tam se ovšem ještě jednou a naposled setká s ošklivým Fredem. „Kulí zlosynovou z pistole zasažen klesá Ajval smrtelně raněn, aby pak zakrátko skonal v jejím měkkém objetí a za ševelu nejsladšího ujištění lásky“. Je to vskutku k popukání – ale i když na posledních metrech filmu ševelila něžná láska komtesy, přece jen už nešlo o obligátní happyend. A to byl na svou dobu pokrok nevídaný.

Vlastně uprostřed té zoufalé banality se začaly najednou nesměle rodit počátky filmové tvorby naší doby. Mimochodem, nebýt těch nekonečných nesmyslů a hloupostí, nebyl by dnes film ani zdaleka tím, čím je. A tak každý metr celuloidu, nesoucí své trapné náměty, každá potopená úspora peněz, i svitky promrhaného filmu, které si ve svém pytli odnesl pan Stallich, byly jen nevyhnutelným předstupněm naší doby. Každé otočení klikou kamery tak ubíralo filmu a jeho tvůrcům na naivitě a nezkušenosti. A když nakonec v pokladnách českých výrobců zacinkala poprvé cizí valuta, byl to jen logický závěr tápání, plného dětinských omylů.

Naším prvním vývozním filmem se – ne náhodou – stal Kolárův Příchozí z temnot, hrůzostrašný fantastický příběh o probuzení Ješka z Dražic, ležícího v podzemí hradu Střekova rovná tři století. Elixír života připravil současným pánům hradu i divákům biografu docela obstojné nervové vypětí. V naší první velké detektivce, v Otráveném světle, se zase tlupa banditů zmocnila senzačního vynálezu studeného světla, jakýchsi laserových paprsků. Dcera vynálezce, slavná Anny Ondráková, podle zvyklostí každé dobré detektivky zlikviduje nakonec tlupu a osvobodí mladého inženýra ve chvíli, kdy byl vystaven vražednému nebezpečí paprsků. I tento film dosáhl mimořádného zahraničního úspěchu.

V berlínských atelierech se pak zrodil další Kolárův film – Zpěv zlata – první český velkofilm, jak psaly noviny. Byla to krátká historie vynálezce syntetického benzinu a současně první snímek, který neměl svá slepá a šedivá místa. Mladý chemik Edgar Zoren, který dlouho a marně hledá finance pro realizaci svého vynálezu, nakonec navštíví milionáře Dombse. Přitom vnikne omylem do ložnice Dombseho dcery Andrey, které zanechá na nočním stolku milostné psaní. Shodou okolností zlikviduje také lupiče, který vybral v domě nedobytnou pokladnu. Jenže pokušení peněz bylo příliš silné a Zoren si nakonec celou sumu vypůjčí proti potvrzení. Dlužní úpis stvrzený iniciálami slibuje navrácení celého kapitálu i s úroky do jednoho měsíce. Přes všechny detektivní zápletky je nakonec podmínka splněna a jak praví program, „Zoren při své první návštěvě uloupil milionáři jen jeho peníze, které mu ještě pak vrátil, kdežto při druhé návštěvě uloupil mu jeho dceru Andreu, kterou nevrátí již nikdy“.

Pro režizéra Kolára se tento velkofilm, natáčený v deseti ateliérových dnech, měl stát osudným životním mezníkem. Krom toho, že celé dílo režíroval, zahrál si také druhou hlavní roli, přítele chemika Zorena. A podle vlastního scénáře měl zachránit svou milou – německou herečku Hechy, kterou téměř rozdrtil jeřáb na továrním dvoře. Mělo se tak stát v berlínských Siemens-Werke skokem z výše druhého patra, který měl připomínat nejspíš slavné zásahy Douglase Fairbankse…
Přišel natáčecí den, kamera byla připravena a dole pod balkonem stála hezky vysoká hromada sena, v níž měl být bezpečně ukončen odvážný skok režiséra Kolára. Kamera začala odvíjet pás filmu, herec Kolár se podle pokynů scénáře rozběhl místností a vyskočil… V té chvíli poznal, že svůj skok citelně přetáhl. Skrčil ve vzduchu nohy, snažil se balancovat, aby se přece jen zapíchl nohama do připraveného stohu, ale bylo to už zbytečné. Kolárovo tělo dopadlo těžce na dlážděný dvůr. Tam bolestí omdlel… ale přece se už za pár minut natáčelo dál a teprve večer v hotelovém pokoji ošetřil zraněného režiséra lékař. Tenkrát ještě nikdo netušil, že jde o víc než o pohmožděniny. Že se Kolárovi srazily dva bederní obratle v páteři, které mu jednou vnutí ortopedický korzet a nakonec na celé dva roky také nemocniční lůžko.

A pak tu sehrála svou roli ještě jedna převratná událost, která přispěla ke společenskému debaklu mladého režiséra. Trvalo to hezkých pár let, než se pozapomnělo. A ti, kdo byli potrefení, nezapomněli už snad nikdy v životě. Na programech večera filmové ligy, který se měl odehrát 15.února 1922 nebylo vlastně nic víc než jen slibný název hry o kancelářích Raritafilmu a ovšem ve vynikajícím hereckém obsazení. Lóže tenkrát naneštěstí zaujali výrobci českého filmu a jejich ženy v nádherných toaletách. Tu a tam usedla v hledišti i dospívající dívka slavných magnátů, kteří v českém filmu ve zdraví utápěli svůj kapitál. Satira o atmosféře naší filmové tvorby vyvolávající zprvu jen nesmělé úsměvy honorace, nakonec zmrazila smích na tvářích vážených podnikatelů, když z kanceláře ředitele Raritafilmu vyběhla jedna z hvězd jen v kombiné. Od tohoto okamžiku se ze všech lóží ozvalo nervózní dohadování, v němž se podnikatelé marně snažili svým korpulentním polovičkám vyložit, že jde jen o legraci. Ještě rezolutněji byly odmítány hlasité výmluvy, že tím postiženým je kolega konkurenční firmy. Solidním manželkám pánů podnikatelů stačil ten krátký výjev na scéně Rokoka, aby zahájily, jak říká dr.Kolár, svatou dívčí válku proti filmu.

Podnikatelé se nakonec po dohrách v manželském loži k tomuto dokonalému tažení kapitálu přidali. A protože tenkrát zatížila naše hospodářství ještě krize, počal pokles filmové tvorby. Do dvou let dosáhlo omezení doslova katastrofální hranice. Jestliže ještě v osudném roce 1922 bylo natočeno dohromady 34 filmů, byla to v následujícím roce jen rovná polovina a v roce 1924 už jen osm snímků. Uštvaný Kolár se začal živit jako žurnalista. Theodor Pištěk hrál svou roli v bufetu Lucerna a režisér Slavinský, který pro věčnou slávu českého filmu slézal před kamerou konstrukci petřínské rozhledny až k vrcholu, cestoval s dámským prádlem. Režisér Krńanský pak převzal matčinu kominickou koncesi, první milovník Jan Walter Speerger opravoval kamna a Ladislav Struna, pomocný režisér a vynikající filmový herec pomáhal malíři Tichému malovat na reklamy biografů obrázky kovbojů, Tarzana a vlčáka Rin-Tin-Tina. A zatímco tato parta sváděla svůj těžký existenční boj, přestěhoval se Kolár definitivně do nemocniční postele. Teprve, když si člověk uvědomí strádání a bídu těchto pionýrů českého filmu, pochopí obrovskou poctivost Rovenského a Brichty, jimž přinesla jakási trafikantka do kavárny Rokoko sto tisíc korun na natočení filmu. Protože neměli odvahu a svědomí vrhnout pracně našetřené úspory této staré ženy do obrovského rizika, vrátili raději celý kufr nabitý bankovkami původní majitelce.

A když se pak přece jen filmová produkce zase rozběhla (pravděpodobně proto, že na dovezených pět cizích filmů musel být vyroben jeden snímek domácí produkce), byl Kolár ještě pořád na lůžku a ani nejvytrvalejší úsilí pak už nikdy nemohlo vyvážit velký časový handicap. Nehledě na to, že Jan Kolár nepřetržitě bojoval za český film svými novinovými články. Dnes těžko kdo změří, nakolik se mu to povedlo. Víme docela bezpečně jen to, že si s precizní důkladností vytvořil narůstající armádu nepřátel, hlavně mezi dovozci filmů, kteří konečně rozhodovali i o domácí filmové produkci. A tak ten slavný meteor ještě jednou zablikal při tvorbě výpravného filmu o knížeti Václavovi, aby pak zhasl docela. Promítání v Anglii a ve Spojených státech bylo už jen malou náplastí na rozbitou kariéru, která končila na kancelářské židli galvanoplastického průmyslu. Jen tu a tam si ještě vzpomněli dávní přátelé z Barrandova malou filmovou rolí soudce, ředitele, spectabilis, anebo středoškolského profesora.

Těch sedmdesát let tedy sedělo proti nám jako ztělesnění dávných dějin filmového pásku. Dlouhý lidský věk z nich vytřídil bláhové sny a bouřliváctví mládí. Šediny přikryly naivitu a velké prohry života. A přece tu zůstalo ještě něco neukončeného… Na stěně Kolárova bytu visel obraz muže, sedícího u prázdného stolu. Ruka malíře tu zachytila postavu opuštěného člověka, který se dívá s nadějí kamsi do dálky, jakoby pořád ještě na něco čekal. A u toho velkého kulatého stolu proti nám tak se stejným výrazem a s rukama na stolní desce čekalo oněch sedm desetiletí Jana Kolára. Kdoví, snad čekalo na uznání a dost možná, že jen na první publikaci knihy, v níž, jak praví titul, se clona otevírá… Tak kariéra J.S.Kolára zapadla nadobro archivním prachem. Zůstaly po ní už jen kartoteční lístky filmového archivu a snad také trosky vzpomínek dávných ctitelů… Jen film sám všechna úskalí doby přežil. A jestliže se o něm po letech bídy přece jen zase znovu začalo mluvit, měl na tom Jan Kolár lví podíl.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže vytvořila Olga Janíčková (snímky Bedřich Kocek a internet)